Agatha Christie, anglická spisovatelka detektivek 
15. 9. 2010 - 120. výročí narození

V anglicky psané literatuře ji nazývají „Duchess of Death“ (vévodkyně smrti) nebo i „Queen of Crime“ (královna zločinu), u nás ji nazýváme pouze „královnou zločinu“.
Vždy bývám udivena nadhledem, se kterým Agatha Christie psala o nejkrutějších okamžicích života svých postav, i humorem, který se v jejích dílech vyskytuje. A přes to je zcela jasné, že to nebyl nějaký cynismus, ale spíš pochopení různých záhybů lidské duše.
Agatha Christie, zasvobodna Agatha Mary Clarissa Miller, se narodila právě před sto dvaceti lety 15. září 1890 v Torquay, na jihozápadě Anglie - v Devonu, v romantickém kraji, plném vřesovišť. Byla pokřtěna v kostele Všech svatých v Torre 20. října 1890.
Byla nejmladší ze tří dětí amerického občana z New Yorku - Fredericka Alvaha Millera, který byl burzovním makléřem s poměrně malými příjmy, a jeho anglické manželky Clarissy Margaret, rozené Boehmer, dcery kapitána britské armády. Sestra Madge, rozená Margaret Frary Miller (1879 - 1950) byla o jedenáct let starší, bratr Monty, celým jménem Louis Montant Miller (1880–1929), byl starší o deset let. Ale přes otcovo americké občanství se Agatha Christie nikdy k Americe nehlásila, vždy zůstala Angličankou. Millerovi bydleli v domě nazvaném „Ashfield“. Rodiče ji, jak bylo tehdy ve střední třídě zvykem, učili doma, tatínek jí vykládal hlavně matematiku. Když tatínek v jejích jedenácti letech zemřel, chodila pak i do normální školy, ale oblíbila si hlavně četbu, milovala příběhy Sira Arthura Conana Doyla (1859 - 1930) a svého krajana Edena Phillpotse (1862 - 1960), který byl znám především svými povídkami z vřesovišť v Dartmooru. V té době začala Agatha psát své velmi depresivní historie, v nich hrdinové vždy umírali.
Nějakou dobu žila u tety z matčiny strany, která byla druhou manželkou bohatého Američana.
Když jí bylo šestnáct let, byla poslána do Paříže studovat zpěv a hru na klavír a zdokonalit se ve francouzštině. Sice poznala, že talent má, ale natolik se obávala své trémy, že se kariéry zpěvačky vzdala. Avšak při jednom ze svých pozdním interviewů se zmínila, že miluje vážnou hudbu, především Richarda Wagnera (1813 - 1883). A protože to bylo v době rozvinuté slávy Beatles, ptal se jí redaktor i na ně. Diplomatická odpověď byla hodna dámy z viktoriánské rodiny: „Ó, ano, myslím, že jsou opravdu nadaní... Ale nesmíte zapomínat, že já jsem hodně v letech, ale oni jsou mladí, nebo ne? Přece jen z nich ale mám požitek.“
Po studiích odjela s matkou na tříměsíční cestu po Egyptě, což bylo pro tehdejší anglickou společnost módní místo pro zimní období. Tím se ale začala celoživotní láska Agathy Christie pro Egypt a Střední Východ. Zde už začala Agatha psát.
Po návratu z Egypta se podle některých pramenů - na koncertě s hudbou Richarda Wagnera - zamilovala do poručíka Královského polního dělostřelectva (Royal Field Artillery), letce Archibalda Christie. Po krátkém a intenzívním dvoření se za něj na Štědrý den 1914 provdala. Krátce po svatbě se musel její manžel vrátit ke svému pluku do Francie, během války se tedy manželé vídali zřídka.
V době první světové války pracovala mladá paní jako dobrovolnice nejdříve v nemocnici Červeného kříže v Torquay, která byla vytvořena na místní radnici. V r. 1915 byla přes měsíc nemocná chřipkou a pak po návratu až do konce války pracovala v nově vytvořené lékárně. Tehdy získala své vědomosti o jedech, které pak ve svých detektivkách plně využila.
V lékárně neměla tolik práce jako dříve v nemocnici, tak začala, povzbuzována sestrou, psát detektivní příběh. Bylo to první vystoupení jejího precizního, elegantního, roztomile sebevědomého a ještitného detektiva, Belgičana Hercula Poirota, v detektivce „Záhada na zámku Styles“ (The Mysterious Affair at Styles), která vyšla v nákladu společnosti Bodley Head. V poslední části knihy byly některé faktické nepřesnosti, kvůli kterým musela Agatha Christie poslední část předělat a příště vždy hledala pro své knihy odborného poradce.
Jediná dcera Agathy Christie Rosalind Margaret Clarissa se narodila podle některých pramenů 8. května 1919, podle jiných pramenů 28. října 1919. Archibald Christie začal podníkat v Londýně a Agatha zůstala s dcerou doma, v Ashfieldu. Během svého manželství s Archiem vydala Agatha šest detektivek, sbírku krátkých povídek a ještě řada povídek jí vyšla v časopisech. Vyšla například v r. 1922 kniha „Tajemný odpůrce“ (The Secret Adversary), poprvé s detektivní dvojicí Tuppence a Tommy Beresferdovi; Tuppence je u nás překládáno jako „Pentlička“. V r. 1923 vyšla „Vražda na golfovém hřišti“ (The Murder on the Links), v r. 1924 „Muž v hnědém obleku“ (The Man in the Brown Suit) a „Poirotova pátrání“ (Poirot Investigates).
V r. 1925 vyšlo „Tajemství Chimneys“ (The Secret of Chimneys), kde poprvé vystupuje superintendent Battle, v r. 1926 „Vražda Rogera Acroyda“ (The Murder of Roger Acroyd) a v r. 1927 „Velká čtyřka“ (The Big Four).
„Vražda Rogera Acroyda“ se poněkud vymyká nepsaným pravidlům detektivky, kdy vrahem je vyprávěč, ale autorka sama vysvětluje, proč bylo možno odvodit, kdo je vrah.
V r. 1926 jí zemřela maminka a v prosinci téhož roku zjistila Agatha, že její manžel má poměr s jakousi Nancy Neele. Manželé se pohádali a Archie odešel za milenkou. Tentýž večer odešla z domova i Agatha, zanechávajíc dopis své sekretářce, že jede do Yorkshire. Její auto ale, přes značnou vzdálenost do Yorkshire, nebylo nalezeno daleko. Bylo vyhlášeno velké pátrání a přes úsilí veřejnosti i policie, se po jedenáct dní neobjevila. Jedenáctý den byla identifikována jako host v hotelu v Harrogate v Yorkshire, kde se zapsala pod příjmením milenky svého manžela jako paní Theresa Neele z Kapského Města. Nikdo nikdy nezjistil, kde po celých jedenáct dní byla a co dělala. Ona sama to nikdy nikomu nevysvětlila, kde byla. Policisté i lékaři se domnívali, že utrpěla ztrátu paměti, veřejnost a tisk se vyžívaly ve fantastických vysvětleních, dokonce, že nastrojila pro policii eventualitu, že ji její manžel zabil nebo dohnal k sebevraždě, popřípadě, že se jednalo o reklamní trik, aby se její knihy lépe prodávaly.
Podle některých životopisců to vysvětlila sama spisovatelka v později vydaném románě „Nedokončený portrét“ (Unfinished Portrait) , který v r. 1934 napsala pod pseudonymem Mary Westmacott, kde popsala citový zmatek ženy, která zjistila manželovu nevěru a uvažovala o sebevraždě.
V r. 1927 zažádal Archibald Christie o rozvod a manželství bylo v dubnu příštího roku rozvedeno. Agatha Christie už byla natolik úspěšná spisovatelka, že ji její psaní skýtalo obživu.
Po rozvodu jí vyšla detektivka „Záhada modrého vlaku“ (The Mystery of the Blue Train). Několik měsíců po rozvodu se Agatha Christie rozhodla změnit prostředí. Chtěla jít někam do exotické země. Plánovala vydat se za oceán do Střední Ameriky, ale pár dní před odjezdem byla kdesi ve společnosti, kde se setkala s mladým námořním důstojníkem a jeho ženou, kteří právě odjížděli do Bagdadu a mluvili o něm tak nadšené, že své plány změnila a vyměnila lístky na loď za jízdenky.
Odjela Orient-expresem směrem na Střední Východ, což bylo její pozdější inspirací pro detektivku „Vražda v Orient-expresu“ (Murder on the Orient Expres), která vyšla v r. 1934. Ale její cíl - Bagdád - se ukázal jako velmi nudný, protože se pohybovala v podobné společnosti jako doma - mezi uhlazenými Angličany, se zdvořilou konverzací a běžnými anglickými tématy. Uvědomila si, že stejně mohla chodit na tenis i na čajové dýchánky doma.
Ale situace se změnila při výletu k vykopávkám ve starobylém biblickém městě Uru, uváděném jako rodiště starozákonního Abraháma, kde se seznámila s významným britským archeologem Sirem Leonardem Woolleym (1880 - 1960) a jeho ženou Catherine. Dokonce podle některých údajů to byla právě Agatha Christie, kdo tento výlet zorganizoval, a protože Sir Leonard byl ctitelem detektivek paní Agathy, nebylo to obtížné. Zde se Agatha Christie seznámila s jedním z nejstarších míst lidské civilizace a výzkumy, které už Sir Leonard po tři roky vedl, a také se způsoby archeologické práce.
A tehdy začalo její přátelství s manžely Woolleyovými, které pozvala je k sobě, až se vrátí do Anglie. Oni ji naopak povzbudili k případné další návštěvě vykopávek.
Po jejím návratu do Anglie vyšla v r. 1929 detektivka „Záhada sedmi ciferníků“ (The Seven Dials Mystery). V r. 1930 vyšla detektivka „Vražda na faře“ (The Murder at the Vicarage), kde se objevila další svérázná detektivní postava - slečna Marplová, kterou spisovatelka vytvořila podle svých babiček a jejich kamarádek. Krédo slečny Marplové ukazuje onu vzdálenost mezi pojetím generací: „Mladí lidé se domnívají, že staří lidé jsou blázni, ale staří lidé vědí, že mladí jsou blázni.“ - Některé prameny ale uvádějí, že se slečna Marplová objevila už v jedné z drobných povídek z r. 1927, jiné uvádějí její objevení až v r. 1932. Slečna Marplová je ryze anglická, vypadající vemi nevinně a pro zločince neškodně, a docela náchylná k vlastnímu sebepodceňování - zcela jiná osobnost než ješitný Belgičan. Většinou má pro vyřešení případu jasno velmi brzy - z podobnosti s nějakou příhodou či postavou v její vesnici St Mary Mead.
Schéma detektivek je obdobné: po skončení příběhu, kdy jsou většinou podezřelí všichni zúčastnění, je shromáždí buď Hercule Poirot, popřípadě slečna Marplová v jedné místnosti, a popisuje způsob pátrání a probírá jednoho podezřelého za druhým. Někdy se podezřelý sám prozradí nebo usvědčí, jindy se pokouší ze smyčky uniknout. U některých jejích detektivek vytane otázka, zdali by běžná justice byla schopná přísně zákonnými metodami takový zločin rozřešit, protože dost často z výsledku ani trest pro zločince nevyplyne, pouze rozřešení zločinu samého.
V r. 1930 vyšel také její první román s romantickou zápletkou, napsaný pod pseudonymem Mary Westmacott „Obrův chléb“ (Giant´s Bread) o geniálním hudebním skladateli, který musel volit mezi láskou a svým uměleckým posláním.
Dalším detektivem, s poněkud pohádkovými rysy byl pan Harley Quin v detektivce „Záhadný pan Quin“ (The Mysterious Mr Quin), také z r. 1930.
Už v březnu r. 1930 odjela Agatha Christie rovnou do Uru, kde probíhal výzkum pod patronací Britského muzea a Univerzity v Pensylvánii. Zde poznala i asistenta Sira Leonarda - Maxe Edgara Luciena Mallowana (1904 - 1978), který se k výzkumu připojil v r. 1928, ale za její první návštěvy v Uru nebyl přítomen. Dokonce byl na studiích v Oxfordu spolužákem Agathina synovce.
Agatha ho popsala jako štíhlého, opáleného, klidného muže, který dokáže ovládat lidi. Paní Woolley ho požádala, aby Agathu provedl po všech vykopávkách a ona se ze začátku cítila nesvá v doprovodu muže o čtrnáct let mladšího. Spolu si prohlédli Nippur, Nadžaf a Karbalu a velice se sblížili. Agatha se mimo to velice nadchla pro archeologii. Když se pak musela rychle z nějakých rodinných důvodů vrátit domů, Max Mallowan se rozhodl ji vyprovázet.
Po sezónním skončení prací v Uru přijel pan Mallowan na návštěvu do Devonu. Agatha jej provedla zase po místních vřesovištích, ale už druhý den ji Max požádal o ruku. Odmítala ze začátku z důvodu velkého věkového rozdílu. Dcera Rosalind a Agathin sekretář Carlo Fisher byli také proti, ale nakonec ji přemluvil švagr James Watts, když Maxe poznal. - Brali se daleko, aby se vyhnuli jakékoli publicitě - 11. září 1930 v kostele svatého Kolumbána v Edinburku ve Skotsku (St. Columba´s Church). Na svatbě byli Rosalind, sekretář a jeho sestra a Agathin foxterier Peter. Na svatební cestu manželé odjeli do Chorvatska a do Řecka.
Na začátku třicátých let nastalo nejplodnější období Agathy Christie. Vedle příběhů s Harley Quinem napsala čtrnáct detektivek s Herculem Poirotem, i jiné, se svými dalšími postavami. Také jako autor Sherlocka Holmese, Sir Arthur Conan Doyle, začala být i ona unavena postavičkou Hercula Poirota, začala ho považovat za „nesnesitelného“ (insufferable), jak napsala ve svém deníku, a měla také pokušení svého detektiva nechat „zabít“; později dokonce ho popsala jako egocentrického vetřelce. Ale stejně jako u Sherlocka Holmese ho odstranit nešlo, byl u čtenářů velice oblíbený. Zato slečnu Marplovou milovala, snad i proto, že se „objevila“ až později v její spisovatelské kariéře.
V r. 1932 byla vydána „Sittafordská záhada“ (The Sittaford Mystery) s napínavou atmosférou spiritistické seance, která vyšla i pod názvem „Vražda v Hazelmooru“ (The Murder at Hazelmoor).
Ve stejném roce odjeli manželé Mallowanovi do Iráku, kde byl Max Malovan pověřen spolu s dalším slavným britským archeologem a odborníkem na klínové písmo - Reginaldem Campbellem Thompsonem (1876 - 1841) vykopávkami v biblickém Ninive. Expedice byla pořádána opět Britským muzeem a Britskou školou archeologie v Iráku. Vykopávky byly v prehistorické vesnici - v mohyle Tell Arpachyiah, v Šagir Bazaru v Iráku a v Tell Braku v Sýrii a ve tři tisíce let staré lokalitě v údolí řeky Balikh.
Manželé Mallowanovi žili ve šťastném manželství, paní Agatha jezdila na archeologické výpravy a svého manžela podporovala. - Pouze v pozdějších letech - jak uvádějí některé zdroje - trpělivě tolerovala některé manželovy zálety.
Milovala skládání střepů nádob, fotografovala. Podle svého manžela byla až puntičkářská a velmi trpělivá v čištění předmětů a skládání nádob. Sama se o svých pocitech ve své pozdější autobiografii vyjádřila takto: „Člověk cítí hrdost, že patří k lidské rase, vidí-li obdivuhodné věci vymodelované lidskýma rukama. Oni byli tvůrci - musí se podílet na trošce svatosti od Tvůrce.“
V r. 1934 si Mallowanovi zakoupili starodávný dům z poloviny osmnáctého století ve Wallingfordu v Oxfordshire, nazvaný Winterbrook House. Předpokládá se, že to je předloha pro dům její slečny Marplové ve fiktivní vesnici St Mary Mead.
Své psaní detektivek začala Agatha Christie považovat za svoji životní nutnost. Z jejích nejznámějších detektivek z období po svatbě můžeme jmenovat například „Vražda v Orient Expresu“ (Murder on the Orient Expres) s Herculem Poirotem, o níž už byla zmínka, kterou napsala v hotelu Pera Palace v Istanbulu, konečné zastávky expresu, kde je její tehdejší pokoj udržován na její památku.
Z r. 1836 jsou také „Vraždy podle abecedy“ (The ABC Murders) a „Vražda v Mezopotámii“ Murder in Mesopotamia), opět s Herculem Poirotem, kde Agatha Christie zúročila své archeologické poznatky. Z r. 1937 byla další detektivka z prostředí Středního Východu „Smrt na Nilu“ (Death on the Nile), kde popsala temná zákoutí lidské duše.
V té době pobývali Mallowanovi částečně na expedicích a částečně v Anglii.
Po návštěvě Luxoru v r. 1937 se Agatha Christie setkala s egyptologem Howardem Carterem (1874 - 1939), slavným tím, že v r. 1922 odkryl hrobku faraóna Tutenchamona. Tehdy napsala s pomocí přítele svého manžela, britského egyptologa Stephena Rannulpha Kingdona Glanvilla (1900 - 1956) divadlení hru „Achnaton“ (Akhnaton), která však byla vydána až po r. 1973. Světová premiéra hry byla v New Yorku v r. 1979 až po smrti autorky pod názvem „Achnaton a Nefertiti“ (Akhnaton and Nefertiti). - Autorka sama napsala ve svém vlastním životopise, že sice nedoufala, že hra někdy bude provozována na jevišti, ale že ji psala proto, že ji těšilo psát něco jiného, než psala běžně.
V r. 1938 se Mallowanovi přestěhovali do Greenway House na řece Dart, nedaleko Agathina rodiště. Dům je nyní národní památkou, ve které je možné i trávit svou dovolenou se vzpomínkami na slavnou spisovatelku. Znovu otevřen pro veřejnost po rekonstrukci byl v r. 2009.
Z r. 1939 je opět velmi známá detektivka „Deset malých černoušků“ (Ten Little Niggers) napsaná na námět písníčky a je umístěna do okolí autorčina rodiště.
V r. 1940 se spisovatelka dožila padesáti let a se svým humorem to následovně okomentovala: „Velice jsem se radovala z druhých květů - najednou shledáte - ve věku, řekněme, padesáti let - že se před vámi otevírá celý nový svět.“
Zatím ale vypukla válka. V r. 1940 vyšla detektivka „Tajemný cypřiš“ (Sad Cypress) opět s Herculem Poirotem, který má vyřešit dávnou vraždu.
V r. 1941 vyšla detektivka „Zlo pod sluncem“ (Evil under the Sun).
Po skončení archeologických vykopávek se pan Mallowan přihlásil jako dobrovolník záložních rezerv ke Královskému letectvu (Royal Air Force) a byl v r. 1942 poslán do severní Afriky. Byl leteckým důstojníkem a sloužil na základně Sabratha v Lýbii, což je také starobylé město. Nějakou dobu byl i velitelem letky.
Zatím pracovala Agatha Christie jako dobrovolnice ve výdejně léků v londýnské univerzitní nemocnici (University College Hospital), kde si zdokonalovala své znalosti o jedech. Například její šéf, farmaceut Harold Davis, který se později stal vrchním farmaceutem na britském ministerstvu zdravotnictví, jí navrhl jako jed thálium a ona to později použila ve své detektivce „Plavý kůň“ (The Pale Horse), který vyšel v r. 1961. Jako první klíč k vraždě popsala ztrátu vlasů oběti, což někdy pomohlo i soudním lékařům.
Tehdy psala knihu o době, kdy byla s manželem v Sýrii. Tato kniha „Pověz mi, jak žijete“ (Come, Tell Me How You Live) vyšla až v r. 1946. Protože pracovala v Londýně, který byl stále bombardován, napsala dvě knihy v očekávání, že by mohla být zabita. Jedna byla s Herculem Poirotem „Opona“ (Curtain) a druhá se slečnou Marplovou „Zapomenutá vražda“ (Sleeping Murder), kterou napsala pro svého manžela Maxe. Obě detektivky byly uloženy do sejfu a zůstaly tam až do posledního období spisovatelčina života. Když si byla jistá, že už nic nenapíše, dala pokyn k jejich vydání. „Opona“ vyšla ještě za autorčina života, „Zapomenutá vražda“ až po její smrti a proto jsou v knihách vzájemně určité nesrovnalosti, protože „Zapomenutou vraždu“ už nedokázala zaktualizovat.
Začátkem války se její dcera Rosalind vdala za majora Huberta Pricharda. V r. 1943 se narodil jediný vnuk Agathy Christie Matthew Prichard. Jeho otec padl v r. 1944 ve Francii a Rosalind se později znovu provdala za Anthonyho Hickse.
Během války napsala Agatha Christie dvanáct detektivek, z nichž nejznámější jsou - z r. 1941 „N či M“ (N or M), z r. 1942 „Mrtvá v knihovně“ (The Body in the Library), „Pět malých prasátek“ (Five Little Pigs), opět s použitím písničky, dále „Není kouře bez ohýnku“ (The Moving Finger). V r. 1944 vedle detektivek vyšel také román pod pseudonymem Mary Westmacott „Já nebyl u tebe, když přicházelo jaro“ (Absent in the Spring). Recenze byly pochvalné - jednalo se o popis úvah a krizí ženy středního věku. - Koncem války se čtenáři mohli z jakési americké recenze dozvědět, kdo se skrývá pod tímto pseudonymem, což spisovatelku velice rozhněvalo.
V r. 1944 vyšly ještě detektivky „Nultá hodina“ (Towards Zero). „Nakonec přijde smrt“ (Death Comes at End).
Její manžel se vrátil ke konci války. Ze začátku pracoval ještě pro ministerstvo letectví a v té době manželé Mallowanovi pobývali v Londýně. Zajímavé je, co o válce Max Mallowan řekl: „My Angličané máme špatnou tradici někde s někým válčit. Já a moje žena jsme si pomysleli mnohokrát - aby se všechny osoby, které jsou za válku odpovědné, ohradily velikánskou zdí. A tam jim dovolit, aby se vzájemně pobili!“
Během války byl dům Mallowanových Greenway House zabaven pro americké námořnictvo, ale po válce jej dostali zpět.
V r. 1947 byl Max Mallowan jmenován profesorem západní asijské archeologie na londýnské univerzitě, kde byl profesorem až do r. 1962, kdy se stal profesorem v Oxfordu. Zároveň byl v r. 1947 pověřen vykopávkami v Nimrúdu, ve starověkém asyrském hlavním městě na řece Tygris jižně od Mosulu v Iráku. V r. 1966 od tom vyšlo jeho nejznámější dílo „Nimrúd a jeho zbytky“ (Nimrud and its Remains). Agatha Christie ho na cestě doprovázela.
V r. 1948 vyšel román Agathy Christie „Růže a tis“ (The Rose and the Yew Tree) o mladém mužovi prostého původu, který touží po uplatnění ve vyšší společnosti. V důsledku hrdinství ve válce dosáhne jak společenského ocenění tak lásky krásné ženy.
V období po válce a na začátku padesátých let jsou z detektivek Agathy Christie asi nejznámější - „Hadí doupě“ (Crooked House), „Oznamuje se vražda“ (A Murder is Announced), „Smrt staré posluhovačky“ (Mrs McGinty´s Death), „Kapsa plná žita“ (A Pocket Full of Rye).
Ale také se začala hrát její nejslavnější, ale také nejdéle na světě hraná detektivní hra „Past na myši“ (The Mousetrap), která se od 25. listopadu 1952 hraje dodnes v Ambassador Theatre v Londýně, s přibližně třiadvaceti tisíci představeními.
V r. 1952 také vyšel její román „Dcera je dcera“ s úvahami o právu na vlastní život, které má hlavní hrdinka, která se zamiluje a chce jít za hlasem svého srdce, ale ohlíží se na svou devatenáctiletou dceru. Poslední román “Břímě“ (The Burden) z r. 1956 je opět o otázce oběti dvou sester, kdy se z lásky plné obětí stane nenávist.
Agatha Christie často pobývala u svého švagra Jamese Wattse v Abney Hall v Cheshire na severozápadě Anglie. Zde také čerpala pro své psaní především v popisu vznešenosti panského sídla, jeho sluhů, jejichž charaktery zabudovala do svých zápletek. Z detektivek, pro které takto čerpala, je to například detektivka “Po pohřbu“ (After the Funeral) z r. 1953 a šest povídek v kolekci „Tajemství vánočního pudingu“ (The Adventure of the Christmas Pudding) z r. 1960.
V r. 1955 byla Agatha Christie královnou jmenována komandérem Řádu britského impéria a stala se také prvním držitelem nejvyššího ocenění americké Asociace detektivních autorů (Mystery Writers of America) - „Cena velkého mistra“ (Grand Master Award) a téhož rohu získala od stejné spisovatelské asociace ještě Edgarovu cenu (Edgar Award) za nejlepší hru, což byla hra „Svědek obžaloby“ (Witness for the Prosecution). Filmové zpracování této hry považovala sama Agatha Christie za nejlepší filmové zpracování svého díla.
Max se stal komandérem v r. 1960.
Dalšího roku se stala prezidentkou britského Klubu detektivů (British Detection Club).
V r. 1957 začalo být pro Agathu Christie značně obtížné dále setrvávat, speciálně v deštivém období, na vykopávkách, zároveň se tam nakazila nějakou chorobou, tak se její manžel rozhodl rovněž vykopávek zanechat. V tomto roce vyšla detektivka „Vlak z Paddingtonu“ (4:50 from Paddington).
V r. 1958 se manželé Mallowanovi navrátili do Anglie, ale oba byli velice zaměstnáni svým spisováním. Ale Max nemohl zapomenout a pomáhal v r. 1961 zakládat archeologickou školu v Íránu.
Na začátku šedesátých let vyšly ze známějších tyto detektivky „Plavý kůň“ (The Pale Horse), „Karibské tajemství“ (A Carribean Mystery), „Třetí dívka“ (Third Girl).
V r. 1968 byl Max Mallowan za své služby pro archeologii povýšen do šlechtického stavu. Udělením řádu Damme Commander Řádu britského impéria bylo šlechtictví v r. 1971 uděleno i jeho manželce. Prameny uvádějí, že je jen velmi málo manželských párů, kdy byli povýšení do šlechtického stavu každý sám za sebe.
Známější detektivky Agathy Christie z této doby jsou - „Viděla jsem vraždu“ (Hallowen Party), „Nemesis“, „Sloni mají paměť“ (Elephants Can Remember). Agatha Christie také napsala několik souborů krátkých detektivních povídek.
V r. 1971 se začalo její zdraví zhoršovat, nejen tím, že si poranila nohu, ale jak uvádějí některé prameny, že začala trpět Alzheimerovou chorobou. Spolu s manželem žili ve snaze po ústraní ve svém domě ve Wallingfordu v Oxfordshire. Naposledy se veřejně ukázala při premiéře filmu „Vražda v Orient-expresu“ v r. 1974, které proběhlo za účasti královny i královské rodiny.
V r. 1975 předala autorská práva na svoji nejúspěšnější hru „Past na myši“ svému vnukovi Mathewovi Prichardovi a povolila vydání „Poslední opony“ a „Zapomenuté vraždy“.
Zemřela 12. ledna 1976 ve svém domě. Pochována byla za čtyři dny na hřbitově kostela St Mary v Cholsey.
Rok po Agathině smrti vyšel její životopis (An Autobiography). Předpokládá se, že tyto paměti Agatha Christie začala psát už v době vykopávek v Nimrúdu v r. 1950.
Její manžel ve svých pamětech vyjádřil pocity velké prázdnoty po jejím odchodu po pětačtyřicetiletém manželství. Avšak za rok a půl se znovu oženil s Barbarou Parker, která byla s manželi Mallowanovými už při vykopávkách v Nimrúdu. Zemřel v r. 1878 a i když byl opravdu význačný archeolog, jeho sláva nedosahuje slávy jeho ženy, která vytvořila moderní typ detektivky.
Knihy Agathy Christie jsou na světě nejprodávanější, přeložené do mnoha jazyků, její dva hlavní detektivové žijí stále znovu své životy v mnohých filmových zpracováních a televizních inscenacích.
V Londýně existuje společnost jejích fanoušků Agatha Christie Society, ale Česká republika není pozadu. V r. 1997 vznikla pobočka této společnosti se jménem Společnost Agathy Christie, která ke 120. výročí spisovatelčina narození zorganizovala v Muzeu policie České republiky v Praze 2, Ke Karlovu 1 malou výstavku z jejích vydaných titulů u nás. Výstavka bude probíhat až do 14. října 2010.