Povídám si s lidmi

Pořád slyším a čtu to samé: Jak se vám vaše město líbí, zda ano nebo ne. Co byste změnili? A pak se divím, co mi ti lidé povídají. Nikdo není dokonalý, ale lidé jsou opravdu divní. Rádi se předvádí a jako druh snad i trochu chřadnou.
On každý na tenhle svět, jako dítě ateistů, přišel náhodou. A odkud? To bych rovněž mohl vyprávět. Už předem vím, co mi odpoví. Dalo se čekat, že pokud chodil do školy a jeho docházka byla četností jak noty na buben, pak nezklame. Oni se chytrému znalosti z hlavy vykouří, co udělat s tím, který tam měl vždy jen blbosti? Až se za ně stydím. Nečtou, nepíší, nikam než do hospody nechodí. A jejich duch a intelekt slábne. O to víc jim roste sebevědomí. Neřeknou, že neví, odpoví hlouposti a ještě se tomu kření. Není jich ještě moc, ale jako strana v parlamentu už by dávno zasedli. Měli by svůj klub, poradce, auta, besedy s voliči a žádné trauma. Dřív jsme říkali, že moře jim dosahuje sotva po kotníky. Dnes nás i občas na radnicích zastupují a rozhodují o tom, co se kde postaví, zbourá, co komu kdo přidělí a jsou z nich i komunální politici…
Mám pocit, že se tak bacily a viry profilují v silný a mocný tlak v okolí svěrače a vyluzují tak prazvláštní zvuky, zvlášť po jídle. Jejich je svět zpomaleného filmu, obstrukcí a interpelací. Bůh suď, kde by byli i slušní lidé, daňoví poplatníci. Tihle rostou, jak houby po dešti. Mám strach aby, až přijde jejich hyperaktivní chvíle nesmetla ty ostatní. Senát, jako pojistka? Spíš úložiště kdysi aktivního uranu by měl mít i své chvíle pomýšlet na to, jak tiše, ale rychle zmizet a nedělat ostudu. Jak vyjít vstříc škrtům a odpovědnosti, jak ven a pryč z finanční krize.
Nebude v téhle zemi klid, dokud v ní paraziti, na rozdíl od červotočů, tiše nehodí pár slov na papír a neoslní voliče a tazatele z novin. Jak se tu ve městě cítíte, co byste pro rozkvět udělali? Děkujeme, odejděte. Nač růžový, hodný bílý, černý senát potřebujeme? Je hodně věcí, co musíme. Od kojenecké lahve po francouzské hole. Nikde však nestojí, že musíme mít všechno. Jsme prostě společnost konzumní. V té daleké Africe už taky leccos pochopili. Své zástupce pověřili a když nesplnili, tak je snědli. Není nad jasné rozuzlení a vymezení kompetencí. Zastupitelé jsou tu od toho, že zastupují, reprezentuje mě moje žena, ta taky, co nevydělá, to neutratí. Ale což, každý z nás je mladý, věří snům a seriálům na pokračování. Ty americké mají výhodu, že vždy dobře dopadnou a pravdu, tu skomírající květinu, tu vždycky zalijí. 

Napoleon a pruský král

Pruský král si to v šestašedesátém v Liberci a jeho okolí užíval. Ubytován v libereckém zámku u Clam-Gallasů, na Sychrově u Rohanů. To není o špatné adrese. I když přijel nikým nezván, klíče našel pod rohožkou nebo na talířku pod květníkem…
To Napoleon, francouzský císař, dal rovnou přednost staré poště v Jablonném. Ač, by to bylo jistě pohodlnější na zámku, v Liberci. Vše se událo velmi rychle. Rakousko Napoleona zradilo a přešlo na druhou stranu barikády. Psal se rok 1813 a velký malý muž dal 16. srpna rozkaz obsadit severní Čechy. Sedmnáctého byl obsazen Frýdlant v Čechách, devatenáctého Jablonné. Sem císař přeložil svůj hlavní stan. Liberec byl obsazen dvacátého srpna polskými oddíly generála Uminského a Francouzi generála Bruna. Těchto asi 10.000 vojáků si postavilo stanové městečko mezi Libercem a Pavlovicemi. A protože návštěva, byť nezvaná, se musí i krmit, náklady na jejich stravování enormně zatížili městskou kasu a dluh města rostl, i když zdaleka nedosáhl dluhu, který Libereckům zanechal purkmistr z nedávné doby, pan Kittner. Toho bude městská kronika vzpomínat ještě hodně dlouho. A to nemusel, jakože tehdejší radnice musela, Napoleonovi vyplatit 10.000 dukátů výpalného… Nebo musel? Napoleonovi platil asi těžko.
Uzurpátor Bonaparte svých vítězství nedosáhl nahodile, měl zájem i o to, co si myslí obyčejní lidé, případně, kde se ukrývá nepřítel. Generál Bruno z jeho rozkazu pozval liberecké zastupitele do svého hlavního stanu k raportu. Přijal je nakonec někde jinde, ale to není podstatné. Pozváním zpečetil osud všech, kteří přišli i odjinud. Když se zase vše vrátilo do starých kolejí, tyhle deputace byly obviněny z kolaborace a někteří přišli o hlavu. Pana Kittnera můžu ubezpečit, že liberečtí mají téměř vždycky štěstí a z průšvihů se vykecají. Alespoň za Napoleona to šlo.
Tak či onak, Napoleonovo tažení Evropou i Libereckem uspíšilo rozvoj kraje a jeho vstup do evropského prostoru. Ožebračení libereckých soukeníků napomohlo rozvoji větších celků, budoucích velkých textilních továren. Město rovněž zaznamenalo rozvoj infrastruktury, Filipova města, Kristiánova. Peníze šly také na stavby domů, ulic, sociálních sítí. Průmyslová revoluce, která kráčela císaři v patách, udělala z Liberce a z celé severočeské aglomerace metropoli s prudkým rozvojem všeho, co k tomu patří. Je s podivem, že Liberec se této filosofie rozvoje přidržoval jen do chvíle, kdy hamižnost a snaha rychle zbohatnout zlikvidovala na Liberecku textilní výrobu. Město pod Ještědem se vrátilo někam do přednapoleonských dob. Do doby manufaktur vyrábějí komponenty, jednotlivé součástky finálních výrobků, kterými se mohou chlubit – žel jinde…