Vladimír Vondráček: Životní cesta (2/3)

Rubrika: Publicistika – Letem-světem

3.

Nastává tedy čas na zlatý hřeb našeho pobytu na Havaji. Ráno v 9 hodin jsme nastoupili do malého klimatizovaného autobusu pro 24 osob. Šofér a průvodce v jedné osobě /chtěl bych vidět, zda by to u nás někdo zvládl!/ byl snad stotřicetikilový Havajan, ohromný pohodář, který po celou cestu téměř nepřetržitě upozorňoval na vše, co lze po cestě vidět. A že toho bylo! Takže opět jen letem – světem.
Vyrazili jsme k severu, zpočátku krátce podél pobřeží a po chvíli jsme po své levici viděli proslulý přístav Pearl Harbor. Jeho prohlídka nebyla plánovaná, protože to by byl další téměř celodenní výlet. Mne to trochu mrzelo, ale našim ženám - pacifistkám to nevadilo. Zde si dovolím dát k lepšímu jednu krátkou místní anekdotu: Dva američtí námořníci, kteří zemřeli při přepadení Pearl Harboru v roce 1941, se v dnešní době procházejí jako duchové po tomto přístavu, a když vidí celou tu plejádu lidí různých národů, z nichž převládají Japonci, tak zapláčí a ptají se současných návštěvníků: „Prosíme vás, proč jsme vlastně padli? Pro Boha, kdo tu válku vlastně vyhrál?“ Smutné, leč poučné! Ale zpět k cestě.
Po asi půlhodině jízdy už vnitrozemím ostrova byla první zastávka v pěkném motorestu u ananasových polí. Myslím, že mnozí z nás ani nevěděli, že tyto plody nerostou na stromech, ale na poli jako melouny. Osvěžili jsme trochu a jeden ohromný Polynézské kulturní centrum ananas jsme si koupili a dovezli až do Kanady, což se vlastně ani nesmí! Pokračovali jsem dále v cestě na sever a po pravé straně jsme nyní měli hlavní horský hřeben Koolau Mountin. Po další půlhodině byla další zastávka na severním pobřeží, které je nejbouřlivější a je pravým rájem surfařů. Pak jsme objeli nejsevernější bod ostrova a další cesta s četnými zastávkami podél východního pobřeží byla opravdovým vrcholným zážitkem. Viděli jsme na příklad jediný mormonský kostel na ostrově, těsně po poledni jsme měli hodinovou pauzu v Polynéském kulturním centru, ve kterém mají své přírodní expozice jednotlivá souostroví i ostrovy z celé Polynésie a vlastně z téměř celého Pacifiku. Má tu totiž expozici i Nový Zéland. K vidění jsou i menší sochy podobné těm známým z Velikonočního ostrova. Dále jsme projížděli menším místním deštným pralesem – Oahu jungle na východní návětrné straně Koolau Mountin. Celé východní pobřeží je dosti větrné a klidnější zálivy se zde střídají s divokými skalisky. V jihovýchodní části ostrova jsme pak opět odbočili do vnitrozemí, kde jsme vyšli na výhlídku nad jedním slavným bitevním polem. Na něm se odehrála údajně poslední bitva, po níž už výše zmíněný náčelník Kamehamea konečně sjednotil všechny havajské kmeny. Tak to alespoň stojí psáno na bronzové desce vsazené do mohutného kamene. Je docela typické, že v současné době se na tomto místě odehrávají jiná klání - je zde totiž jedno z nejznámějších místních golfových hřišť. V jižní části ostrova jsme ještě zastavili nad několika krásnými zálivy, na příklad nad známým Hanauma Bay se zlatými rybami, a před závěrem cesty jsme projeli krátkým tunelem do kráteru Diamont Head. Cestou nám dvakrát krátce sprchlo a na Waikiki jsme ukončili nádherný výlet asi v půl sedmé navečer. Náš velmi obézní průvodce, který pokud jel, tak nepřestal mluvit, se zdál být méně unavený než my! Ale zřejmě to bylo zejména všemi těmi našimi dojmy.
Příští den byl naším posledním na Havaji. Opět jsme se koupali a navečer před odjezdem na letiště jsme se ještě prošli několika hotelovými vestibuly, které vedly na pláž, naposledy se pokochali pohledem na růžový „hotýlek“ a pak oblačnost se slabým deštíkem nám bohužel zabránila spatřit další západ Slunce nad Pacifikem.
Odlet byl opět v noci, zpáteční cesta byla zásluhou časových pásem o pár hodin „delší“ než cesta na Havaj a do našeho přechodného asylu ve Vancouveru jsme dorazili příští den dopoledne. Po obědě jsme šli na pár hodin spát a po večeři dosti brzy také. Kupodivu do rána jsme se jakž takž časově aklimatizovali. Tak takto jsme viděli Havaj my středoevropané a suchozemci a nestydím se říci, že svým příbuzným trochu závidíme, že podobné zážitky mohou mít takřka každoročně!

4.

Tropickou Havaj máme tedy za sebou a podívejme se nyní na tichomořskou oblast západní Kanady – Britskou Kolumbii.
Mapa Vancouveru Vancouver je sice po Torontu a Montrealu třetím největším městem Kanady, ale není hlavním městem této provincie. Má asi 600 tisíc obyvatel, leží na pobřeží Pacifiku v deltě řeky Fraser. Ta je pojmenována po badateli a cestovateli, který tuto řeku splavnil počátkem 19. století a je po něm pojmenována i zdejší univerzita. Ovšem celá vancouverská aglomerace má rozlohu asi jako Středočeský kraj a v ní už žijí více než 2 milióny lidí! Sestává se z jakýchsi městeček s různými obchodními centry, která jsou od sebe oddělena rozlehlými plochami farem, lesíků a golfových hřišť. Těch jsem na místní mapě napočítal asi 40! Naši přátelé mají hezký bungalow v oblast Lagley, což je vlastně lesopark, samozřejmě s pravoúhlou sítí avenues a streets.
Po návratu z havajské dovolené naši přátelé pochopitelně chodili normálně do zaměstnání a my měli k dispozici jejich dům i jejich zahradu. Bylo babí léto, kterému zde říkají léto indiánské, a tak jsme nejprve sondovali okolní lesoparky a malá obchodní centra, která byla sice v dosahu lidských nohou, ale přesto jsme byli na ulicích takřka sami, místní se totiž přesouvají svými auty. Z drobných zajímavostí těchto dnů stojí za zmínku hezký „Dům seniorů“ v blízkosti „našeho“ domu. Několikrát v týdnu před ním parkovalo požehnaně aut, ve kterých přijížděli místní senioři a seniorky na různé zábavné akce, taneční zábavy a prý zejména oblíbené bingo! V malé samoobsluze o několik parkových bloků dále nás pak mile překvapil automat na výbornou kávu, která byla zdarma. Navečer chodila naše stará maminka – na rozdíl od nás velmi dobrý chodec – s naší hostitelkou do okolí na báječné ostružiny, jednou jsme jeli všichni do velkého sadu lískových oříšků, kde jsme si sami z různých druhů nikoliv keřů, ale stromů natřásli košíky oříšků, které pak majitelka sadu zvážila a my zaplatili doslova pár dolarů. Rodinné domky
Když jsem už začal něco o plodech, tak je třeba říci, že místní mírné oceánské klima většinou dovoluje dvě úrody do roka. Ačkoliv několik kilometrů od pobřeží leží někdy na horských hřebenech sníh po celý rok, na pobřeží se téměř nikdy neudrží, protože zde mrzne jen několik dnů v roce. Zima 2006/2007 však byla ale i zde mimořádná, na rozdíl od naší „nezimy“ byla nezvykle krutá a vánice a vítr dokonce způsobily, že naši přátelé byli několik dní bez elektrického proudu!
Ale zpět k plodům přírody. Nejběžnější zdejší zavařeninou je brusinkový jam.Tyto plody podobně jako borůvky se pěstují na velkých plochách, v jakýchsi mělkých „bazénech“, Když dozrají, přejedou se záhony-bazény dlouhou latí, brusinky se oklátí, pak se do „bazénů“ napustí voda, brusinky vyplavou na povrch a stáhnou se opět tou latí! Jak prosté – Watsone! Sice jsem to neviděli, ale prý to opravdu tak funguje. A ještě jedna plodina se v této době vyskytuje ve všech „marketech“ i na všech možných tržištích. Jsou to ohromné oranžové dýně, neboť se blížil svátek Halloween, jakási obdoba našich dušiček.

O dalším víkendu nás čekalo další překvapení. Náš bratranec je totiž velký sportovec a běhá jako veterán různé světové maratóny. Na příklad světově proslulý bostonský a havajský a samozřejmě v posledních letech i pražský. A tak jednu říjnovou neděli měl naplánován kanadský maratón ve Viktorii. Je to hlavní město Britské Kolumbie a leží na ostrově Vancouver. Tam se pochopitelně může letět, nebo jet lodí. A to je náš další velký zážitek.
Maratón se běžel v neděli ráno, ale my odjeli s předstihem už v sobotu dopoledne. Jeli jsme autem asi půl hodiny na západ na lodní trajekt Ferry Terminal ve čtvrti Tsawwassen. Trajekt na největší ostrov při západním pobřeží severoamerického kontinentu – Vancouver - odplouvá každé tři hodiny, a když jsme přijeli, byla tam už slušná Parlament ve Viktorii fronta. Do útrob našeho trajektu se vešlo asi 350 automobilů, byl druhý největší. I když zaparkování do třípodlažních garáží dirigovali dva zruční dispečeři, přesto trvalo naloďování přes hodinu. Pak jsme vypluli opět na západ podél 49. rovnoběžky, která už od Velkých kanadských jezer na východě tvoří hranici mezi Kanadou a USA. Brzy jsme se proplétali mezi menšími ostrovy a po další asi hodinu trvající plavbě jsme přistáli v terminálu ve Schwartz Bay poblíž hlavního města Britské Kolumbie – Viktorie. Vyloďování bylo trochu kratší než naloďování, trvalo necelou hodinu a za další slabou hodinku jsme se ubytovali na jednu noc v malém motelu s hezkým jménem – Vilém Tell. Následovala večeře v blízké a docela levné čínské restauraci, a protože jsme museli vstávat časně ráno, šli jsme brzy spát.
Ráno jsme odjeli do centra Viktorie, kde už v 8 hodin byl start maratónu. Bylo chladno, pouhé 4 st.C, ale pro „dálkoplaze“ je to prý příznivé. Startovalo několik tisíc běžců a dokonce i několik desítek vozíčkářů! My diváci jsme nyní měli asi tři hodiny volna. Šli jsme na lehkou snídani, pak do Muzea voskových figurin a potom jsme se procházeli kolem Inner Harbouru, což je přístav v mořském zálivu, ve kterém mohou přistávat i největší oceánské lodi, přestože proniká doslova až do centra Viktorie! Zaujala nás evropská architektura z přelomu 19. a 20. století, v jejímž stylu byl postaven jak Parlament, tak velký Empress hotel, celý obrostlý břečťanem, který mění barvy podle ročních období. To ale už byli v cíli první běžci, náš „reprezentant“ doběhl v čase 3 hod. 25 min. a nebyl moc spokojen. Zřejmě se ještě nedostal do formy po návratu z týdenní havajské dovolené. Přesto jako každý účastník dostal diplom a pamětní medaili. Když se„zcivilizoval“, pozval nás na výtečný oběd v jeho oblíbené restauraci nad zálivem. Jako specialitu, kterou si ale kromě našich Kanaďanů dala jen naše babička, zde podávali velikánský česnek smažený na másle. Lákadel pro turisty je ve Viktorii nespočet, od několika zahrad s tropickou flórou i faunou, krásnými motýly i miniaturními, asi deseticentimetrovými opičkami, až po Muzeum hraček a miniatur. Nás ale neúprosně tlačil čas, a tak po obědě jsme se ještě prošli malými uličkami s obchody a obchůdky v centru a pak jsme spěchali na zpáteční trajekt, který nás po opětné naloďovací anabázi odvezl na pevninu. „Domů“ jsme přijeli dosti pozdě večer, ale protože naši přátelé mají doma vše zdvojené, rychle jsme použili obě koupelny a další báječný den skončil ve „spinkadlech“. 

Pokračování... 

Foto © autor

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 20. 11. 2007.