Vladimír Vondráček: Paradoxy češtiny (28)
Rubrika: Publicistika – Zajímavosti
| V poslední době se zavedl docela zajímavý zvyk přidávat na závěr každého opusu jakýsi přídavek či bonus. Na obalech různých CD a DVD se dokonce honosně píše, že ten bonus je zadarmo či zdarma (je v tom nějaký rozdíl?- darmo mluvit!), ale ze známých důvodů není jistě třeba čtenářům Pozitivních novin tento fakt zdůrazňovat. Přesto bychom i my na závěr – tedy vlastně dokonce už po závěru – těchto Paradoxů češtiny nechtěli naše čtenáře o tento moderní bonbónek ochudit. Zde ho tedy máte. Už v prvních kapitolkách těchto Paradoxů jsme žehrali na babylonské zmatení jazyků, a tak možná nebude na škodu trochu „vykrást“ encyklopedie a připomenout, jak se to zmatení jazyků vyvíjelo v Evropě, kam veškerá civilizace přicházela z východu. S výjimkou maďarštiny, finštiny a estonštiny, což jsou jazyky ugrofinské, všechny ostatní evropské jazyky vznikly z jazyka „indoevropského“. Ty uvozovky přidáváme proto, že je to vlastně jazyk hypotetický, který není a nikdy nebyl nikde zachován, přesto je ale zřejmá příbuznost velké skupiny jazyků, kterým dnes říkáme indoevropské. Ty se pak dělí na několik skupin: Jazyky indoiránské, jazyk řecký, jazyky italické (románské – italština, francouzština, španělština, portugalština a rumunština), jazyky keltské (irština, bretonština, jazyky Galů a Bójů), jazyky germáns  ké (angličtina, němčina, holandština, dánština, švédština, norština, islandština), jazyky baltské (litevština, lotyština), jazyky slovanské, které vznikly z praslovanštiny (čeština, slovenština, polština, jazyk horno- a dolnolužický, ruština, běloruština a ukrajinština, a dále jazyk slovinský, srbský a chorvatský, makedonský a bulharský). Mezi indoevropské jazyky se pak někdy řadí i albánština a arménština. Tolik tedy z encyklopedie a nyní náš krátký dovětek. Srovnáme tedy opět krátce – už vážně naposledy – naši krásnou a v poslední době často tak necitlivě przněnou mateřštinu s některými jinými současnými cizími jazyky. Nejprve s některými jazyky slovanskými, u nichž možná někoho překvapí, jak mnoho společných slov stále mají. Slovenštinu jako jazyk nám nejbližší si pak necháme na konec. Například „česká zvířata“ – psa a lva – najdeme v nezměněné podobě v polštině i v ruštině, tam ovšem psáno azbukou. V bulharštině mají také psa, ale psaného cyrilicí, ve slově lev mají pak místo „e“ tvrdý znak, který jsme bohužel na této klávesnici nenašli! Podobnou záměnu kmenových samohlásek „a“ za „e“ nacházíme i v srbochorvatštině – lev = lav, pes = pas. Chorvati to ovšem píší latinkou a Srbové cyrilicí, nějak se odlišit musí, že? Slovenština je nám sice nejblíže, ale přesto má už od druhé poloviny 19. století celou řadu pojmů, kterým zejména mladá česká generace nerozumí, a tak se ze slovenštiny do češtiny překládá čím dál tím více! Nemá cenu připomínat známého bociana či ťavu anebo méně známá slovesa tárať a ohúriť. Zajímavé je, že v českých a slovenských slovech se místo samohlásek spíše měnily souhlásky – viz hmla nebo debna! Samozřejmě mi všechna ta slovenská slova potvora počítač podtrhl, čímž dokázal, že slovenština je pro nás prostě jazyk cizí! Dále co se týče souhlásek, je docela zajímavé, jak málo národů slovanských a vlastně i jiných umí vyslovit naše „h“! A tím jsme elegantně přešli od jazyků slovanských k dalším. Tady už budeme struční. Jazyky germánské i románské se vyvíjely velmi odlišně od jazyků slovanských, a tak shodných slov najdeme pramálo. Vlastně jen slova vzájemně přejatá. Jakožto nelingvističtí šťouralové jsme ale objevili něco pozoruhodného. Čeština a slovanské jazyky vůbec mají mnohem více samohlásek než jazyky ostatní! Málokdo si možná uvědomí, že třeba nejsvětovější jazyk - angličtina - má vlastně jednu jedinou samohlásku, a to „e“, kterou navíc k našemu marnému vzteku vyslovuje při spelování jako „í“ ! Přece to znáte – ej, bí, sí, dí, í …U všech dalších samohlásek si angličtina při spelování musí vypomáhat nějakými dalšími písmeny. K dovršení všeho se přitom objevuje ještě „skorosamohláska“ „r“, která se navíc vyslovuje jako „ár“ ! Tak to by jako „bonus“ stačilo. Srovnávání s dalšími jazyky a „odhalování“ velkých výhod naší milé češtiny ponecháme už opravdu povolanějším. Vážení oddaní čtenáři a čtenářky, všechno má svůj konec, jen jitrnice má prý dva a největší optimisté jich napočítali dokonce sedm! Snad to znáte – pravý konec, levý konec, další čtyři konce mají špejle a konečný konec – když tu naši zabíjačkovou pochoutku sníme! A když jsme takhle nakonec narazili na výtečnou staročeskou lahůdku, tak pro literární gurmány si neodpustíme přidat konečný provokativní verš: Nestyďme se za náš jazyk, klidně hrdě hleďme zpátky, poděkujme našim předkům, vždyť jsme vlastně jejich „zadky“! |
Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl
http://frk60.aspweb.cz http://frk1.wordpress.com
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 18. 07. 2009.
Další články autora
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Ivan Kraus |
 |
Jaroslav Vízner |
 |
Rudolf Křesťan |
 |
Jan Vodňanský |
 |
Jitka Molavcová |
 |
Jan Krůta |
 |
Ladislav Gerendáš |
 |
Blanka Kubešová |