Magdaléna Máčiková - Alexandra Bergerová: „Rozprávka krátka kratučká“ aneb Knížka pro tři pokolení
Znáte tu smutnou písničku, která ve slovenštině zní: „Rozprávka krátka kratučka, bola raz jedna papučka...“? („Pohádka krátká, kraťoučká, byla jednou jedna papučka...“) Jako dítě jsem ji oduševněně zpívala a v závěru s dramatickým zápalem tahala tóny o tragickém konci bačkůrky, o které písnička pojednávala. Uběhlo pár let a do rukou se mi dostala knížka „Rozprávka krátka kratučká“ a mně v duchu naskočil refrén písničky z dětství. Tak jsem knížku otevřela a začala v ní listovat. Nakonec jsem v ní našla nejen písničku, ale celé mé dětství. Děti nemám, a tak nemám důvod kupovat dětské knížky, ale u téhle jsem neodolala. Koupila jsem si vzpomínky na vlastní dětství. Vyprávění začíná na Vánoce, kdy děvčátko, které se jmenuje Babuľka, dostane pod stromečkem princeznu Zlatovlásku. Na pohled obyčejnou panenku s obyčejnými šaty a ponožkami, což Babuľčiny bratři okamžitě okomentují, ale pro Babuľku je to Zlatovláska. Princezna z pohádky, se kterou Babuľka prožívá každodenní radosti i patálie, se kterou se slovenské pohádky stávají skutečnými. Často se říká, že „děti utíkají do vlastního světa fantazie“, ale můj případ to nikdy nebyl a myslím, že ani Babuľčin. Ona si totiž nevytváří vlastní svět fantazie, ale pomocí fantazie dělá reálný svět pohádkovým. Možná proto se mi tak zalíbila. Například si za ušetřené peníze koupí panenku, ale jelikož nepotřebuje další dívčí panenku, ale prince ke své Zlatovlásce, tak si ho jednoduše z této panenky udělá. Čtenář se stává svědkem této důkladné a velice poctivé proměny a malou Babuľku obdivuje za její odvahu, důmyslnost a zručnost: ušije mu princovské šaty, ostříhá vlasy, obarví je a na hlavu mu připíchne královskou korunu. Když si vzpomenu, jak jsem vyráběla prince k mé panence, protože o „Kenovi“ se nám v těch letech ani nesnilo! Jak jsme (přesně tak, jako Babuľka) prsty vyhlazovaly zlaté stanioly a vyráběly z nich vlastní poklady! Žádná koupená, přesně udělaná jídla z plastu na hostinu nemohou nahradit ručně „ukuchtěné“ dobrůtky z mýdlových hoblin, zabarvených různými barvami inkoustových tuh podle Babuľčina receptu. Prostě dětství, kde i když něco chybělo, s pomocí vynalézavosti a tvořivosti se to stalo skutečným. A to je podle mě to, na co bychom neměli zapomenout. Knížku jsem půjčila své o pár let starší kamarádce, která má dvě dcery. Za pár dní jsem se jí zeptala – zvědavá, jak na knížku reagovaly její cílové čtenářky. Kámoška mi dojatá začala vysvětlovat, že knížka se k jejím holkám ještě nedostala, protože ji začala číst ona sama. Prý jí to připomíná dětství. Našly jsem se tam tedy - obě. Tak mě to celé zaujalo a vtáhlo, že jsem začala zkoumat a pátrat, kdo je Magdaléna Máčiková, autorka knížky Rozprávka krátka kratučká, a jak je možné, že se v její nenápadné knížce pro děvčata od 7 – 13 let najdu já, moje kamarádka, další známá, která je podstatně starší než my a ještě několik dospělých žen, jak jsem se doslechla. Staly jsme se všechny stejně sentimentálními, že si naše vlastní vzpomínky projektujeme do dětství někoho jiného? Nebo v čem vězí kouzlo této knížky? Díky svým známým jsem získala kontakt na autorku knížky a hned jsem jí napsala email, který byl spíš spontnáním chrlením otázek a nadšení. Paní Máčiková, která vyučuje dramatický odbor na základní umělecké škole, mi trpělivě odpověděla na všechny mé otázky. Prý nejsem jediná, co se na to ptá. Tehdy jsem se rozhodla, že napíšu tento článek pro všechny dospělé (ženy), které našly své dětství v této knížce, i pro ty, které se tam možná teprve ještě najdou. Rozhodla jsem se, že jim představím Magdalénu Máčikovou a její nenápadnou knížku Rozprávka krátka kratučká.
• Jak je možné, že tolik dospělých žen různé věkové kategorie najde vzpomínky na vlastní dětství ve vaší knížce ? Tato skutečnost mě skutečně potěšila. Přiznám se, že s takovou odezvou, zrovna u čtenářek této věkové kategorie, jsem nepočítala. I když, nějaké dětství prožil každý, jenom jaksi nemá čas nebo příležitost, aby si zavzpomínal. Ukazuje se, že už u čtení prvních řádků vzbuzuje vzpomínky a odhaluje podobnost s knižním životem malé hrdinky.
• Knížku jste psala pro čtenářky od 7 – 13 let. Co vás k tomu vedlo? Práce s dětmi a obava, že jsou ochuzené o komunikaci se svými rodiči a zejména prarodiči. Chtěla jsem touto knížkou vlastně vyprovokovat malé čtenářky, aby se ptaly na neznámé pojmy, věci, a s nimi spojené skutečnosti. Aby se ptaly na minulost, aby chtěly vědět, jak žily jejich babičky a samozřejmě i maminky. A jestli jim babičky nebo maminky předčítají, tak mohou Babuľčiny příběhy bavit i je, protože je to také kus jejich dětství. Ono je to vlastně tak trochu odpověď na vaši první otázku. • V knížce skutečně používáte slova, které dnešní děti už zpravidla neznají, jako například štokrle, uhlák, podpultové zboží a pod. Ano, ale tato slova jednoduše patří do toho světa.
• Vaše knížka o Babuľčiném pohádkovém světě začíná dopisem. Je to takové malé okno do časů DV7-3021ných příhod, i do časů, ani ne tak dávných, kdy si kamarádky vzájemně posílaly dopisy. Dneska se píšou e-maily, ale ty si nutně vyžádaly jinou formu stylistiky. Do emailu nenapíšete „úvodem mého dopisu tě srdečně pozdravuji“. Poezii těchto slovních spojení nahradilo něco jiného, a protože se knížka odehrává v minulosti, je pochopitelné, že začíná klasickým dopisem. Je to můj dopis určený všem malým čtenářkám, kterým je chci uvést do Babuľčina světa. Úpřímně a celkem otevřeně je vybízím, aby se u všeho, čemu v knížce nerozumí, zeptaly mámy nebo babičky. Na stará slova, která jste už zmínila, nebo na dopisní stylistiku.
• Knížka je velice nenápadná. Má sivě stříbrný obal s černobílou fotografií na obálce a vedle jiných barevných knížek pro děti je vlastně nenápadně výjimečná. Slyšela jsem, že jste i autorkou ilustračních fotografií a celkové výtvarné koncepce. Ano, to vyplynulo ze skutečností oné doby. Doby, u nás tehdy ještě černobílé televize a černobílé fotografie. Tato „nebarevnost“ chce kontrastovat se soudobou, tisíci barvami křičící záplavou, která se odevšud tiskne s úmyslem za každou cenu upoutat a ohromit hned na první pohled a jistým způsobem i odpoutat pozornost od nic neříkajícího, prázdného vnitřku.
• Kdy jste se rozhodla, že knížku napíšete? Knížku doprovází mé šťastné číslo 9. Byla vydaná v roce 2009. Námět jsem nosila v hlavě delší dobu, a když přišel vnější podnět, dala jsem své myšlenky i na papír. Pak se části pohádky jaksi samy poskládaly do čísla 9. A nevím, jakou náhodou má i slovo „r o z p r á v k a“ 9 písmen. V jedné je zakomponovaná i ta dětská písnička, na kterou jste hned reagovala, „Rozprávka krátka kratučká“, která vypráví o krátkém pohádkovém období - období dětství. • Knížku jste taky pokřtila.... Nepoužila bych slovo „křtít“. Chtěla jsem jenom, aby knížku uvedl do života někdo, kdo má ke knížce blízko a koho mám moc ráda. A tak se stalo, že ji do života uvedla v březnu loňského roku moje velice talentovaná devítiletá žákyně z literárně-dramatického odboru v Šali, kde učím, Paulínka Mačáková, a herečka, veřejně se angažující žena, kterou si nesmírně vážím, Magda Vášáryová. Knížku recenzoval spisovatel a režisér Karol Horváth, a celým odpolednem nás prováděl herec s úžasným hlasem a skvělý člověk, Gustáv Herényi.
• Já bych se s dovolením ještě vrátila k paní Vášáryové. Vaše knížka má tak slavnou křestní mámu? (Úsměv) Magda Vášáryová se jednou přišla podívat na moji práci s dětmi v Základní umělecké škole v Šali. Bylo to báječné odpoledne. Když jsem svou knížku dokončila, okamžitě jsem na ni pomyslela a s malou dušičkou jsem jí napsala, protože mi bylo jasné, jak málo volného času má. Velice si toho vážím, že mé pozvání přijala.
• Vaše knížka je skutečně ve své jednoduchosti velice upřímná a pravdivá. Možná proto tak každého osloví. Moje poslední otázka je dost osobní: Holčička na obálce knížky, jste to vy sama? Zajímavé je, že toto zajímá většinou jenom dospělé. Děti míra autobiografie v díle moc nezajímá. Nepamatuji si, že by mi nějaké dítě položilo tuto otázku. Ony totiž samy vycítí, že holčička na obálce je skutečně Babuľka a už se na to neptají. Děti neošidíte.
Na začátku jsem se rozhodla, že čtenářům představím Magdalénu Máčikovou a její malou velkou knížku. Teď si uvědomuji, že se mi podařilo pouze pootevřít dveře, ze kterých na vás může šibalsky mrkat Babuľka, ale vrátit se do dětství ke svým hračkám a pohádkám už musíte sami, jestli budete chtít. Do obchodů s podpultovým zbožím, do „Lidušek“ jak jsme říkali lidovým školám umění, nebo do dvora s kurníkem. A když se vaše děti nebo vnoučata začnou smát, když budou slyšet slovo „uhlák“, „špulka“ nebo „štokrle“, protože je předtím nikdy neslyšely, můžete jim je vysvětlit a ony vám třeba na oplátku vysvětlí, co je nindento, Bionicle nebo Hello Kitty.
Loutkové divadélko se mělo stát náhradou za Babuľčino království, které měla dříve v kurníku, kde nyní už zase sídlí nové i staré slepice. Loutky se jí zamlouvaly. Ale ne všechny. V hodnocení dopadla nejhůře princezna. Protože: 1. Vlasy má sice dost dlouhé, až po pás, jak má být, ale z filcu. Filc byla opravdu výborná měkká látka a za jiných okolností se z ní dalo leccos vyrobit, jen vlasy nesplňovaly Babuľčinu představu. Nedaly se česat. 2. Ani korunku nemá nejpěknější. Nejhorší bylo, že ji měla posunutou nabok. 3. Jen se na ni podívají a všichni se začnou šklebit, že si asi vypila... 4. Ani o kousek se nedá posunout a opravit. Nejen, že byla přilepená pořádně ztuha, ale z hlavy vedl i pevný drát, na konci uzavřený malým věšáčkem.
(úryvek ze 7. části)
|