Ivo Fencl: Dávno tomu aneb Jak jsem byl blbej
Rubrika: Literatura – Povídky
| Představte si, že je zase rok 1983. Já si to představuji a... je mi zase devatenáct. Venkov... Furiantsky tisknu zvonek, pro jistotu třikrát krátce, třikrát dlouze, znovu třikrát krátce a čtyřikrát dlouze. Pokračuji. Pan Hlávka (stojí za mými zády): "Copak? Vy zvonek doma nemáte?" Děsně se leknu: "Dobrý den! Nevíte, jestli je Jitka doma?" Okolo městečko Blovice. Zní bzučák, vstupujeme do bytovky a pan Hlávka mizí ve sklepě se slovy. "Je doma. Ale jede na nějakou svatbu!" "Jo, já vim." A zase už myslím na něco jiného. Jitka (shora): "Počkej, Ivo, já už jdu." "Prima. Počkám venku." Za domem, jen kousek od nádraží, odkud jsem přišel, usedám na křiklavě barevnou lavičku. Šmolka je nebe, začíná léto a já... Čučím. Až z toho usínám. Zazní klakson, uháním před barák.  Jitka: "Kde jsi? Chci tam bejt dřív!" "A proč?" "Žení se mi kamarád." "A v kolik, vlastně?" "On v jednu." "Tak to už stejnak nestíháme." Silničkou se řítíme k Nepomuku, kde se třicet let předtím odehrávali Švandrlíkovi Černí baroni. Ne, to jsme ještě na světě nebyli, i když na Zemi už možná. Pošetile se cítím svobodný a dokonce tlachám: "Nech mě řídit!" "Túdle. To... si můžeš zkusit." "Stejně s sebou nemám řidičák." Přiblble se směji. Jitka namíchnutě mlčí. Páni, to je psina. Vykládám (jako by se nechumelilo): "Tak dneska ráno se vzbudím, koukám, jaký je bezva nebe a den jako stvořený pro svatbu. Možná i svatbu roku." Znovu se (pitomě) směji. Jitka: "Ty máš starosti! To já už byla od rána nakoupit. Pak..." Lžu: "To já nechodím nikdy." Oba ještě žijeme u rodičů. Dodávám: "Ale sbírám jabka!" Jitka (bezmyšlenkovitě): "Myslíš, že ho můžu předject?" "Vem to zprava! Šlápni na to! Jako Lauda, vosol to..." Zlaté časy bez aut. Tehdy... Jitka předjíždí zleva trabanta. Já: "Docela ti to de." Ona: "Myslíš, že to stihneme?" "Nevim. Ale nezabij mě, byla by to škoda." Konečně se Jitka zase směje (čemu však?) a před Nepomukem to na asfaltu stáčí napravo. Vsí Hradiště a pod Zelenou Horou dojedeme k rybníku na okraji Nepomuka. Bydlí tu, rovněž s rodiči, bývalý náš blovický spolužák "Béďa Klamár od Rybníka". Zvoním... Klátivě vychází z domku. "To jsou k nám hosti!" Ano, s Jitkou se mají rádi, nicméně on je dle zvyku ironický. Až suchý. "Pojďte dál, vy hlavy!" Já: "Dál? Nemáme čas, jde se na svatbu, né? Copak ty nejdeš?" Béďa notně rozmrzele: "No, nevim. Ve dvě za mnou maj přijet od vás z Plzence Lubán s Petrem... a možná i Pavel." Jitka (rezolutně): "Ty pako, to už tu dávno nebudem. Hele, pojď s náma!" Dotýká se ho. Všichni kráčíme - osvobozeni už od auta - okolo rybníka, tehdy ještě oprýskaného kostela a uličkou k náměstí. Nějací svatebčané čekají před radnicí a fotí se. Je tu i plno jiných lidí, co na to koukají. Přidáváme se. Ale pak si jdem sednout do kavárny a zvedáme se až tak za hodinu. Jitka: "Není támhleto Jana Kotousů?" Já: "Je, je. Já ji poznal!" Ale "Jannie" nás nevidí a zadumaně či zasněně se opírá o kaštan. Béďa Klamár konstatuje: "Dělá, že nás nevidí." Klame Jana tělem? váhám. A Jitka: "No, ona opravdu vidí špatně..." Přiřítí se Tatra 613, tehdy vrchol techniky. Z nitra se vyloupne sympatická mi Klapka alias Vladěna Klapků, další to spolužačka z gymplu. Ona především se dnes má vdát! Jaksi mimoděk se tomu ale smějeme. Jana Kotousová popojde. Trčí už jen deset kroků od nás, přesto nás snad nevidí. Za pár let může být, chuděra, slepá jako patrona! uvědomuji si i se vzpomínkou na zpěváka místní kapely Ozvěny, který nevidí vůbec. Není to ale legrace. Ani ne to, že v přeneseném slova smyslu jsme slepci vespolek. Což nevidíme. Jana (úplně najednou): "Jé, ahoj! Já vás nepoznala!" Jitka: "Ahoj!" Povídají si. Já: "Jé, Jano, ty nosíš kontaktky?" Čímž míním čočky v očích. "Není to vůbec poznat," chválím. Z radnice vyjde náš další spolužák Škarda (20): "Tak co? Jdete?" Já: "To se ví, že jdem." Vstoupíme. Tam... Mladice hraje v obřadní síni na varhany a... Jako v Kanadě na hokeji, myslím si, a jsme všichni zase rádi spolu, vždyť od maturitu je to lán světa. Rok. Bavíme se a jen chvílemi se přes hlavy koukám na obřad, v jehož polovině to však už Béďa Klamár nevydrží. Začíná se smát, i když, pravda, tlumeně. A já... Pohotově paroduji kantora: "Co je tady k smíchu? Co je tady k smíchu?" Béďa: "Ni-i-icc. Mne jenom napadlo, jaký by to bylo, kdyby si nakonec dali zahrát Já už jdu." Směji se také, je to bohužel nakažlivé a čím víc smích potlačujeme, tím víc uniká, ale vcelku to vydržíme. Pak... Po dalších asi deseti minutách se ptám: "A ty, Klamár, a myslíš, že by to šlo?" Béďa: "A co, jako?" "No, zahrát na varhany." "Ale co?" Odedávna nedoslýchá, i když má naprostý hudební sluch a zpívá jak Freddie Mercury. "Poudám, sousede! Fak´ jde i na varhany zahrát Já už jdu?" "To víš, že to jde, ty sobolí hlavo! Proč by to nešlo?" Jitka mu špitá: "Co? Co je? Co Ivo chtěl?" "Ále, chtěl na varhany zahrát Já už jdu." Jitka: "To si nech zahrát na svojí, Ivo." Já: "To víš, to tak! Kdybych já se vdával, dám Pražský výběr." Což je kapela, která právě letí, i když je zakázaná. Nebo právě proto. "Ale k pití, co?" A Jitka... Dloubne mě. Najednou je tu finále a vyvrcholení. najednou ovšem pro nás. A tvoří se fronta. Tisknou ruce nevěstě, ženichovi i jejich rodičům, i cpu se dopředu a bezohledně "předjíždím". Neznámá stará paní: "Ale mladý pane. To je spěchu." Já: "Promiň!" A už stojím u oltáře! A Béďa? Cpe se za mnou. Tisknu ruku ženichovi. Potom i nevěstě, které jsem se napsal něco dopisů. Klapka: "To je překvapení, což?" Chci říct: To jsi musela?, ale cenzuruji to. Vespolek vyjdeme před nepomuckou radnici. Městečko disponuje nelidsky skloněným náměstím. Uprostřed upoutá pozornost skupina kluků s kytarami a dostávám hlášku, že jde o ženichovy "kámoše". Jakoby nic projdu kolem té kapely a stavím se těsně za ni. "Tak co, kluci? Bude Výběr?" Rocková partička Michaela Kocába natočila LP desku, která koluje po republice ve formě amatérských audiokazet. S výjimkou čtyř "Beatle-chasníků", kteří třímají hudební nástroje, se připomenutí Výběru všichni přítomní smějí, ale stejně už radši držím ústa. Nu, nechám se vaším repertoárem překvapit... Ženich a nevěsta vyjdou a okamžitě mu na krk narvou chomout. Věru netradiční, myslím si, a navíc jsou to amatéři, rozčiluji se. Narazili ho obráceně, ne? Heršoft, to ale musí bolet. Zdá se, že to ženichovi nevadí. Lepá, poloslepá, o to však krásnější Kotouska vedle mne se něčemu řehoní. "Čemupak se směješ, Jannie?" Dál se směje, je to věkem. I nedaleký Škarda. Mají ti dva spolu něco? Nevím, dál ale dělám blbečka: "Co... to má na krku? No? Co to je?" Jana se konečně probírá k vědomí a bere mě za ruku: "Ivo, ty nevíš, co to je?" "Ne. To víš, jsem z města." Místní kapela mezitím vaří – a ne guláš. Noty bzučí k nebi a nad Zelenou Horu. Odvaz! Hrají, pravda, "jen" country, nedojde na "Výběr pražský", ale nevadí. Je to zase hezký. Tleskám. Chci se banálně vyfotit s kapelou. Jitka s "Bédínem" (jako jednou pusou a ke mně): "A jdem!" Je konec. "Ne! Ne! Ještě nedohráli! Jakýpak konec?" Jitka: "Tak si tu buď, my jdem." Kluci přitom teprve načínají sedmou písničku. Béďa s Jitulí mi přesto odcházejí! Tak jdu i já, ale celou cestu s nimi nemluvím, a vůbec, s Hlávkovou už nebudu mluvit nikdá, rozhoduji se, ať vidí, jaká je pitomá. Míjíme kostel, rybník..., vstupujeme do rodného Kotěšovcova domu a Béďa mě usadí do tátova pohodlného křesla. I pan Kotěšovec se klaní. Paní Kotěšovcová (milá!) nám jde udělat kafe. Ptá se: "Ale kde máte Jitku?" Béďa: "Musela domů." Láska mu vskutku odjela. Ne, kvůli mně to opravdu není. Piji jejich kafe, i když doma kávu nekonzumuji, ale co dělat, když čaj asi nemají. Béďa pouští aktuální Iron Maiden a teprve po nich i Queeny, Nazarethy a Nenu. Ano, Nenu. Ptá se: "A už´s mi sehnal ty nahrávky Pepy Nose?" "Nesehnal." "No toto?! Tak mi je sežeň, ne, ty sobolí hlavo!" Zvonek. Pí Kotěšovcová (v zástěře): "Pepčo, jsou tu za tebou nějací kluci." Lubán z Losiné a dvojčata Petr a Pavel z mého Plzence. Pavel dostal opušťák, Petr a "Losiňák" (vesnice od Plzence přes hrad Radyně) jsou na školách. O prázdninách však ne a brigády teprve budou. Já (vyčítavě): "Volové! Proč jste nepřijeli Klapce na svatbu?" Luboš: "Na jakou svatbu...?" (Asi po dvou hodinách) Pavel: "Jo, víte, a ještě jsem se chtěl podívat za Honzou... Myslíš, Ivo, že bude doma?" Já: "No, měl by... Fotbal v Neurazech měli od dvou." Béďa: "Tak to zkusme!" A cpeme se do auta, i když je to věru blíž než na náměstí. Projedeme trasou mezi rybníkem a kostelem a jsme v uličce s bílým paneláčkem "u Tymlů". "Dobrý den, paní Tymlová, prosím vás, už je Honza doma?" Pan Tyml za ženu: "Ne, kluci, ještě ne, ale už čutálistu čekáme. Každou chvíli." A maminka: "Řekni, Ivo, klukům, ať jdou dál." Já: "Ne. NE! My se stavíme až za chvíli." A vedu kluky okolo dalšího rybníčku k Daně Jandečkové, další to spolužačce z Blovic. Zvoním u domku jejích rodičů a pro jistotu třikrát krátce, třikrát dlouze, třikrát krátce a čtyřikrát dlouze. Nikdo tentokrát neotevírá. Ale je zato odemčeno. Vstupujeme na soukromý pozemek. Koukejme. Dana (hezká holka!) si hraje na zahradě za domem. Dandy: "Ahoj, kluci. Byli jste na svatbě?" Já: "Ahoj, Dano. Co tady děláš?" Dana (rytmicky): "Sbírám - jabka - do bedýnek..." "Hm, to jsem dělal ráno. Můžu ochutnat?" "Jasně. Vem si, vemte si všichni." Chvíli si v šesti povídáme, než Dana navrhne: "A víte co byste, kluci, mohli, když tu máte auto?" "Co?" "Zajeďte pro Frantu Bláhu do X a Pepu Brožíka do Čečovic a ať Pepa vytáhne káru a pofrčíme do Žinkov." Což mluví se o krásném zámku u rybníka Labuť, toho rybníka s loďkami a Ostrůvkem zamilovaných. Já: "Ale proč do Žinkov?" A můj okusek putuje do sousední zahrady Mistra Vladaře, u něhož jsem jen před pár lety šťastně prolezl autoškolou. Dana: "V Žinkovech má Klapka svatbu." Ach tak. A já to nevěděl. "To je nápad! Tak jedem?" Petr (rozpačitě): "Ale my s bráchou doma nic neřekli." Luboš (velezodpovědně): "Víš, Pavel správně ani nesmí opustit místo bydliště." Já (pitomě): "A pročpa, Pavlato? Oni se gumy bojej, že vezmeš roha?" Pavel rozpačitě: "Já bych do těch Žinkov docela jel." Jeho dvojče rozhodně: "No, tak jo, Dano..." Ale nejprve fičíme za Frantou Bláhou a brzdíme před jejich domem. Zvoním, pro jistotu třikrát krátce a x-krát dlouze, otevírají se ihned dveře. "Zdar, Franto!" Ale není to Franta, je to jeho brácha. Frantovi jako by se z oka vykulil. "Kde je Franta?" Brácha: "Střílí s tátou kachny." "A kde?" "U rybníka. Už by ale měli přijet." Pravda, to měli. Potmě na ty kachny sotva uvidí. Jdem silnicí k rybníku Mlžák. Šero houstne. Kejhají z něj kachny a vedle cesty mlčí stará hospoda. Natahujeme krky do osvětleného okna, ale po Frantovi ani vidu. U vody ale taky není a navíc neslyšíme střelbu. Vracíme se k autu. Ani zde už Franta nečeká. Petr: "To nemá cenu! Víte co, jedem k Pepovi." Zvuk trabantu. Zastavuje. Zháší. Vystupují dvě postavy a bližší pohupuje kulovnicí. Nebo je to karabina? Pomáháme ji Frantovi čistit a teprve vyrážíme. Ne kolektivně, ale "Ferík" nás prý dohoní. Zaparkováváme již podruhé před bílým panelákem v Nepomuku. "Dobrý den, už je Honza doma?" Ne, kdepak... o mobilních telefonech se tehdy nikomu ani nezdálo. Svět byl jiný a Honzův táta řekl: "Jo, je, kluci. Jak slyšel, že jste tu, tak se ale sebral a fištěl k Béďovi." I uháníme taky k rybníku. Honzína tu konečně nacházíme. "Tak co?" ptám se. "Dali vám to v těch Neurazech, viď?" Na kaťata! Uhodl jsem. Vracíme se k bílému paneláčku. Stojí v ulici Jana Jakuba Ryby a ještě jasněji bílý traboš Franty Bláhů také září do tmy. Z něj leze zrzek. Všichni (jeden přes druhého): "Počkat! Zapomněli jsme na Danu! Měli jsme se u nich stavit!!" Franta odevzdaně, ale mužně a jak je pro něj typické: "Tak já pro ni zajedu." A odhodí obvyklý úsměv, nahodí dvoutakt a žihadlo z plastu mizí ve tmě. Hrneme se mezitím do útulného obýváku. Tymlovi sledují televizi, dávají populární anglický seriál Doktor v domě, ne, nikdy jsem to neviděl a nečetl ani literární předlohu, jak se ale zdá, kráčí o jakéhosi chirurga, který se hrozně bojí lidské krve, nebo aspoň v tomto díle. Zatímco se na to chtě nechtě díváme, pan Tyml odněkud vytahuje vínko, rozlévá do sklínek a pak to "jde rychle". Jen Honzova hezká sestra nepije, asi že ještě není plnoletá. Víno nám zachutná a aby ne. Tu vstupují Frantík a Dandy. V konzumaci se pokračuje. Znovu projednáváme, kam pojedeme, protože původní plán zapomenut. "Do Žinkov!" stavím věc rezolutně. "Kam jinam?" "Ale Ivo! V Zahrádce je dnes taneční zábava," reaguje Ferík. Uhlazuje čupřinu. "V zahrádce? A copa to je?" "Díra... to je!" reaguje Dandy. Ona a Ferík... se mají docela rádi. "Jo?... Nejedu. Pojeďte do Žinkov, ne? Říkám vám, že se to sluší." Dana: "Já jsem pro." Ostatní ale (jeden přes druhého): "Ne. Nikdo nás nezval, ne. Ivoši, je to trapný! Ne. Na nás jsou tam tak zvědavi." Já: "Neblázněte, počkejte, uklidněte se, musíte náhodou uznat, že jsem měl s těma Žinkovama bezva nápad. Ne? Měl. Uvidíte, jak bude Klapka brečet štěstím, až uvidí ve dveřích zámku celou svou bývalou třídu, nemám snad pravdu, Dandy? Ty ji znáš." "Počkej, ale Žinkovy jsem přece navrhla já..." "No... Ale já bych na to přišel dřív. Tedy vědět, kde ta svatba bude pokračovat!" A piji dary pana Tymla. Ostatní však taky, i když o tom nikdy nenapíší. Televize už kamsi mizí. Čaj tu není, víno ano a čas plyne. Já: "Poo... dívejte, muu-musíte uznat, že nej-nejlepší nápad jsem měl nnakonec jjá... Teda... S Žinkovama. Dyť si uvědomte, TAM bude všecko zadarmo!" Luboš (s typickou vážnosti v očích): "Tebe tam někdo pozval?" "Ne! Ale budou rádi! Budou. Znám to." Kdosi: "Ty toho znáš." Já ale vroucně a s vírou: "Uvidíte! Uvidíte, jak bude Klapka ráda. Opakuju, že je to zadarmo, kluci... Když si představím, co tam bude ta její maminka mít za pochoutky..." Dana: "Tak víte co? Pojedeme nejdřív za Pepou do Čečovic." Řítíme se tmou. Dana řídí. Je to její vůz. Ale pravděpodobnost, že by Pepa ctnostně zůstával i v tuto sobotní hodinu doma, je mizivá, aspoň jak ho známe ze školy. Dana to ví, ale tušíme to všici. Najednou řekne Dandy skoro smutně: "Ten už asi leží někde v Zahrádce." I Pepu má dost ráda! Nebo ho naopak už opustila? Nevím. Operativně a vytrvale ale melu: "Tak jeďme rovnou do Zahrádky, ne?" Přes všechny překážky myslím na Klapku, ale Dana: "Když já nevim kudy!" Béďa: "Počkejte, vy volové, nezmatkujte. Nejdřív musíme zkusit, jestli přece nejni Pepa doma." Auto stojí, ale nikomu se nechce do tmy, až to vyjde na mne. Bez rozpočítávání otevírám sebejistě branku u Brožíkových, energie stále pln. Přes slepičí dvorek cílím k úhlednému baráku. Zvoním, tentokrát pokorně a krátce. Vychází Pepa. Já: "Ahoj! Přijeli jsme pro tebe!" Pepa neřekne "to vidím". Je zmaten: "Cože? Kdo že? A kam jedete?" "Do Žinkov, brachu." A líčím výhody podobného výletu-úletu. Pepa svolí, že s námi pojede. Hustou tmou ho tedy vedu k vozům. On zůstává pozadu a kdosi se ptá: "Není doma?" Já vítězně: "Je, je, tady ho máte." Nejede se ale do Žinkov, nýbrž do Zahrádky. Bohužel. Brzdíme, vylézám. Omrkáváme situaci. Jaká je? Dechová kapela vyluzuje "nechvalně" pro nás proslulé tóny (dnes už bych si je i dal) a v ohromném sále sedí za stoly jen semo tamo nějaký zarostlý lesník. Tak to aspoň vidím. Parket zeje prázdnotou, všude jako po vymření. Já: "Co to je? To má být muzika?" Všichni mi dávají za pravdu. "Měls recht, Ivoši!" Přesto však něco. Kupujeme svatební dar! Sličnou láhev staroplzeneckého Kastelána za padesát sedm korun československých. Pak neohroženě vyrážíme za hlavním dobrodružstvím večera a snad posté projíždíme (i Švandrlíkovým) Nepomukem. Řidička Dana pojednou: "Víte co? Ještě se stavíme u nás!" Já: "A proč?" Dana: "Pučim ti přece tu audiokazetu s novou vlnou." Natolik ji dechaři zdeptali, že brojí. Ale všichni brojíme. A já: "Prima!" Po zastávce míříme k Žinkovům. Zastavujeme v aleji. V dáli září dveře zámku. Důstojně lezeme z aut, někteří se ale motají skoro jako kosmonauti. Já ne. Chytil jsem druhý dech, tedy pokud jsem první vůbec kdy ztratil. Beru zahrádkovskou láhev. Vypočítavě, autoritativně i způsobně se ptám: "Dano!? Můžu nést flašku?" "Tak si ji nes, když chceš." Alejí se táhne písčitá cestička. Po té se tmou blížíme k osvětlenému zámku, který je dnes, roku 2009, v dezolátním stavu, i když ho vlastní jakýsi Holanďan. Tenkrát zevnitř tlumeně zněla hudba a dechovka to věru nebyla. Stranou se ve dne půjčují loďky, uvědomuji si, a vzpomínám, jak jsem je onehdy zkoušel pod mírným vlivem alkoholu, když jsem byl na brigádě u geodézie a jeli jsme okolo autem... Kluci mě uklidňují: v noci zůstává půjčovna zavřená. Já: "Myslíte?" Mezitím vcházíme do zámku. Paráda? Ale ano. Až se zarážíme. Já: "Tak co? Pojďme, ne? Všichni jsou nahoře, neslyšíte?" Moji kamarádi včetně Dany však bojácně: "Kdo jde první?" "Já! Já jdu první, já nesu láhev!" Mám za to, že člověka, jenž dodá vínko, jen málokdy vyhodí. Jdu. Stoupají za mnou po noblesním schodišti s kobercem a brzy stojíme v centru kruhového salónku. Pár číšníků i hezkých servírek obsluhuje početnou skupinu svatebčanů, kterou si pamatuji z nepomuckého náměstí už pouze mlhavě. Nálada? Ehm, na vysoké úrovni. Jakýsi chlapík nechává zrovna rozestavit židle a nutí asi dvacet hostů včetně ženicha, aby na ně vylezli. Naše sedma zatím ostražitě obchází sál. A Klapka? Připadá mi nehraně šťastná a prý: "Vy jste přišli, no bezva. Máte kde sedět?" A dostáváme stůl. Přisedá si. "Proč si všichni ti kluci vykasávají nohavice?" ptám se, ale ona se jen směje: "Nevim. Určitě strejda. Je fajn, ale..." Stále se směje. Pan Klapka: "Kluci, fajn, že jste přijeli, povídejte. Co si dáte? Všecko, co chcete, můžete mít. Jaký? Bílý? Červený?" Já: "Bílý." "A jakou značku si dáte, pane Fencl?" "To máte jedno. Co tam bude." Nevěstin otec odklusává a diriguje servírky a číšníky, mladé kluky, kteří nás až do té chvíle s despektem sledovali zpovzdálí. Tatíčkova slova padají na úrodnou půdu a v cuku letu máme na stole první dvě láhve. Blíží se i obložené chlebíčky a křupky. Znovu přibíhá pan Klapka. Omluvný úsměv: "Už jinak všecko snědli, to víte, kluci... Dano... Měli jste přijet dřív!" Hodně nahlas a vyčítavě říkám: "Tak vidíte! A představte si, že se i styděli, pane Klapka! Styděli se sem přijet!" Ale otec mizí a kdybych psal fikci, došlo by teď k únosu nevěsty na Ostrůvek zamilovaných, který bych zorganizoval na lodičkách. V reálu se ale na nic podobného nezmůžeme a kapela začíná další kousek. Zpěvák zpívá "bezva hity" a právě se šeptem propracovává přes Neckářovu Mademoiselle Giselle. Působí to komicky? To už nelze poznat, možná je dokonce dobrý a nikomu rozhodně nevadí. A já? Neovládám na rozdíl od Bédi ani vozembouch a nezapívám ani Ovčáky čtveráky, přesto však pohrdavě "plaším" a prý: "Jako barová kapela jsou docela na úrovni, ne?" Přibíhá ženich. Už zase je oblečený! Přisedá. Pijeme. Co to dá. Žereme chlebíčky. A já: "Tak vidíte, kluci, že jsem měl pravdu, a to jste rádi, že jste na mne dali. Co?" A žeru křupky. Ženicha odtáhnou a tentokrát už mu kalhoty sundají úplně. Hodný strýček. Asi vymyslil další taškařici. "Soutěž-soutěž!" slyším skandování. Čemu jsem unikl? "Je to asi trapný se pořád ptát, ale umí tahle skupina aspoň něco od Franty Ringo Čecha?" dotazuji se ztěžklým jazykem. Připomínám, že tehdy byl Ringo ve Slavíku třináctý. Klapka: "Umí Já už jdu. Ale už to hráli." Já (přidrzle): "Dovedu si to představit! Líp, že jsem to neslyšel." Konečně se zvedáme. A loučíme. Ale doputujeme zámkem jen do salónku, kde se mechanicky usazujeme u stolku. Od schodišť se přiřítí cizinec moravského vzezření. Vleče velkou žlutou láhev i nějakou ženu. "Kluci, tak tady máte něco na přilepšenou!" A podává láhev. Hned se jí zmocním a moravský párek už odchází. Znovu oblečený ženich je zato zase tady. Direktivně se ptám: "Ňákej cvok, ne? Rychle to vypijem, než mu dojde, co proved. Ještě by to náhodou moh chtít zpátky." A pijeme. Dobře děláme, pravé vínko od Znojma. Rozlévám do sklínek a kluci prý: "Ivo, počkej..." Nevnímám. Akorát mi to vyšlo, i když, pravda, sklínky přetékají, a to jsem svou naplnil dvakrát. Láhev je prázdná... Dovídám se, že dárcem byl ženichův otec, i společně se tomu smějeme. V dobrém se rozcházíme se společností a sichr je sichr, beru si i Sparty, i když nekouřím. Asi je tu někdo zapomněl. Energicky svádím partu po rudých kobercích do útulné hospůdky dole, odkud nás ale vyhodí. Uháníme tedy domů a mně... A mně... A mně se pořád zdá, že ten den za sebou vidím až do detailu, ale ve skutečnosti opravdicky nevidím nic a jsem stále ještě slepější než krtek. |
Foto © archiv autora
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 01. 08. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Jitka Molavcová |
 |
Zdeněk Pošíval |
 |
Ladislav Gerendáš |
 |
Ivo Šmoldas |
 |
Ondřej Suchý |
 |
Ivan Rössler |
 |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný |
 |
Karel Šíp |