Vzpomínkové romaneto

Kapitola II.
…je vlastně jen krátkou vzpomínkou na setkání s námořníkem, které se odehrálo dříve a vypravěč dává bezděky opět nahlédnout do svého nitra.

Slíbil mi, ať se stavím na jaře, že mě vezme na testování nově postavené jachty. Na přehradě. Ta jachta pak poputuje na sever a bude brázdit vlny Baltu. Ale ještě dlouho předtím, než bylo vysloveno toto pozvání, ukázal jsem na krásný mosazný přístroj v zasklené vitríně obchodu a poprvé ho oslovil. Jediného prodavače. Oslovil jsem ho s jistotou, že nelze jinak než se strojenou ironií vstoupit do světa vratiplachet, kosatek, kotev, návětrných stran, pruhovaných triček a námořních uzlů.
„Je ten sextant funkční, nebo je to jen paráda do vitríny?“
(ještě jsem taky mohl dodat: … do vitrín procovských vil zbohatlíků, kde sextanty tvoří doplněk originálům z aukcí, pohárům podnikatelské ligy tenisu a bowlingu a… a… No ano. Závist, můj velký hřích. Mít jinou osobní historii a žít o sto let dříve, je ze mě socialista jak vyšitý. Ovšemže kavárenský. Ani před sto lety bych nebyl akčním hrdinou.)
Jenže. Místo znuděného nafrněného odseknutí prodavače, který musel bezpečně poznat, že před ním nepřešlapuje výstřední milionář, který si na ošuntělého intelektuála jen hraje, byl jsem obdařen srdečným zájmem. Sextant opustil vitrínu a já zvlhlými prsty prováděl dle pokynů odborníka základní kroky měření. Čerta starého jsem pochopil a jemu to bylo jasné. Ale poznal, co jsem zač. A měl zájem.
Jistě. I jako obchodník vycítil, že nemusím být přes svou chudobu až tak neperspektivní. Ten mladý prodavač věděl, že nemusím být navěky švorc a že třeba přijde den, kdy si budu chtít splnit sen, který mi v onu chvíli tak trčel z očí až to bolelo.
A dostal jsem zdarma kopii jeho příručky astronavigace, kterou sám sepsal. Možná bude kurs. Ano, měl bych zájem. Možná by mi, jak jsem v té chvíli prohlásil, navigační kurs pomohl poznat, kde to vlastně jsem.
A mluvili jsme dál a přestávali, když přišel zákazník. Paní skoro v letech koupila mosazný dalekohled pro svého manžela, kterého jachty a moře baví, ano, jezdí každé léto… A já jsem konečně nezáviděl, protože i ona si tu kupovala kousek snu pro svého muže. Toho stejného snu, který mám taky a který se vznáší nad všemi vilami a jachtami i prázdnými peněženkami a vane, kam chce.
Druhá paní byla v letech nejlepších a afektovaně vychvalovala své námořnické vědomosti a zkušenosti a jak se chystá psát knihu o pirátkách, což jsme jí jednohlasně doporučili. Já s nevysloveným dodatkem a přáním, aby tu knihu šla psát hned a někam jinam. A když odešla, poznamenal prodavač jménem Andrej, že tu by si teda na loď nevzal. A já na to, že právě to mě láká na oceán, ta představa, že od obzoru k obzoru, široko daleko, nebude ani jeden člověk, který chce psát knihu o pirátkách a vyprávět mi o tom.
Mírně neohebná čeština zněla od Andreje sympaticky. Několik zemí, kterými prošel a několik národů, jejichž řeč uměl, to ho možná přirozeně vedlo na moře, které přes všechny pomyslné výsostné vody a jiné čáry postrádá lidské malosti.
Tak tedy na jaře, na vodní ploše přehrady, na palubě nové malé námořní jachty, ano? Ano. Bylo to před vánocemi a protože jaro bylo daleko, koupil jsem si zatím knihu o tom, jak se doopravdy pluje po moři na plachetnici.

Jaro bylo daleko.
Než přišlo jaro, navštívila mne nemoc, potom další, zrádnější. Pak rekonvalescence. Pak hloupá snaha dohnat práci, únava a únava. Jaro jsem nechal daleko za sebou a před sebou viděl jen mazlavé bláto molochova těla. Raději nevidět. Raději nevidět nic, než vidět tohle.
Jeden z mála úniků směřoval do světa knih. Pohupovaly mou duši ve vůni kožených i plátěných vazeb, starého křehnoucího papíru, ale hlavně: kdykoli, ale opravdu kdykoli, když jsem tu kterou knihu otevřel, byli tam! Všichni, Nikdo z nich nedezertoval. Bez ohledu na svou tzv. literární hodnotu. Robinson Crusoe, Sherlock Holmes, Vinnetou, kapitán Korkorán i Nemo. Pilot Pirx i Elam Harnish, Kopčem i zvířecí hrdinové vlčák Kazan, veverčák Pírko i Dášeňka. Ano, taky napůl šílený Hamlet, Odysseus, Raskolnikov i Josef K.
Všichni.
V mém životě se střídali a doprovázeli mne. Nikdo z nich na mě nikdy nebyl zlý. Ano, byli často ironičtí, povýšení, potrhlí i zločinní, někdy nesympatičtí, ale nikdy ne zlí! Vždycky chtěli být pochopeni a já jsem je, věřím, málokdy zklamal. Tak jistě, a omlouvám se za to těm, kterým jsem se v době pubertální povýšenosti posmíval. Ostatně, nezdá se, že by se jich to dotklo. Neopustil mě ani jeden. Vždy tam byli, když jsem příslušnou knihu otevřel.
Umírající Sokrates byl prý přesvědčen, že za prahem smrti vstoupí do světa, kde bude čas běžet v rozhovorech s moudrými předchůdci. Bezpochyby budou hovořit řecky. Mám podobnou představu. Jen netrvám na té nejhlubší moudrosti společníků v zásvětí. Asi proto, že nejsem Sokrates. Ze stejného důvodu doufám, že budeme konverzovat česky jen s krátkými vsuvkami cizích slov jako „Damned“, „All devils!“, „Pshaw“ a „Howgh“, případně jiných, která lze dohledat ve slovníčku na konci mých knih.
Proto taky začalo mé vyprávěni zrovna v knihkupectví.
A než dojdu, kam spěchám, s vizitkou v ruce (ano, je to vizitka jachtařského námořního obchodu, kde pracuje Andrej), dopřeju vám jen malou poslední vsuvku , kterou lze jen tak přelétnout očima a číst dál, nebo si na tu otázku zkusit odpovědět.
Takže: Nakolik se budeme, vážení, lišit od literárních postav, o kterých čteme a na které vzpomínáme, až ukončíme svou fyzickou existenci? A jaké budou ty vzpomínky na nás? Budou-li jaké… 

Pokračování za týden.... 
Předchozí díly najdete zde