Bylo mi šestnáct, divadlo Semafor mělo tehdy stále na repertoáru hru Člověk z půdy a já byl zamilovaný do Pavlíny Filipovské. Chodil jsem se na Pavlínu neustále koukat a tak jsem se poznal i s jejím tatínkem. Byl ke mně vstřícný a kamarádský, snad si i všiml, že jsem do jeho dcery zakoukaný, navíc jsem byl ještě stejně starý jako jeho syn Honza.

Jak mě Filipovský „angažoval“ do Národního
Jednou mi povídá: „Hele, Ondro, nechtěl bys hrát v Národním?“ Zatočila se mi z toho hlava. „Tam totiž existuje takovej pomocnej hereckej sbor, většinou to dělají všichni při zaměstnání, střídají se, jak má kdo čas, a tak o jednoho víc nebo míň…“
Tuhle větu jsem už ale nevnímal, stačila mi představa, že se budu pohybovat v prostředí velkých hereckých legend v zákulisí ba i na jevišti naší Zlaté kapličky! Vzpomínám, jak jsem toho dne hrdě vstoupil doma do dveří a významně pronesl: „Budu hrát v Národním! Pan Filipovský mi to slíbil!“ Nikdo nic neříkal, jen maminka si pro sebe u sporáku zašeptala: „Ježišmarjá…“ Nicméně stalo se, že jsem coby uhrovatý mladíček nastoupil do sboru Národního divadla. Díky hodnému Františku Filipovskému.

     

Funés má zámek a co mám já?
Každý ho měl rád. Vlastnil nádherný hlasitý smích, laskavý pohled, byl pořád plný elánu. Svoji profesi miloval. Nikdy nezapomenu na jeho roztomilý přednes rozhlasové podoby románu Karla Poláčka Bylo nás pět, byl nepřekonatelný v dabování francouzského komika Luise de Funése. Hlasově byli k nerozeznání. „Jo, jsme k nerozeznání, akorát že on má zámek a já mám hovno“, smál se komplimentům nadšených filmových diváků i kritiků.
Tradovala se historka, že ho jednou vezl taxikář do studia na natáčení kterési z Funésových komedií a cestou se ho ptal: „Tak copak budete dneska hrát, pane Filipovský?“ František mu odpověděl: „Ále, děláme novýho Funése…“ Nastala krátká pomlka a pak mu onen bodrý muž povídá: „To jsem rád, že to děláte vy, protože když to hraje ten Francouz, tak to není vono!“
Z rolí, které vytvořil na Národním divadle, se budou jistě i v budoucnosti připomínat titulní postava v Moliérově Lakomci a principál ve Smetanově Prodané nevěstě (mimochodem – v té si kdysi v téže roli zahostoval i sám král komiků Vlasta Burian).
A co televize? Například detektiv Mrázek v Hříšných lidech města pražského… Já osobně moc rád vzpomínám na ty dva šprty a žalobníčky ve študáckých filmech Cesta do hlubin študákovy duše a Škola základ života – Mazánka a Krhounka.

 

Dětská filmová tragédie malého Františka
Film, to bylo také nejčastější téma, které jsem s panem Filipovským probíral. Rád se vracel ve vzpomínkách do dětství, kdy se do biografu přímo zamiloval a nevynechal v Přelouči, kde se narodil a vyrůstal, jedinou příležitost vidět nový film. Vlastně jednou vynechal. Ale vzpomínal pak na to s trpkostí až do konce života:
„Já si vzpomínám z dětství na jednu takovou hlubokou osobní tragédii – to tenkrát v Přelouči promítali němý francouzský film Tři mušketýři, který měl asi osm nebo deset epoch a my kluci jsme chodili na každé představení. Zbožňovali jsme samozřejmě d´Artagnana a pak ještě Plancheta, ten byl vynikající!
V té době byl můj táta regenschori a já mu musel pomáhat. Jako dítě jsem zpíval alt a například při pohřbech, tam jsem byl naprosto nezbytný. Nu a pochopitelně, že musel být pohřeb zrovna v době, kdy běžela čtvrtá nebo pátá epocha! Tehdy jsem strašně trpěl! Pamatuji se, jak jsem záviděl klukům, protože zrovna v téhle epoše měl prý Planchet své nejlepší scény. To byla pro mě tehdy skutečně strašlivá tragédie. Cítil jsem, že mi život najednou něco odpírá a věděl jsem, že už tuhle epochu nikdy neuvidím. A taky jsem ji už v životě neviděl…“
Samozřejmě, že měl František Filipovský z biografu i zážitky veselé. Málokdo ví, že v letech studentských v biografu také hrával – profesionálně, v orchestru! Při některém představení dokonce sám improvizoval na piano! Některé filmy tak viděl z orchestru třeba i desetkrát, patnáctkrát.

        

Z pohledu orchestru…
„Asi patnáctkrát za sebou jsem viděl například němý velkofilm Král králů, a tak pochopitelně, když už člověk vidí jedno a to samé potolikáté, všimne si najednou i celé řady detailů, skriptérských chyb a podobně.
V Králi králů jsem tak například objevil – což se tvrdí také o velkofilmu Ben Hur – že tam zůstala na římských hradbách ležet něčí bouřka. Nosit buřinku, to byla tenkrát velká móda, a tak se stalo, že se tenhle pánský módní doplněk dostal omylem do historického filmu. Toho si normálně nemohl nikdo z diváků všimnout, ovšem my v orchestru jsme se ve vyhledávání takových chyb přímo vyžívali!“
Františka Filipovského nebylo možné nemít rád. Byl sluníčkem všech hereckých sešlostí, byl do své profese tak zamilovaný, že – dle slov jeho kolegů – byla radost s ním spolupracovat. Škoda, že i on už došel na své cestě k jejímu konci. Stalo se v Praze, 26. října 1993.

(Z knihy Tajemství filmových hvězd, nakladatelství Modrý stůl, Praha 2004)