Říká se, že o sobě může každý říkat a psát co chce,
umí-li to říci, potažmo napsat.
A tak mám tady vážení a milí potenciální čtenáři dva problémy.
Jednak nevím, zda opravdu platí to rčení a druhak nevím,
platí-li to i o mně. Nikdy jsem nebyl žádný hrdina a teď
- nejen na stará kolena, ale vlastně na staré všechno -
jsem začal riskovat.
Někde jsem četl, že šťastný je národ, který nepotřebuje hrdiny!
Tak všechny prosím, abychom se snažili být alespoň trochu šťastným národem. Myslím, že si to zasloužíme.

Vladimír Vondráček

Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu  (74)

Musím se ale vrátit k prožitkům vlastním, které se asi příliš nelišily od zkušeností všech členů mlčící většiny. A tady opět nastoupí další střípky televizní. V „utuženém“ režimu v Čs. televizi se zřejmě pro jistotu i relace o počasí předtáčely, a tak když jsme chtěli osvěžit stereotyp svých vystoupení, nikdy to neprošlo. Jednou po porážce našich hokejistů „sovětskou sbornou“ jsem vlastně velmi nezávadně hlásil, že velké mrazy v Moskvě zřejmě zmrazily výkon našich hochů. Byl jsem už málem odlíčený a z režie se ozvalo, že to musíme přetočit. Podobně dopadla kolegyně Magda, když v období nástupu Solidarity v Polsku se pokusila oživit předpověď tvrzením, že – bouřky z Polska by se mohly rozšířit i k nám!

Teď ale opět musím na chvíli pořádně poskočit v čase, neboť na další příklady jsem si vzpomněl po „sametu“, kdy už tyto politické narážky byly možné. Někdy v době, kdy se naše republika dělila, jsem v rozhlase vzpomínal na suchý rok 1947 a na to, co přišlo potom. A jako reakci na mé názory, že naše následné odmítnutí Marshallova plánu vedlo nejprve k „Vítěznému únoru“ a postupně ke čtyřiceti letům totality, jsem dostal řadu dopisů.

A pro politology by možná bylo zajímavé, že už tehdy byly souhlasně děkovné a hněvně odsuzující reakce v poměru fifty-fifty! V těch druhých mi posluchači nevybíravě vyčítali, že dříve jsem se podobně mluvit neodvážil, že se mám držet svého kopyta, že jsem vystudoval za jejich dělnické peníze atd. No - mrzelo mě to, ale co nadělám? Vzpomínek na počátek našich svobodných 90. let bude ještě více, ale sem patří jedna docela legrační. Když jsem jednomu svému starému spolužákovi z Jičína, kterého jsem neviděl od svých třinácti let, na jeho dotaz sdělil, že za jednu televizní relaci jsme měli tři stovky hrubého, znechuceně prohlásil, že za takové prachy by se ani neoholil! A to jsme si těmi několika relacemi za měsíc přilepšovali k platu natolik, že nám to ostatní kolegové, kteří do televize nechodili – záviděli. No – opět záleží na úhlu pohledu.

Takže jsem ty střípky opět pořádně časově zamíchal a teď už slibuji, že 17. listopad 1989 byl i pro mne takovým mezníkem, že od tohoto data se budu snažit postupovat striktně chronologicky. Bohužel v tom „velkém listopadu“ ležela má pětaosmdesátiletá maminka v nemocnici v Příbrami s nalomeným kyčelním krčkem, neboť ji porazil na dvorku velký domácí pes. Dvakrát týdně jsem za ní jezdil, a tak z hektických shromáždění s cinkajícími klíči jsem se zúčastnil pouze jednoho. Do politiky jsem se začal zapojovat velmi nesměle, protože jsem si myslel, že do té by se měli zapojit zejména opravdoví disidenti. A divil jsem se, kdo všechno se dere na výsluní! Začal jsem psát článečky do novin, které mi dokonce začaly vycházet.

Svůj první politický „výlev“ jsem zaslal příteli Egonovi, který v té době ještě pracoval ve Svobodné Evropě. Hlavním motem toho příspěvku byl můj názor, že by KSČ měla být rozpuštěna a všichni její členové by měli dostat zejména v politice jakýsi distanc, podobně jako ve sportu ti, kteří faulovali. Řadoví členové na jedny volby, které se chystaly, nižší funkcionáři třeba na troje a nejvyšší papaláši samozřejmě doživotně. Můj přítel tam ten příspěvek přečetl a dokonce jsem dostal pár marek jako honorář, takže jsem byl placen někdejší „štvavou vysílačkou!“ Mimochodem, byl to jediný honorář, který jsem za své články dostal a samozřejmě mi byl vyplacen v bance v tuzexových poukázkách. Článek pak otiskly i Lidové noviny a dokonce i jedny krajanské v USA. To vše už samozřejmě gratis. A ještě „malý detail“ - všem mým dobrým známým, kteří o tu partaj třeba jen trochu na čas zavadili, se můj článek moc nelíbil…

Své politické ledví jsem sice už odhalil docela dost, ale pro jistotu upřesním, že jsem se vždy snažil být v pomyslném politickém středu, který je nenáviděn jak politiky, tak politology. A tak většina mých dalších článků, které jsem zasílal zejména do Lidovek, skončila v redakčním koši a otištěno jich bylo jen pár. Pokusím se vybrat některé dle mého názoru zajímavé části a vždy uvedu, jaký měly osud.

♦♦♦