Vladimír Vondráček: Naši mazlíčci a ti druzí (2)

Rubrika: Publicistika – Zajímavosti

Ve svém veskrze pragmatickém postoji k domácím zvířatům jistě nejsem sám, a mohu to dokumentovat několika příklady, které bohužel budou dosti tristní.
Když byly mé dceři asi tři roky, koupila jednou na jaře babička několik malých kachňátek, které hodlala přes léto na zahradě u chaty vykrmit. Jako vedlejší důvod uváděla, že se jistě budou malé vnučce líbit.
Babička se nemýlila. Malá kachňátka se vnučce líbila tak, že je po zahradě stále honila, a když jednou jedno chytila, láskyplně ho hladila tak, až ho uhladila a žlutě ochmýřený ptáček to nepřežil! Malý hrobeček u plotu to jen těžko mohl napravit. No – a že ty „šťastnější“ kachýnky, které malým nožkám a ručkám utekly, skončily za několik měsíců na pekáči - to už je úděl většiny členů potravního řetězce.
Ani další příklad nebude veselejší. O několik let později má nevlastní dcerka, kterou jsem tehdy ještě pochopitelně neznal, měla velmi ráda malá holoubátka, která téměř výhradně pro ni choval její děda na chalupě. I ona se s nimi mazlila, ale byla mnohem opatrnější. Zato se neustále – a jistě nechtěně trochu sadisticky – dědy vyptávala, kdy už budou! Měla je totiž opravdu, ale opravdu velmi ráda na všechny způsoby, v polévce i pečená. Jen z vyprávění pak vím, že bílé masíčko z jejich kostiček obírala prý tak, že by to mravenci v mraveništi nedokázali lépe!
Zanechme ale těchto malých horrorů a obraťme konečně pozornost na opravdové mazlíčky, nejprve opět ty pernaté.
Někdy koncem let sedmdesátých se dostavila „móda“ papoušků. Po návštěvě jedné výstavy exotického ptactva naše děti samozřejmě „potřebovaly“ koupit co největšího a nejbarevnějšího ptáka. Odolávali jsme, ale nakonec jsme jim pořídili alespoň malou andulku a poměrně velkou klec. Byla bílo modrá s drobnými černými peroutkami - tedy ten ptáček, klec byla stříbrně drátěná. Protože jsme se dozvěděli, že na rozdíl od lidí je u papoušků upovídanější sameček, chtěli jsme samozřejmě jeho.
Když se nám ho nepodařilo naučit mluvit, usoudili jsme, že je to asi samička a začali ji říkat Rozárka.
V té době nebylo zrovna jednoduché sehnat pro ptáčky krmení. Většinou byl k mání jen ptačí zob a ječmen či oves, a bohužel naše Rozárka o nic z toho moc nestála. Pravé proso se zřejmě na souvrati už neselo, byla to tehdy téměř podpultovka, ale právě to náš první miláček vyžadoval.
Nejvíce jsme obdivovali, jak jediným bleskurychlým klovnutím trefil zrnko, rozlouskl ho, polkl a vyplivl slupku. A těch pak bylo všude kolem …I když měl v kleci zvláštní vaničku na koupání, dával přednost misce s vodou.
Po nějaké době jsme Rozárku pouštěli proletět po bytě a tolerovali jí jisté nehygienické návyky. Tato svoboda se jí ale stala osudnou. Jednou jsme nechali otevřené dveře na balkon, zvědavý ptáček to zrádně využil a už jsme ho neviděli.

Zde na chvíli odbočím a prozradím, že v rodině mé budoucí druhé manželky byli po této stránce mnohem úspěšnější. Měli asi v téže době Pepina, žlutého jak citron, kterého malá dcera mluvit naučila! Během asi roku uměl několik desítek slov, přesněji několik roztomilých vět. Prý si je opakoval každý den večer v kleci tak dlouho, až usnul a občas ze svého bidélka spadl.
Když přišel někdo poprvé na návštěvu, divil se, kdo to ve vedlejším pokoji mluví!
A traduje se ještě jedna milá pikantérie. Pepino měl klec na zdi poblíž okna do dvora na Malé Straně v půdním bytě, a když bylo v létě okno pootevřené, chodilo různé zpěvné ptactvo k Pepinovi „na návštěvu“.
Domácí ptáček byl společenský, rád navazoval družbu, a začal pronášet své naučené sentence. Když mu „divocí“ ptáčkové venku z pochopitelných důvodů odpovídali pouze svým ptačím nářečím, vždy se naštval a po papouščím jim pořádně vynadal!

Ale zpět k mé tehdejší rodině. Když nám Rozárka ulétla, dali jsme si chvíli oddych, ale pak jsme si pořídili dokonce párek andulek. V literatuře i od známých jsme se dozvěděli, že andulky jsou zodpovědnější než my lidé a nespustí se, pokud nebudou mít u klece malou boudičku s přesně velkým kruhovým otvorem.
Se synem jsme jim toto apartmá vlastnoručně vyrobili a – světe div se - v boudičce se brzy objevilo první vajíčko a pak ještě si tři další.
Prostě se to povedlo, vylíhla se čtyři andulčátka a každé bylo jiné! Jedno žluté, druhé žlutozelené, třetí žlutomodré a čtvrté mělo všechny jmenované barvy.
Rozdali jsme je známým, většinou za láhev vína, a uvažovali jsme, zda bychom si tím nemohli přivydělávat.
To byla polovina let osmdesátých a andulky se tehdy prodávaly asi za 50 Kč. Tak jsme po čase našemu plodnému páru opět přidali ke kleci jejich už osvědčenou porodnici a opět to vyšlo.
Bohužel historie se neopakovala a tato generace měla ohromnou smůlu. Sice se vylíhla první andulka, ale ještě než se proklubala z vajíčka další, máma to první ptáče uklovala! Nevíme, co to bylo za zrůdný instinkt, ale byli jsme činem ptačí vražedkyně tak vyděšeni, že jsme jí další vajíčka odebrali a boudičku od klece odstranili.
To ale zdaleka není konec tragickým událostem. Bylo to koncem jara v roce 1986. Ptačím rodičům oloupeným o potomky jsme se snažili podstrojovat, a tak jsme jim často přinášeli stvoly jitrocele s čerstvými semeny.
A věřte nevěřte, brzy po sobě obě naše andulky pošly! Bylo to těsně po jaderné tragedii v Čenobylu, informace o ní se potlačovaly a zlehčovaly a proslýchalo se, že naše zkušenost nebyla ojedinělá!
Ano, takový je život. Domácí mazlíčci nepřinášejí jen potěšení.
Protože černobílé fotografie z té doby vybledly, na vylepšení nálady přidávám čerstvé foto malého opeřence, který k nám před lety přilétl na balkon a láskyplně se ho ujal náš soused.

Foto © archiv autora

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 09. 10. 2009.