| 
Na naší zahrádce, na naší zahrádce
Rozkvetly růže.
Že tě tak ráda mám, že tě tak ráda mám,
Kdo za to může?
Každý den když kolem našich oken
Chodíš po návsi,
Růži bych dala ti, růži bych dala ti,
Já netroufám si…
/největší hit Heleny Loubalové z padesátých let/
Dal jsem si s ní tenkrát schůzku ve Filmovém klubu na Národní třídě. Přišla elegantní usměvavá hezká dáma. Bylo jaro, psal se rok 1989 a já jsem tehdy připravoval scénář dalšího dílu televizního cyklu Kavárnička dříve narozených. Hned v úvodu se mi upřímně přiznala, že má z toho vystoupení strach, že už dlouho nestála před televizními kamerami (právě proto jsem ji ovšem tehdy vyhledal), že jí ale na druhé straně ta nabídka udělala velikánskou radost, a proto ať s ní počítám. Budeme si spolu povídat, divákům se připomene i filmovou ukázkou, nakonec pak že také zazpívá.
Paní Helena si dala čaj, já kávu a sestavili jsme náš budoucí rozhovor před diváky. Z radosti nad tím, jaké to bude pěkné, až se na podzim setkáme v ostravském televizním studiu, dovolil jsem si ji pozvat na skleničku gruzínského koňaku.
„Prosím vás, objednejte si sám,“ omlouvala se, „víte, já jsem dost vážně nemocná, užívám nějaké léky a doktoři mi toho hodně zakázali - i alkohol.“ Upřímně jsem ji politoval a zamával jsem na pana vrchního, že si tedy dám sklenku na její zdraví aspoň já sám. Než se k nám dostavil, kuli jsme dál pikle nad popsanými stránkami mého poznámkového bloku.
Když pak přišel k našemu stolu a já si objednal, prohlásila paní Loubalová nečekaně: „Já mám dnes po dlouhé době tak šťastný den, že si ten gruziňák dám s vámi! Ať se stane co se stane!“
Za chvilku před námi stály dvě koňakové sklenky. Pozvedli jsme je a já jí od srdce popřál: „Paní Loubalová, na vaše štěstí, hlavně ať se brzy uzdravíte!“ Usmála se trochu posmutněle: „Naděje umírá poslední, věřte, že si nepřeju nic jiného...“
Po létech listuji zažloutlými stránkami svého bloku a vzpomínám na náš tehdejší rozhovor.
• V padesátých letech jste hrála ve filmech Anděl na horách a Páté kolo u vozu. Pak už jste se ale před filmovou kamerou nikdy neobjevila. Čím to? Zanevřela jste na film?
„Ale vůbec ne, jenomže oba ty filmy, které jste jmenoval, točil pan režisér Bořivoj Zeman, což byl fantastický člověk, a k tomu ještě ohromný psycholog. Ten mi také před filmovou kamerou nejvíc pomohl. S ním byla práce tak příjemná, že jsem opravdu netoužila zahrát si u někoho jiného. Možná že bych později dělala ještě v dalších jeho filmech, jenomže tenkrát jsem začala mít úspěchy i jako zpěvačka tanečních písní a deset let jsem cestovala po světě s orchestrem svého manžela Ladislava Bezubky. A když jsem se v polovině šedesátých let vrátila zpátky do Československa, nastupovala jsem hned do divadla. Ředitel Žáček mě v Hudebním divadle v Karlíně přijal jako ‚ztracenou dceru‘ a připravil mi krásný comeback: V roce 1966 jsem dostala hlavní roli v muzikálu Líbej mě, Katko - Kiss me, Kate! Tak takhle se to tedy mělo s celým tím mým filmováním.“
• Stejně ale zůstaňme ještě chvíli u filmu: Jak se vám hrálo v Pátém kole u vozu, například vedle tak skvělé a zkušené herečky, jakou byla Zdeňka Baldová?
„Už na to, jak jsem se s paní Baldovou seznámila, mám krásnou vzpomínku. Uvedl mě k ní Bořivoj Zeman se slovy: ‚Co jí říkáte, paní Baldová?‘ Ona na mě kývla a povídá: ‚Šla sem, já si ji musím prohlídnout! No, dobrý... A umí hodně?‘ Nevěděla jsem, co jí na to říct, ale pan režisér mě předběhl: ‚To jí musíte vy pomoct!‘ A ona mi skutečně pomáhala. Nebýt celého toho zázemí, kterého se mi při filmování dostalo, nikdy bych tak neuměla udělat například tu scénu, kde se rozbrečím.“
• Takže rozumím-li tomu dobře, vy jste začínala jako herečka a teprve pak jste se stala zpěvačkou?
„Nene, já vlastně začínala jako baletka! V šesti letech jsem se stala žačkou Psotovy baletní školy při Státním divadle v Brně, kde jsem byla později přijata jako elévka baletního sboru. A víte, kdo měl na svědomí, že jsem pak nakonec začala i hrát? Josef Kobr! Ten na mě upozornil operetního režiséra a sólistu Frantu Paula, který mi pak dopomohl k rolím třetích subret a současně mi doporučil, abych začala chodit na hodiny zpěvu. Nu a už to šlo ráz na ráz: z Brna jsem šla do Opavy, z Opavy do Olomouce, z Olomouce do činohry v Teplicích a odtud nakonec do Prahy.“
• K taneční muzice vás tedy nakonec od divadla „přetáhl“ váš manžel Ladislav Bezubka, kapelník vynikajícího orchestru, ve kterém se střídali vždy špičkoví muzikanti. Dovolte mi hned některé z nich jmenovat: Jiří Bažant, Jiří Jirmal, Ivo Preiss, později Václav Hybš, Miroslav Kefurt, Jiří Šlitr, Richard Kubernát s Jiřím Jelínkem, Jiří Verberger, Milan Pilar, Luděk Hulan, Karel Velebný a další a další. Byla to pro vás šťastná doba?
„To byla má nejkrásnější léta! Nebýt našeho manželství, nikdy bych nezažila tak krásné chvíle a nikdy bych také neviděla tak velký kus světa! Jezdili jsme po celém Sovětském svazu, zpívala jsem ve Finsku, Švédsku, Rakousku, Maďarsku, východním i západním Německu, Polsku, Rumunsku, dokonce i na Kubě. Dodnes vzpomínám na krásné angažmá v revui Zlatá Praha v berlínském Friedrichstadtpalastu, kde jsem vystupovala v hlavní roli a měla k sobě pro efekt ještě čtyři své německé dvojnice - Helgu, Karin, Soňu a Uršulu. Krásné chvíle jsem prožila ve vídeňském varieté Romacher, jehož budovu stavěl stejný architekt, který stavěl u nás divadlo v Karlíně. Těch vzpomínek je moc…“
• Říkala jste, že když jste se ze světa vrátila, ocitla jste se díky řediteli Žáčkovi opět právě v Karlíně...
„A on to také byl, kdo mi dal později možnost přehrát se na charakterní role. Když se tak dneska ohlížím nazpátek, musím říct, že se mi vlastně splnilo všechno, co jsem si jako malá holka vysnila.“
• Měla jste možnost hrát i s Oldřichem Novým.
„Ano, já byla Mam'zelle Nitouche. Nejen v Karlíně, ale i kdysi v Teplicích. A hrála jsem i v posledních komediích, v nichž se Oldřich Nový v Hudebním divadle v Nuslích se svým publikem v sedmdesátých letech loučil: v hudební komedii Harvey a já a v Gogolově Ženitbě. On byl roztomilý - pokud nebyl na scéně, poslouchal v šatně pozorně reproduktor a pak vždycky napomínal herce, když udělali nějakou chybičku. Ovšem dělal to pokaždé nesmírně elegantně! Napsal ceduličku, že děkuje za hezké představení, ale že upozorňuje pro příště, aby například místo slůvka ‚nýbrž‘ bylo řečeno slůvko ‚alébrž‘, tak jak je to psáno v textu hry.“
• Vraťme se ještě k vašim písničkám: Se kterými jste slavila největší úspěchy a které jste měla vůbec nejradši?
„Největší úspěchy vůbec jsem měla s Písní o růži. Ještě dneska je v Rusku známá. Tam se jmenovala Krasnaja rózička a měla patrně tenkrát pro ty Rusy nějaký zvláštní půvab, trefila se do jejich mentality. Já byla mladá, k tomu jsem navíc měla nejspíš šťastnou konstelaci hvězd, a tak se tam všichni do téhle písničky zbláznili. Otevírala mi všude brány, po celém Rusku! Dodnes to nemohu pochopit. Poprvé jsem ji tam zpívala na výstavě 10 let ČSR. Když výstava skončila, nechal si mě tam Moskoncert na dalšího čtvrt roku. Z Písně o růži jsem nakonec měla i znělku, vstupní a odchodovou, a musela jsem ji tam potom zpívat i v dalších letech, prostě pokžadé, kdykoliv jsem do Sovětského svazu přijela. Něco neuvěřitelného... Nu a druhá moje slavná písnička, dnes by se řeklo hit, to byly Tulipány z Amsterdamu.“
• A byla jste někdy v Amsterdamu?
„Vidíte - to jsem nebyla,“ zasmála se mé otázce. Tu pravou otázku - proč Píseň o růži u nás nakonec místo ní nazpívala Jarmila Veselá a Tulipány z Amsterdamu Jiří Vašíček - tu jsem si položit netroufl. Dnes však se domnívám, že odpověď by asi nebyla tak složitá. Jak mohla u nás Helena Loubalová natáčet gramofonové desky, když se stále někde toulala po světě?
***
V září 1989 mě čekalo velké zklamání. Paní Loubalové se přitížilo a její vystoupení se muselo na poslední chvíli přeložit do jednoho z pořadů, které jsme chystali na další rok. V roce 1990 se její zdravotní stav také nezlepšil. Nevadí, uskutečníme naše setkání začátkem léta 1991, ujistil jsem ji v telefonickém rozhovoru. Později už telefon nezazvonil, zato mi ale přišel dopis:
„Milý Ondřeji, srdečně vás zdravím a současně, ač nerada, vám musím říct, že ani tentokrát ta Kavárnička, na kterou jsem se tolik těšila, nevyjde. Jsem na tom zdravotně špatně, ten můj žlučník odmítá poslušnost (zákon schválnosti). Veškeré pokusy ty koliky rozehnat jsou zatím bezvýsledné; prý operace. Píši vám raději zavčas, aby to nedopadlo jako minule, na poslední chvíli. Moc mě to mrzí; hlavně proto, že s tím máte takovou práci už podruhé; nehněvejte se na mě, prosím vás. Snad se dám zase nějak dohromady a pak, budete-li ještě chtít, se ta milounká Kavárnička vydaří. Ještě jednou se moc omlouvám, vaše Helena Loubalová.“
Dopis v obálce ozdobně označené ještě jménem Ladislava Bezubky byl odeslán dle poštovního razítka 26. dubna 1991. Koncem července mi pošta doručila nečekané parte: Helena Loubalová zemřela 28. července 1991 ve věku 63 let. Následovala svého manžela, který se do muzikantského nebe vypravil už v roce 1985, ve věku pouhých 59 let.
Poněkud nespravedlivý byl osud téhle manželské dvojice, nemyslíte?
|
