| Kdykoli se stavím v knihkupectví, bloudím mezi odděleními a policemi. S nepřirozeně otočenou hlavou čtu tituly z hřbetů knih stojících na regálech, dokud neucítím, že mi trne šíje. Je to nebezpečná pozice. Jeden známý tak dlouho hledal nějakou knihu, až dostal křeč a nemohl se narovnat. Prodavačky ho pak dopravily do taxíku, který ho zavezl rovnou k masérovi.
Lidé, kteří tvrdí, že si jdou do knihkupectví odpočinout, tedy rozhodně přehánějí. Můj přítel básník mi prozradil, že si po návštěvě knihkupectví jde doma lehnout. Jednou jsem viděl v knihkupectví člověka, který to s hledáním v té nepřirozené pozici přehnal tak, že dokonce omdlel. Padl naštěstí hlavou na hromadu vzpomínkových knih herců a zpěváků, a proto si neublížil. Jeden zákazník byl náhodou lékař, a když ho prohlédl, konstatoval odkrvení hlavy. Čtenáře pak odnesli do oddělení poezie a tam ho položili na hromadu zlevněných knih a nechali ho tam tak dlouho, dokud se nevzpamatoval.
S rostoucím věkem jsem opatrnější. Jakmile cítím první náznaky nevolnosti, opustím prostor, kde knihy jsou na policích, narovnám hlavu a jdu tam, kde knihy leží na pultě a kde si je mohu prohlížet v přirozené pozici. Pročítám texty na obálkách a záložkách a zjišťuji, že příběhy dnešních románů jsou si velice podobné. Hrdinkou většiny děl bývá Rita, Jeannette nebo Hildegard. Je vždy osamocená nebo dokonce depresivní. Jednoho dne potká Jerryho, Boba nebo Karl-Heinze, s kterým chodila před lety do školy nebo na tenis. Plných sto padesát stran má dojem, že bude moci s někdejším přítelem žít a být šťastná, ale kdesi mezi stránkou sto šedesát až dvě stě zjistí, že to všecko byla jen iluse. Je- li hlavním hrdinou románu muž, je to obvykle Arnaud, James nebo Wolfgang. Už v první kapitole má pocit, že jeho práce je banální a zbytečná. Přátelé jsou nudní, technologie nepochopitelná a dopravní zácpy neúnosné. Jakmile se dočtu, že pozná v tělocvičně přítele, který v něm rozžehne trochu víc než jen pouhé přátelství, rychle knížku odkládám.
Nedávno jsem našel román, na jehož záložce bylo už varování, že Jack objeví na jaře sexuální kouzlo své matky. Když jsem knihu kladl rychle zpátky, vrazil jsem do prodavačky. Měla plnou náruč knih. Jedna jí upadla na zem. Zvedl jsem ji a dočetl jsem se na obálce, že náhlý uragán zasáhl karibský ostrov a změnil život nejen všech domorodců, ale i život zooložky Jill z Chicaga. Zůstala vězet na skále, společně s místním indiánem Hairiri. Ten ji zasvětil nejen do svých kouzel a místních mýtů, ale probudil v ní nesmírnou vášeň, kterou v Baltimore dosud nikdy...
To mne nepřekvapilo, při americké stravě a tamním pracovním rytmu se není čemu divit. Vrátil jsem knihu prodavačce a šel jsem se podívat na literaturu faktu. Byly tu desítky knih, jak co udělat. Jak nabýt sebevědomí. Jak se nenechat odradit. Jak si užít sexu. Jak se sám léčit. Jak číst myšlenky. Jak se prosadit. Jak ženy vidí muže. Jak se zbavit stresu. Jak zbohatnout. Jediná kniha, která chyběla, byl návod Jak najít něco zajímavého ke čtení. 
Kdykoli jsem v knihkupectví, myslím na to, kolik lidí píše. Rovnám si šíji, abych se zbavil křeče a rozhlížím se kolem sebe.
Pokladní je zasněná. Znám ten výraz. Určitě chystá román. Vedoucí je v ještě horším stavu. Dívá se na papír a vzdychá. Dospěl patrně do bodu, kdy neví, jak dál. Světlovlasá prodavačka rovná knihy. Dělá to však velice nesoustředěně. Vůbec nevnímá okolí. Sleduji, jak pracuje, ale vím, že ve skutečnosti si rovná v hlavě novelu.
O tom, jak rovnala knihy. Jak byla celý den v knihkupectví, a proto nepoznala lásku. Zřejmě až do dne, kdy přišel Jaromil a požádal ji, aby mu našla knihu Vše, co dosud nevíte o sexu. Toho dne konečně poznala naprostou lehkost bytí. Zanedlouho se její kniha objeví na pultech. Na záložce bude napsáno, že byla prodavačkou. Prodavačky ve všech obchodech budou brát knihu do ruky a myslet na námět vlastní knihy.
Slečna u pokladny s nechutí vystavuje účtenky. Zahozený talent. Má na mnohem víc. Jen co dopíše svůj román o lesbické lásce - bude to senzace. Slečna v brýlích hledá v počítači nějaký titul. Neustále si sahá na boky, což je podle autora knihy Jak číst tělesné znaky, výraz sexuální frustrace. Určitě něco taky píše. Mladý muž, který čeká, až mu slečna najde příručku Jak napsat román, má vlasy v obličeji, což mu sice znemožňuje vidět na knihy, ale rozhodně mu to nezabrání v napsání románu. Nic ho neodradí. Má co říci. Nesnesitelné rozpory s otcem. Kvůli délce vlasů. Omezování svobody. Naprosté nepochopení společnosti. To všecko ale jen do chvíle, než poznal v tělocvičně Marcela nebo jogína Rao na dovolené v Delhi.
O kus dál stojí muž, který nahlíží do knihy aktů. Kdykoli jde kolem něho prodavačka, zavře knihu a předstírá, že si čte úvod. Patrně připravuje erotický román a potřebuje si ještě ověřit některé detaily.
Opustím knihkupectví a vyjdu na ulici.
Řidič autobusu se mračí.
Asi neví, jak dál s povídkami. Jmenují se Zastávky. Začal psát první, o tom, jak vyjel z garáže. Nedostal se však dál, než k první křižovatce.
Číšník v kavárně stojí ode mne jen pár kroků, ale marně na něho mávám. Má v hlavě zápletku a hosté ho ruší.
Zelinář tolik myslí na své verše, že mi místo rajčat dá pomeranče. Lékárník mi místo aspirinu přinese vitamín C. Tipoval bych ho na kriminální román.
Když nasednu do metra, sedí tam už celý svaz spisovatelů. Nikdo se neusmívá. Všichni jsou zachmuření a dívají se kamsi před sebe. Polovina pasažérů není dosud spokojena s názvem, druhá přemýšlí, zda má novela končit jasně nebo otevřeným koncem.
V rohu vagónu sedí osamělý muž. Vypadá melancholicky a posmrkává Pozoruje nenápadně lidi.
Občas ožije a poznamená si něco na papír. Po chvíli si to přečte a maličko se usměje. Uloží papír do kapsy, ale za okamžik se na něj podívá znovu. Přečte poznámku, zavrtí hlavou a pak rázně všecko škrtne.
Konečně sympatický člověk.
Obyčejný humorista. |
