SÁNDOR MÁRAI, pravým jménem Sándor Károly Henrik GROSSCHMID, se narodil 11. dubna 1900 v Rakousko – Uherské saské rodině. V rodišti „Kassa“ (Košicích) má nyní sochu a muzeum, v prodejně knih jsou k dostání i texty, do češtiny dosud nepřeložené (např. Nebo a zem – postřehy, deníkové zápisky poznámky na různá témata). Od roku 1918 pracoval Márai jako redaktor maďarského deníku Budapesti Napló. Navštívil Frankfurt, Berlín, Paříž a další města. Po německých textech se rozhodl přejít k rodné maďarštině: pro krajany tak objevil osobnost Franze Kafky. Roku 1928 se usadil v Budapešti. Od 30. let si vydobyl u čtenářů respekt jasným realistickým stylem. Mezi lety 1952 – 1967 spolupracoval s Radiem Svobodná Evropa. Pro společnost byl složitou osobností: kritický k Horthyovu režimu, k nacionalistům i komunistům. Roku 1948 odešel do emigrace. Žil ve Švýcarsku a v Itálii, poté přišel do New Yorku. Určitý čas trávil v italském Salemu a zbytek života v americkém San Diegu. Po smrti manželky se světa stranil, v roce 1989 z něj odešel vlastní rukou.

 

Sándor Márai psal verše, glosy a autentické deníky. Je autorem asi padesáti novel a románů. Jaký paradox, že jeho knihy vycházely dříve v cizině – za Kádárovy éry byly v Maďarsku naprosto zakázány. V 90. letech byl „znovuobjeven“: překládán do angličtiny, italštiny, francouzštiny, katalánštiny, němčiny, španělštiny, portugalštiny, korejštiny a samozřejmě do češtiny a slovenštiny. V současnosti je Márai považován za jednoho z nejvýznamnějších evropských spisovatelů. V německy mluvících zemích jsou jeho knihy vydávány v rekordních nákladech. Nejznámější je Svíce dohořívají – dostala divadelní i filmovou podobu. Dále Deníky I a II, Zpověď, Cizí lidé, Země, země, Judita, Čutora, pes s charakterem, Odkaz Ester – také zfilmována. Roku 1990 získal „in memoriam“ nejvyšší maďarské umělecké vyznamenání.

 

Miloval ho jako divák. Jako autor napsal několik divadelních her. S prózami je sjednocuje precizní a hluboká pozorovatelská schopnost autora, umění vidět situace i v mikroskopických detailech. Předkládá v nich velmi přesné popisy i nejjemnějších záchvěvů lidského jednání, které nepostrádají zároveň napětí a určitou uhrančivost. Snad nejpozoruhodnější jeho inscenace Dobrodružství (1940) nás okamžitě vtáhne brilantní formulací hlavní myšlenky, kterou až neuvěřitelně přesně vede celým dějem. Neobvyklý milostný propletenec vypráví o lásce manželů a milenců, odpovědnosti za osud svých nejbližších i za svůj vlastní. Profesor kvůli své mladé manželce opustí vědeckou kariéru. Sdělením kolegy docenta, že s ním nepovede novou kliniku, je sám zaskočen. Kolegovy velké plány, manželčiny city i city další ženy, dále profesorovy představy o smyslu jeho práce vůbec i celé dosavadní existence projdou od té chvíle překvapivou zkouškou a proměnou.

 

 

Hlavní postava profesora (Oldřich Vízner) je až learovská rozsahem a mohutností své duše. Místy až nelidská – ve smyslu božském – mozkovou brilancí i tím, co jako člověk a jako muž dokáže vidět. Nechává věcem volný průběh. Dalším postavám svobodné rozhodování, byť ví, že právě pro něj to bude mít velmi bolestné a kruté následky. Z druhé strany oné velkoleposti je v něm bytost, která velmi trpí. Není tím, kdo shlíží shůry, je člověkem síly, moudrosti, kázně a soustředění – v tom je jeho božskost. Veškerý svět se mu změní v jediný den (děj hry je ohraničen několika hodinami jediného odpoledne), a to od vrcholu společenských poct, maxima profesních i finančních úspěchů až na ke strmému pádu a hluboké propasti. Do ní se řítí ostatní postavy: manželka Anna (Zuzana Kainarová), Eszter (Stanislava Jachnická) doktor Szerekes (Hanuš Bor), Erszi (Veronika Janků), novinář (Petr Klimeš). Příběh, v jednotlivých příbězích všech postav velmi strhující autentickým dějem od začátku do konce, navíc končí zcela nečekaně.

 

Něco ukrytého a neviditelného, co zásadně poznamená životy všech, co jimi otřese a vyrve vše až z kořenů, dává celé hře mocné napětí. Na počátku banální milostný trojúhelník, který si dokážeme sice představit, však rozkrývá situaci složitou, mnohovrstevnatou a rafinovanou, že ji představit si dokážeme jen stěží.

Zkrácený textrežiséra Radovana Lipuse (oproti původní stostránkové verzi) inscenaci nic neubral na síle.Pokud je navíc autorem scény Petr Matásek, jeden z nejlepších světově uznávaných scénografů (tvůrce známých scénografií Divadla Drak v Hradci Králové), je úspěch zaručen. S kostýmy velmi nadané výtvarnice Evy Jiřikovské (scénografky Slováckého divadla v Uherském Hradišti), s hudbou vynikajícího skladatele Pavla Helebranta a s dramaturgií osvědčené Věry Maškové tvoří inscenace jedinečný celek.