ŽIVOT NENÍ OBNOŠENÁ VESTA (14)

(Tyto vzpomínky vydal v nákladu 1300 kusů
Divadelní ústav v Praze v prosinci 1995 jako
neprodejnou knižní prémii pro předplatitele
Divadelních Novin.)


Život je pro mne obnošená vesta
Šedá a nudná - však to račte znát
To říká sotva jeden člověk ze sta
A ostatní se musí smát


V určitém věku se sluší vydat memoáry.
Protože jsem nikdy nepatřil mezi ty, pro které byl život obnošenou vestou - počítal jsem se k těm, co se musí smát, jak se praví v písni, a tak se dívám na všechno, co se za onoho času semlelo, jako na zvláštní crazy comedy, a byl bych rád, kdyby to bylo v následujících řádcích aspoň trochu znát.
Pustil jsem se před několika lety do vzpomínání, dřív, než všechno zapomenu. Vydal jsem je knižně (Melantrich 1991), pak jsem pokračoval v časopise (Semafórum 1991-2), rovněž v Divadelních novinách (1993) jsem se dopustil dalších vzpomínek a v Dobrém Večerníku (1994-1995). Byly to však povětšinou vzpomínky na přeskáčku. A teď je na čase, abych navázal na knižní vydání (Melantrich 1991), kde jsem prehistorii Semaforu popsal pěkně chronologicky, od Reduty (1956) přes Divadlo Na zábradlí (1958) až po vznik Semaforu (1959). Premiérou hudební komedie Člověk z půdy to první vzpomínání končilo a touto premiérou začínám tuto knížku.

Vítr nevane sám i já vanu
Vanu v koupelně mám smaltovanou
Každý den myslívám na svou vanu
Jak je krásné být sám se svou vanou
Já totiž místo divanu mám vanu
Chodím do ní spát
A když ráno z vany vstanu
Jsem na světě rád...

Tak tahle písnička mi dneska zní hlavou a evokuje celou řadu vzpomínek. Totiž, kdyby řadu! Chumel vzpomínek, ve kterém vyznat se není snadné, takže nevím, kde začít. Chronologie mi velí, abych začal tím, jak Jiří Šlitr dostal chuť napsat operu - samozřejmě, že v jazzovém (tehdy džezovém) rytmu.
Protože koupelny jsou mou slabostí, napadlo mi tenkrát napsat libreto opery, která by se jmenovala Ve vaně - podobně jako je Blodkova opera V studni. Jiřímu Šlitrovi se to zamlouvalo a tak jsem začal psát. Měli jsme hrát v té opeře instalatéry, kteří by přišli opravit vodovodní kohoutek. Celá opera by se pak odehrávala v koupelně a zpívající instalatéři se nám oběma zdáli dostatečně bizarní. Majitel koupelny telefonuje árii:

Promiňte že si nevím rady
A že snad volám nevhodně
V koupelně mám jakési vady
A v duši hrůzu z povodně
Protože slyším dnes a denně
Že máme býti adresní
Řeknu to tedy otevřeně:
Kohoutek nějak netěsní

Tak tedy vypadal původní záměr. Nakonec se však opera jmenovala Dobře placená procházka, právník dr. Jiří Šlitr hrál advokáta, já listonoše, instalatéry nehrál nikdo. Ale koupelna v ní zůstala.
Ta naše opera byla odbornou kritikou přijata rozdílně. Někoho dokonce nadchla, ale někteří kritici nám ji sepsuli. Byl to však největší zahraniční úspěch firmy S + Š. Hrála se v Belgii, ve Finsku, v Jugoslávii a i v Československu se jí po Semaforu ujalo Brno. Miloš Forman ji s Jánem Roháčem natočili jako televizní film, který se pak hrál v nejrůznějších koutech světa - vyúčtování autorských honorářů mi přišlo i z Japonska. Finská televize si natočila svou vlastní verzi. A já to libreto napsal vlastně za několik málo dní a sice - ve vaně.
Točili jsme tehdy v Kynžvartě scény do filmu Kdyby tisíc klarinetů a k mému mariánskolázeňskému hotelovému apartmá, které mi tehdy produkce filmu velkoryse poskytla, patřila prostorná koupelna. Když jsem otevřel okno, koukal jsem na vršky vysokých smrků, neboť hotel stál na kraji lesa. Prostě nádhera. Pokud jsem zrovna netočil, byl jsem naložen ve vaně a vymýšlel jsem. Za tu koupelnu jsem vděčil Milošovi Berglovi, produkčnímu a výbornému jazzovému teoretikovi, a hlavně skvělému člověku, který během natáčení filmu zemřel.



Končil už duben a tak jsem si liboval, že na prvního máje, kdy budu mít celý den volno, oslavím svátek práce jednak dopsáním libreta, jednak tím, že si trochu přispím. Po průvodu jsem neprahl. Pokud by vás zajímalo, proč jsem si tehdy nepřispal, tak bylo to takhle:
Asi ráno v pět mě probudil podivný šramot a do mého vzácného apartmá ve druhém patře, lezl oknem z balkónu chlap. Cizí člověk. Než jsem se zmohl na úměrnou reakci, pravil mi ten dobrák, socialismem odkojený: - Jen spi, spi, já du jenom vyvěsit prápor!
Myslím, že dneska už v tomto hotelu nepracuje, protože unsere liebe Gäste by ho hnali svinským krokem.

Operu jsem nazval Dobře placená procházka a byl jsem zvědav, zda někoho napadne, proč se kus tak jmenuje. Nikoho to nenapadlo, a tak jsem to nevydržel a začal jsem známým klást sám otázku, proč si myslí, že opera se jmenuje zrovna takhle. Nikdo to nevěděl. A tak jsem se začal vnucovat s vysvětlením.
V ústřední árii naší opery přirovnává hlavní hrdina Uli tělo své Vanilky ke krajině. Jejich dítě má zdědit jmění po bohaté tetě z Liverpoolu, ale oni žádné dítě nemají. I zve Vanilka Uliho k procházce po své krajině, procházce, která má být dědictvím dobře zaplacena. A z této myšlenky se mi udělal název celé opery.



Jiří Šlitr byl tehdy přesvědčen, že dílko je zralé pro Broadway. Nechali jsme tedy na vlastní náklady zhotovit kopii Formanova a Roháčova filmu, na vlastní náklady jsme nechali film přeložit do angličtiny a otitulkovat. Jiří Šlitr pak odejel účinkovat na Světovou výstavu do Montrealu.
Jakmile výstava skončila, začal jezdit s filmem po USA a nabízet naše zboží. Výsledkem bylo, že se za čas vrátil domů bez filmu, který se tam někde ztratil.
Na Broadwayi se naše Dobře placená procházka neuchytila, přestože jsme měli už přeložené i libreto hry - přeložil ho tehdy Allan Levy, který pracoval v Praze jako novinář a byl o něco později vyhoštěn pro údajnou špionáž, aby se sem vrátil v roce 1990 s celou rodinou - rediguje dnes Praguer Post a já žasnu, kolik se toho od těch dob semlelo.
Jo, a abych nezapomněl: písnička o vaně, kterou jsem napsal do úvodu k tomuto vyprávění, se nakonec do opery vůbec nedostala. Potkal ji osud instalatérů.


Pokračování příště...               Další díly najdete zde

(text k fotografii) 
Snímek z filmu Kdyby tisíc klarinetů.
Program k představení z roku 1965.