Ivan Kraus: Co mám dělat?

Rubrika: Literatura – Fejetony

CO MÁM DĚLAT?  ptá se vždycky naše dítě, kdykoli se někam vydáme na cestu vozem. Chce to vědět už po několika kilometrech jízdy, sotva vyjedeme z domu.
Klade tuto otázku na cestě do hor, k moři, ptá se na výletech, na cestě za přáteli, uprostřed města i na dálnici. Činí tak pokaždé se stejným důrazem a naléhavostí. Otázka mne znervózňuje, neboť byla až dosud položena vždy, když jsme někam jeli.
Myslím si, že jsem docela klidný člověk, který se jen tak nedá vyvést z míry. Ale kdykoli se dítě znovu v autě zeptá, co má dělat, ztrácím klid. Má žena, která přečetla spousty příruček o dětech a manželích, tvrdí, že odborníci přímo varují před takovými otci, jakým jsem v tu chvíli já.
Jsem toho názoru, že většinu výchovných příruček napsali autoři, kteří zůstali bezdětní, aby mohli knihu v klidu napsat. Také si myslím, že je ke mně žena nespravedlivá.
Když se dítě zeptalo poprvé, byl jsem ještě klidný a dokázal jsem taky rozumně odpovědět. Ale když jsem uslyšel onu otázku potřicáté, cosi se ve mně vzbouřilo a já se slyšel, jak říkám dceři, že má sedět.
Je přirozené, že něco takového má žena nesnese. Říkat dítěti, aby sedělo, když sedí, považuje žena za radu krajně nevhodnou.
Vždycky, když mi žena chce dát před dítětem najevo, že se chovám nevhodně, vzdychá. Nevím, jak a zda vzdychají také jiné ženy, ale má žena vzdychá tak, že se děsím. Děsím-li se za volantem vozu, stávám se nebezpečným ostatním řidičům a zároveň riskuji, že svou rodinu, tj. dceru, která se neustále ptá, co má dělat, a ženu, která vzdychá, přivedu do neštěstí.
Jednou jsem ztratil nervy do té míry, že jsem dceři rozechvělým hlasem navrhl, aby si v autě stavěla sněhuláčka.
Tenkrát má žena vzdychla tak, že jsem málem narazil do jiného vozu, plného malých hodných dětí, které se neptaly.
Tehdy mne taky žena požádala, abych v podobných situacích děcku raději neodpovídal, že už je sama nějak zabaví. Krátce poté se dítě opět zeptalo, co má dělat, a žena mu duchapřítomně navrhla, aby počítalo autíčka.
Tak vznikla zvláštní hra, kterou hrajeme dodnes.
Dcera se obvykle skutečně na nějakou dobu uklidní, hra ji zaujme, ale pak se zeptá, jaká autíčka má počítat, protože chce mít ve věci jasno.
Zda všechna nebo jen nákladní anebo osobní?
Žena se obvykle zamyslí a pak třeba holčičce navrhne, aby počítala jen ta osobní, a to červená. Dítě se zase uklidní a ve voze je na nějaký čas klid.
Nevím, zda se kdy některý z autorů výchovných příruček zabýval počítáním autíček nebo podobnou činností, která má dítě zaměstnat a která se tak vřele doporučuje. Z vlastních zkušeností však mohu říci, že dítě propadne po čase jakési mánii, která má na jeho nervovou soustavu zaručeně neblahý vliv. Jednou se nám například stalo, že holčička, která byla pilná, napočítala sto dvacet sedm  světle červených autíček, a pak dostala nedaleko Paříže malý nervový záchvat, protože si nebyla jista, zda to poslední bylo červené, nebo růžové.
Žena se ji tehdy pokusila uklidnit tím, že jí dala počítat autobusy. Bohužel jich tehdy jelo kolem moc málo, přestože jsme je všichni očekávali jako vysvobození. Dítě se dostalo s bídou k číslu sedm, počítajíc v to i vrak vojenského autobusu, který ležel u cesty.
„Co mám dělat?“ zeptalo se.
„Počítej motocykly!“ řekla žena.
Myslím, že nikdy nejelo tak málo motocyklů po silnici jako tenkrát. Přistihl jsem se při tiché nenávisti ke všem těm, kteří zůstali doma, místo aby si vyjeli na výlet a zabavili nám dítě. Někdy to vypadá tak, že počítám v duchu s holčičkou pro případ, že by se spletla, a žena zas počítá pro případ, že bych se spletl já.
A tak jedeme rychlostí sto třicet kilometrů v hodině a všichni tři počítáme červená, zelená nebo žlutá autíčka.
Jednou jsem napočítal během delší jízdy plných tři sta dvacet tři hnědých autíček, a když jsme přijeli na italsko-švýcarské hranice, byl jsem na výsledek tak hrdý, že jsem tento údaj omylem ohlásil k proclení. Má zpráva vyvolala zvláštní neklid na celnici a náš pobyt na tomto úřadě se tak notně protáhl.
Mezitím se ovšem holčička v autě začala nudit a ptala se, co má dělat. Žena jí dala počítat celníky, což holčičku zaměstnalo, ale jen na chvíli, než zjistila, že italských celníků je pět, kdežto těch švýcarských je sedm. Bylo jí to divné, a tak je pro jistotu přepočítala a pak to přiběhla říci mamince, která měla právě podepsat nějaké prohlášení o tom, že vezeme jen jedno autíčko, a to vlastní, a že žádná autíčka, ani na hraní, nepašujeme.
   
Žena dala holčičce nový úkol. Požádala ji, aby násobila švýcarské celníky těmi italskými. Dcera poslechla, začala nic netušící celníky násobit a ukazovala si na ně, aby je nepočítala dvakrát.
Myslím si, že člověk, který je povoláním celník, snese ledacos. Určitě se dovede klidně podívat na pašované hodinky nebo na hromádku heroinu. Vydrží jistě nepřízeň počasí nebo pátrání po pašerácích. Avšak celník, kterého náhle proti jeho vůli násobí jiným celníkem neznámé dítě, které si cosi mumlá a na oba ukazuje, znervózní.
Násobený celník už není rozhodně ten celník, s kterým se ještě před chvílí nepočítalo.
Italští i švýcarští celníci pohlíželi na dítě a pak nenápadně mizeli v celnicích. Jeden Švýcar se dal dokonce natolik vyvést z míry, že zašel omylem k italským kolegům. Po chvíli se odtamtud zahanbeně vrátil.
To už holčička pyšně sdělovala výsledek: „Třicet pět!“
Má žena dítě pochválila, neboť násobit nepravidelně se pohybující celníky není tak snadný úkol.
„Co mám dělat teď?“ zeptala se dcera.
„Děl je,“ pravila žena.
Holčička poslechla a pustila se do nového úkolu, my zatím vyřídili úřední záležitosti kolem autíček, protože nás celníci chtěli mít zřejmě co nejrychleji z očí.
Pak jsme jeli dál.
Ukázalo se však, že s celníky má dcera potíže. Dělila sice těch sedm švýcarských těmi pěti italskými, ale nedospěla k žádnému výsledku. Zjistilo se, že ještě neznala dělení s desetinnou čárkou, což úkol vyžadoval. Má žena, které je dodnes dělení poněkud nejasné, mne požádala, abych příklad laskavě dopočítal a sdělil dítěti (kterému se vždy musí říkat pravda) výsledek.
Udělal jsem, co bylo nutné, a ohlásil jsem dceři výsledek – jednoho celého a čtyři desetiny celníka.
Přiznám se, že jsem nepřišel na to, zda švýcarského, či italského, protože jsem nevěděl, který z nich má mít za sebou desetinnou čárku.
Holčičce to kupodivu nevadilo. Dokonce poděkovala, ale pak se zeptala, co je to vlastně ta desetina.
Žena jí to vysvětlila, holčička řekla „Aha, aha“ a pak se zeptala znovu. Zkusil jsem to vysvětlit sám. Holčička řekla opět „Aha, aha“ a zeptala se, jak je to s tou desetinou.
Pokoušeli jsme se pak s ženou během několika set kilometrů jízdy vysvětlit dítěti procenta, abychom nakonec, celí zoufalí, dospěli k drastickému příkladu, který má dcera sice pochopila, ale který musel nutně zanechat stopy na jejím duševním zdraví. Mám dokonce dojem, že od té doby sleduje tak ráda Hitchcockovy filmy.
Dík složitosti problému totiž nakonec nezbylo, než pro názornost jednoho nevinného, tlustšího celníka z Itálie rozčtvrtit.
K tomu ošklivému činu došlo skoro za tmy v jednom předměstí nedaleko Milána.
Té noci jsme ani já, ani žena nemohli v hotelu dlouho usnout.
Jen dítě spalo klidně a spokojeně.
Žena řekla, že už nikdy holčičce nedovolí, aby si něco začala s celníky.
Ale pokud jde o autíčka, počítáme je dodnes.
Zdá se, že v poslední době převládají modrá.




Ivan Kraus
Prosím tě, neblázni!
Vydalo nakladatelství Academia, rok 1998
  
Vydalo nakladatelství Konfrontace, rok 1974  

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 02. 07. 2009.