Dobromila Lebrová: Jacques Offenbach, hudební skladatel a violoncellista - 190. výročí narození

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...


Jacques Offenbach je považován za zakladatele francouzské operety, která je chápána jakožto zábavná, nezávazná, parodistická nebo satirická hra se zpěvy a tanci. Vyšel z lidové komické opery (opéra comique), využil tanečních prvků - například kankánu - a vytvořil jiskřivé melodie, plné vtipu, satiry i společenské kritiky.
Je spojován především s francouzskou dobou tzv. Druhého císařství - vlády Napoleona III. (1808 - 1873), které trvalo mezi roky 1852 - 1870.
Narodil se ale v Německu, v Kolíně nad Rýnem právě před 190 lety - dne 20. června 1819 jako Jacob Offenbach. Pocházel z židovské rodiny. Jeho otec, který se živil různé - jako potulný muzikant, knihař, vydavatel, knihkupec i učitel, se dříve jmenoval Isaac Juda Eberst, avšak po zavedení občanského zákoníku (Code civil) Napoleonem v r. 1804 byli Židé nucení začít používat rodinná dědičná jména místo dřívějších většinou odvozených od rodného jména otcova, někdy se slůvkem “ben“. Německo bylo tehdy pod Napoleonovou okupací. Židé tedy začali užívat svých přezdívek. Isaac Juda byl v době Napoleonova nařízení potulným houslistou a byl znám jako „ten z Offenbachu“, odkud pocházel; přijal tedy jméno Offenbach.
V době Jacobova narození - Jacob byl sedmým z deseti dětí v rodině - byl jeho otec kantorem v místní synagoze.
Otec ho nejdříve učil na housle, pak se Jacob u jakéhosi pana J. Alexandra učil hrát na violoncello. Ve věku šesti let začal skládat hudbu a první koncert měl ve věku dvanácti let.
Když mu bylo čtrnáct let, byl přijat 30. 11. 1933 na pařížskou konzervatoř (Conservatoire de Paris) k výuce violoncellové hry. Ředitelem konzervatoře byl v té době významný italský skladatel Luigi Cherubini (1760 - 1842). Tehdy byl problém, aby studovali cizinci, ale podle některých pramenů to Cherubini prosazoval, podle druhých tomu bránil. Buď jak buď - Offenbach na konzervatoři studoval do 2. prosince 1834 jako žák profesora Olive-Charliera Vaslina (1794 - 1889). - Pochopitelně v Paříži začal používat francouzského překladu svého rodného jména - Jacques.
Soukromě pak Offenbach studoval u dalšího profesora konzervatoře Louise-Pierra Norblina (1781 - 1854).
V Paříži studoval i jeho starší bratr Julius a některé prameny uvádějí, že spolu bratři také koncertovali.
Po roce studií na konzervatoři se Offenbach stal violoncellistou nejdříve v Théâtre de l’Ambigu-Comique. Divadlo tehdy stálo na rohu pařížského boulevardu Saint -Martin a nynějšího boulevardu René Boulanger. Název divadla by se dal přeložit jako Divadlo komické mnohoznačnosti, protože se zde hrála loutková představení, představení s dětskými herci, akrobatická představení a veselohry se zpěvy.
Později byl violloncelistou v pařížské Komické opeře (Opéra-Comique). Jedním z jeho úkolů bylo také psát kopie hudebních partů pro mladého německého skladatele Friedricha von Flotowa (1812 - 1883). Z obou skladatelů se stali přátelé a napsali spolu dva svazky skladeb pro violoncello a klavír. Offenbach skládal melodie a Flotow psal klavírní part. Rovněž spolu pořádali hudební recitaly se svými skladbami, především při šlechtických večírcích, neboť Flotow byl šlechticem.
Jacques také hodně skládal písně a taneční hudbu. - Rádcem při skládání mu byl další tehdejší profesor na konzervatoři, hudební skladatel Jacques-Fromental Halévy (1799 - 1862).
První veřejný koncert v Paříži měl v lednu 1839. V Théâtre du Palais - Royal mu uvedli první divadelní kus „Pascal et Chambord“, ale představení zůstalo bez odezvy a tak se s neúspěchem pokusil vyrovnat doma v Kolíně nad Rýnem.
Po návratu do Paříže odjel na koncertní turné. Jako violoncellový virtuos cestoval po Evropě. Během své „violoncellové éry“ hrál Offenbach v doprovodu o deset mladšího klavíristy Antona Grigorjeviče Rubinštejna (1829 - 1894), ale i s Ferencem Lisztem (1811 - 1886) a to jak ve Francii, tak v Německu. Jeho virtuozita cellové hry byla srovnávána s Lisztovou a byl i nazýván „Lisztem violoncella“.
Byl to také Offenbach, který ve Francii provedl všech pět Beethovenových violoncellových sonát.
Je znám jeho velký úspěch z r. 1844, kdy hrál před britskou královnu Victorií (1819 - 1901) a jejím manželem princem Albertem (1819 - 1861), dokonce snad i za přítomnosti ruského cara, a královna ho odměnila diamantovým prstenem.
Podle některých pramenů byl koncertním jednatelem královny Victorie jakýsi Michael George Mitchell, který měl nevlastní dceru Herminii d´Alcain, se kterou Offenbacha seznámil, což byl důležitý bod Offenbachova života.
Seznámení s touto dámou mělo za následek, že po návratu do Paříže přestoupil Offenbach na katolickou víru a se slečnou Herminií se oženil. Manželé měli čtyři dcery, některé prameny hovoří o dokonce o pěti dětech.
V této fázi života se pokusil Offenbach věnovat hlavně skladbě, méně koncertování. Skladby Offenbachovy neodpovídaly na začátku pro svůj švih i určitou nevázanost současnému pařížskému vkusu, ale jeho skladby pro violoncello, i když zanikají ve stínu jeho známějších operet, jsou i nyní hudebníky uznávány.
Pro svůj milovaný nástroj napsal mnohé skladby například „Danse Bohémienne“ (Cikánské tance), „Grande Scène espagnole“ (Španělská scéna), ale i své nejslavnější violoncellové dílo „Grand concerto pour violoncelle et orchestre“ (Velký koncert pro violoncello a orchestr), známý také jako „Concerto militaire“ (Vojenský koncert), který měl premiéru 24. dubna 1847 v Paříži. Partitura koncertu z té doby se nedochovala. Na základě některých skic a záznamů byl koncert o sto let později z iniciativy Jacquesa Brindejonta-Offenbacha, skladatelova vnuka, rekonstruován. - Název „vojenský“ nevyplývá z toho, že by to byla příležitostná nebo programní skladba pro nějaké válečné tažení, ale z důvodu velkého nasazení žesťů, které hlavně k vojenské hudbě patřily a patří.
Během revoluce v r.1848 se Offenbach vrátil do Kolína nad Rýnem, kam odjel s manželkou a první dcerou. Zde vytvořil v r. 1849 jednoaktovou operetu „Mariettu“. Ale byl tak velice spojen s hudební Francií, než aby mohl trvale zůstat v Německu - vrátil se tedy, hned jak to bylo možné, opět do Paříže.
V r. 1850 byl jmenován dirigentem Comédie Française, což mu umožnilo uplatnit i své skladby. Jedna skladba „Chanson de Fortunio“ (Fortuniova píseň) na slova básníka Alfréda de Musset (1810 - 1857) pro Mussetovu hru „Le Chandelier“ (Svícen) z té doby se stala velmi známou, později dala základ i operetě.
Jeho první kompletní operetní dílo „Pepito“ bylo uvedeno v Komické opeře v r. 1853.
Místo dirigenta zastával Offenbach po dobu pěti let a získal cenné zkušenosti pro orchestraci divadelních děl.
V r. 1855 si pronajal malé divadlo na Champs-Elysées a uvedl svou operetu „Les Deux Aveuglés“ (Dva slepci).
V prosinci svůj soubor přestěhoval do jiného nedalekého divadla, Théâtre de Comte v pasáži Choiseul na rue Monsigny, jehož jméno změnil na Théâtre des Bouffes Parisiens (divadlo zde stojí dodnes - dalo by se přeložit jako Divadlo pařížské komiky), a začal si budovat svou pověst jako skladatel i podnikatel. Spolupracoval na libretech se spisovateli jako Henri Meilhac (1831 - 1897), Ludovic Halévy, synovec Fromentalův (1834 - 1908), Charles-Louis Étiene Nuitter (1828 - 1899) a Augustin Eugéne Scribe (1791 - 1861). Všichni byli vyhledávaní libretisté současných slavných francouzských i italských skladatelů.
V Théâtre des Bouffes Parisiens noc co noc očekával své obecenstvo. Každý rok doslova „vychrlil“ aspoň tři operety. Celkem napsal skoro 100 operetních hudebních děl. Jeho melodie zanedlouho zaplavily Londýn, Berlín i Vídeň a objevily se brzy i v New Yorku.
Z prvních operet v tomto divadle, provedených ještě v r. 1855, lze jmenovat „Papillon“ (Motýl) s libretem od Halévyho, který používal rovněž pseudonymu Jules Servieres, a „Ba - ta - clan“, rovněž s Halévyho libretem, která se stala hitem. „Chinoise“ neboli předměty z Číny nebo kulturní počiny, čínské umění napodobující byly totiž tehdy v Paříži velice moderní.
V r. 1856 byla premiéra operety „Béranger a l´Académie“ (Béranger na akademii), pro kterou napsal libreto básník a spisovatel Arsène Houssaye (1815 - 1896).
„Croquefer, ou Le dernier des paladins“ (Železožrout, aneb poslední z paladinů) byl název operety z r. 1857, pro níž napsali libreto Adolphe Jaime (1824 - 1901) a Etienne Tréfeu (1821 - 1903); je to opereta s poněkud obhroublejším obsahem.
V r. 1858 se objevila na scéně Offenbachova nejpopulárnější opereta „Orfeus v podsvětí“ (Orphée aux enfers) s libretem od Hectora Crémieuxe (1828 - 1892), a to především se slavným kankánem, jehož nakažlivá melodie se člověku po poslechu stále vrací. Slavný antický mýtus o Apollónově synovi Orfeovi, slavném zpěvákovi a hráči na lyru, který se vydal do podsvětí za svou ztracenou láskou Eurydikou, se stal u Offenbacha parodií na současnou Francii i s císařem a se všemi morálními poklesky i skandály. Antičtí bohové se v operetě stávají obyčejnými smrtelníky i s jejich neřestmi a celé dění je komentováno a provázeno postavou Veřejného mínění, které je zase karikaturou současné měšťácké společnosti a její falešnosti. - Ale „Orfeus“ nebyl přijímán pouze kladně - v mnohých případech byl považován za skandální dílo, znevažující dosavadní uznávané hodnoty.
V Praze se hrál „Orfeus v podsvětí“ německy už v r. 1859 v Německém zemském divadle, které stálo na místě dnešní Státní opery v Praze, a v Prozatimním divadle se hrál v r. 1863.
Z operet z r. 1859 bývá citována jednoaktovka „Un mari à la porte“ (Manžel přede dveřmi) s libretem od Delacoura, jehož pravé jméno je Alfred-Charlemagne Lartigue ( 1815 - 1885) a Léona Moranda, jehož životopisná data jsou nejasná, ale známo je pouze to, že byl spolupracovníkem slavného romanopisce Julesa Verna (1828 - 1905), který nepsal pouze své slavné fantastické romány, ale pokoušel se i o libreta. - Ale Offenbachovi Verne žádné libreto nanapsal.
Druhou známější operetou tohoto roku byla „Geneviéve de Brabant“ (Jenovéfa z Brabantu) na motivy středověké legendy o svaté Jenovéfě, kde libreto napsali Adolphe Jaime a Etienne Tréfeu. Tato opereta je zajímavá hlavně proto, že jedna z jejích melodií se objevuje v „Hymnu námořní pěchoty USA“.
Mezi operetami z r. 1860 stojí za zmínku jednoaktovka „Dafnis a Chloé“ opět na antický námět.
V r. 1861 se Offenbach vrátil ke svému dřívějšímu námětu ve „Fortuniově písni“ a napsal jednoaktovku se stejným názvem „Chanson de Fortunio“ s libretem od Hectora Crémieuxe a a Ludovica Halévyho.
Rok 1863 poněkud vybočil ze zavedeného rytmu, protože Offenbach řídil premiéry rovněž ve své rodné zemi. V lázeňském Bad Emsu, v nynějším Porýní - Falcu, byla premiéra jeho dvouaktové operety „Les Bavards“ (Žvanilové) podle námětu španělského spisovatele Miguela Cervantese Saavedry (1547 - 1616). Libreto napsal Charles Nuitter.
Zápletka operety je jednoduchá: Zadlužený a chudý Roland s velkou výřečností se v malém španělském městečku, kde žije jeho milovaná Inez, skrývá před spoustou svých věřitelů. Inez má bohatého strýce Sarmienta a užvaněnou tetičku Beatrix. Roland se pokouší vlichotit se Sarmientovi, který si uvědomuje, že mladíkovo nekonečné plácání by mohlo být dobrou zbraní proti výřečnosti jeho ženy. Pozve tedy Rolanda na oběd a své ženě oznámí, že s nimi Roland zůstane po dobu sedmi let. Při první příležitosti umluví Roland Beatrix, aby svolila, aby si mohl vzít Inez. Ale v tom vtrhnou dlužníci, někteří také velmi výřeční, a Rolandovi hrozí vězení. Opět si pomůže, že je výmluvně přesvědčí, že jeho dluhy zaplatí Soriento. A nakonec „ukecá“ i Sorienta, aby souhlasil.
V r. 1863 a 1864 dělil Offenbach své premiéry mezi Paříž a Bad Ems, ovšem nejúspěšnější z této jeho série operet byla opereta „La Belle Hélene“ (Krásná Helena) s libretem osvědčených libretistů Meilhaca a Halévyho. Opět je námětem antická báje o Paridově soudu a po něm následné Trójské válce a je zpracována do satirického pohledu na arogantnost současné politiky.
Sám skladatel si v r. 1865 napsal libreto k jednoaktové hudební fantazii s názvem „Les Refrains des bouffes“ (přibližně Refrény komické opery).
R. 1866 rozpustil Offenbach svůj malý divadelní soubor a jeho operety se už hrály na jiných jevištích. V divadle Théâtre des Variétés na Montmartru se hrála premiéra tříaktové operety „Barbe-bleue“ (Modrovous) na námět pohádky bratří Grimmů s libretem už osvědčených libretistů Meilhaca a Halévyho.
Libreta dalších dvou operet byla rovněž od těchto libretistů. Byla to v témže roce opereta „La vie parisienne“ (Pařížský život), uvedená dokonce v Théâtre du Palais Royale, a v dalším roce nejlepší tříaktová Offenbachova opereta „La Grande Duchesse de Gérolstein“ (Velkovévodkyně z Gerolsteinu). - Tato opereta proběhla všemi evropskými hlavními městy a shlédla ji většina tehdejších korunovaných hlav.
Zápletka byla opět jednoduchá - hlavní hrdinka je vychována svým poručníkem a zároveň premiérem svého velkovévodství a ten ji nutí ke sňatku s princem Paulem, ale princ se jí vůbec nelíbí. Rozhodne se tedy hledat manžela ve svých vojenských šicích a zalíbí se jí voják Fritz, který má dva problémy - velkou lásku ke své Vandě a nenávist vůči svému veliteli. Ale velkovévodkyně ho stále povyšuje do vyšších šarží, až ji Fritz požádá o dovolení ke svatbě, ale s Vandou.
Velkovévodkyně zuří a kuje krutou pomstu, ale naštěstí se vyskytne jiný muž, který se jí zalíbí - baron Grog. Když se ale dozví, že je ženatý a má čtyři děti, uvědomí si známou moudrost: „Když tu není ten, kterého mám ráda, mám ráda toho, který je tu“, a vezme si prince Paula.
Z dalších význačných operet měla v r. 1868 premiéru opereta La Périchole, opět se stejnými libretisty na námět povídky Prospera Meriméa (1803 - 1870) „Le carrosse du Saint-Sacrement“ (Kočár nejsvětější svátosti); obsah známe velmi dobře z filmového ztvárnění povídky Janem Werichem.
Dalšího roku byla v lázeňském divadle německého Baden-Badenu premiéra dvouaktové operety La Princesse de Trébizonde (Trebizondská princezna) s druhými osvědčenými libretisty - Charlesem Nuitterem and Etiennem Tréfeuem. Námět opět poskytuje spoustu humorných situací, když se z chudé rodiny provazolezců stanou najednou bohatí šlechtici a jak v přepychu touží po volnosti bývalého kočovného života.
Velký problém ale nastal Offenbachovi po vypuknutí prusko-francouzské války v r. 1870, čímž skončila éra Druhého císařství ve Francii. Francouzský tisk Offenbacha kritizoval jako přistěhovalého Bismarckova agenta a tak byl Offenbach nucen uprchnout do své rodné země. Ale tam se to opakovalo, pouze s tou obměnou, že byl tiskem obviňován, že je zrádcem své rodné vlasti. Byl tedy nucen odvézt svou rodinu do Španělska a pak cestoval po Itálii a Rakousku. V té době už trpěl dnou.
Když se po válce v r. 1871 vrátil do Paříže, už jeho opereta nepůsobila na publikum jako dříve. Bonapartisté se domnívali, že „obrácení královské důstojnosti ve frašku a armády v žert“ Offenbachových parodií podkopalo Francii Napolena III., a že tedy bylo i příčinou, nebo přinejmenším jednou z příčin císařovy porážky. Ironií je, že liberálové dávali Offenbachovi zase vinu pro jeho chápavou loajalitu vůči sesazenému císaři, a měl i potíže s policií.
Přesto ale psal operety dále. Jednou z více citovaných je opereta „Pomme d'api“ z r. 1873.
Název znamená „malé červené jablíčko“, což je přezdívka mladé dívky, do které je zamilován jakýsi Gustav. Gustavův strýc není s tímto stavem spokojen, ale najednou se v jeho blízkosti objeví krásná mladá žena, kterou chce učinit svou milenkou. Jelikož se ukáže, že je to převlečená „Pomme d´api“, nezbude strýcovi, než aby se smířil s láskou svého synovce.
Offenbach byl sice skvělým hudebníkem, možná i ředitelem, ale špatným hospodářem. Ale byla to i nepřízeň publika, která přispěla k tomu, že byl v r. 1875 nucen ohlásit úpadek.
Aby nějakým způsobem alespoň částečně pokryl ztráty, uskutečnil v r. 1876 velice úspěšné turné po Spojených státech při příležitosti výstavy ke stému výročí USA. Provedl v Americe dvě své operety „La vie parisienne“ a „La jolie parfumeuse“ (Krásná voňavkářka), pořádal také více než 40 koncertů v New Yorku a ve Filadelfii.
V r. 1878 se radoval z obnoveného úspěchu operety „Madame Favart“, která představovala fantazijní děj o skutečně kdysi žijící herečce Marii Justine Favart (1727 - 1772), a také se v r. 1879 radoval z operety „La fille du tambour-major“(Dcera velkého bubeníka).
Avšak byl už poměrně nemocen a cesta po Americe mu také na zdraví nepřidala. Dostalo se mu sice velkých ocenění, byl prý i nazýván „Mozartem z Champs Elysées“.
Ovšem je příznačně pro dobu, že v samotné Paříži byla opereta záležitostí spíše nižších společenských tříd, vyšší společnost ji považovala za povrchní, ba až nemravnou; za to v ostatních velkých evropských městech byla právě vyšší společností velmi oblíbena.
Z toho také vyplývá odsouzení například od spisovatele Émila Zoly (1840 - 1902), který ve svém románě „Nana“, vydaném právě v roce Offenbachovy smrti, popisoval operetu za „veřejného nepřítele“ a „obludné zvíře“. Hlavní hvězda Offenbachových operet Hortense Schneider (1833 - 1920), která byla metresou budoucího anglického krále Edwarda VII. , byla totiž Zolovi pro jeho „Nanu“ předlohou.
Offenbach byl podle životopisců velmi laskavý a přívětivý člověk, je tedy jasné, že těžce čelil nepřízni kritiky.
Jako všichni autoři nezávazných, zábavných a veselých děl toužil Offenbach po napsání skutečné opery. Už dříve napsal některé lyrické a romantické kusy „Barkouf“ (jméno psa) z r. 1860 a „Rheinnixen“ (Rýnské víly) z r. 1864, ale publikum stále žádalo veselou a nevázanou operetu.
V r. 1880 tedy začal Offenbach psát své nejvýznačnější dílo- operu „Contes d´Hoffmann“ (Hoffmanovy povídky) na motivy tří povídek německého spisovatele E.T.A. Hoffmanna (1776 - 1822). Libreto napsal významný francouzský libretista Jules Barbier (1825 - 1901). V opeře Offenbach užil některé zdařilé melodie právě z „Rýnských vil“, například nesmrtelnou „Barkarolu“ podle nápěvu lidové písně benátských gondoliérů. Sugestivní je také árie Dapertutta „Scintile diamant“ (Třpytivý diamant), nebo parádní koloraturní árie Olympie, nazývaná „loutková“.
Operu však neměl štěstí dokončit, zemřel na srdeční infarkt 5. října 1880. Byl pochován na montmartreském hřbitově v Paříži.
„Hoffmannovy povídky“ dokompletoval tehdejší pařížský mistr operních recitativů a Offenbachův přítel Ernest Guiraud (1837 - 1892). Opera měla velký úspěch a stala se základem operního repertoáru všech světových divadel. Ovšem dočkala se různých úprav i přepracování od různých skladatelů, dokonce se i hrála pouze v té podobě, jak ji Offenbach zanechal.
Jacques Offenbach byl skladatel velice pilný; jeho celé dílo dosud není prozkoumáno, některé jeho opusy ani nebyly dosud znovuoobjeveny.
Zanechal však budoucím generacím několik nesmrtelných melodií a byl inspirací a příkladem pro další skladatele lehčího žánru, jako například Johanna Strausse syna (1825 - 1899) a hlavně anglického skladatele Arthura Sullivana (1842 - 1900).
V místě některých Offenbachových premiér - v německém lázeňském městě Bad Ems byla v r. 1979 založena Offenbachova společnost (Jacques-Offenbach-Gesellschaft), která pořádá hudební festivaly zaměřené na Offenbachovu hudbu.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 20. 06. 2009.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.