Hana Karolina Kobulejová: Billete de ida y vuelta (zpáteční jízdenka)
Rubrika: Publicistika – Letem-světem
| Benito a José. Dva Španělé. Studenti. Dva Španělé, kteří rádi cestují a mají pevné odhodlání, protože se ze své krásné, teplé a slunné krajiny vydali na studený cíp severozápadní Evropy do země, která je téměř ze čtyřiceti procent pod hladinou moře. Jejich studijní pobyt v Nizozemí provázelo mnoho příhod. Příhod, které se neodmyslitelně zapsaly do dějin internacionální třídy na Stenden University Meppel. Ale ty historky se proměnily ve zkušenosti, které se váží zlatem. I když vlastně ne všechny byly způsobené jimi samými… První exkurze, která byla pro studenty IC připravena, byla naplánována do Haagu, nejvýznamnějšího centra celé země. Člověk se tam jen tak prochází a najednou  najde Parlament, Nejvyšší soud, palác královny, sídlo vlády, budovy mezinárodních organizací, nespočet muzeí, parků, galerií, kanálů i dalších zajímavostí. Je neobvyklé, že vláda sídlí v jiném než v hlavním městě. Avšak v Nizozemí to má dávné kořeny. Soupeřilo mezi sebou mnoho provincií a o všem rozhodla potřeba zachovat mezi nimi určitou vyváženost. Ručičky hodinek se přetočily k páté a program byl pro internacionální třídu vyčerpán. Polovina studentů se tedy rozhodla s profesorem vrátit. A polovina se nadšeně přihlásila k tomu, že si výlet ještě prodlouží a stráví příjemný podvečer ve velkoměstě plném možností. Při procházce přeplněným centrem se studenti odebrali do krásné kavárny, jež byla obklopena odloženými koly. Venku byla teráska, v ní malé stolečky, na každém z nich váza s tulipány a mezi nimi si povídaly zamilované dvojice i staré babičky. Uvnitř se nacházely dřevěné stoly, vyřezávané židle, na stropech staré větráky a na stěnách zase mnoho cizojazyčných značek ulic jen tak pro ozdobu. A jedno odpoledne tam sedm studentů s mapou rozloženou přes celý stůl přemýšlelo, kam by se mohli vydat. Po menší diskuzi se shodli. Jednohlasně zatoužili po tom vidět pláž. Jednohlas však nezahrnoval vyjádření Benita a Josého. Ti usoudili, že je poměrně dost hodin a před nimi je náročná cesta zpět. Přišel číšník, zaplatilo se a příjemné posezení skončilo. Parta se odebrala na tramvaj, která je měla zavést k moři, jež by za celou dobu pobytu v cizí zemi viděli poprvé. Benito a José, pro něž má moře nádech všednosti, vykročili směrem k nádraží. O patnáct hodin později. Je ráno a všichni se znovu schází za bránou “Stendnu“. Jedna parta nadšeně vypráví té druhé, jak viděla úchvatný západ slunce nad ještě úchvatnějším mořem, jak sbírala mušle, dováděla v zimních bundách na pláži a pak vyklepávala boty plné písku. Jen Benito s Josém zatím nepřišli. Začala hodina. Chvíli nato oba přiběhli do učebny. Někdo možná mohl by se ptát, jestli je všechno v pořádku. Oni s vysvětlením, hned jak je prostor, přicházejí sami. Iniciativně se jej ujme José. A Benito celou dobu nepovolí svůj široký úsměv.„S Benitem jsme se po tom posezení v kavárně oddělili. Na nádraží jsme podle plánku trefili perfektně. Našli jsme i správný vlak směrem na Zwolle. Přijel. Nastoupil jsem do něj a najednou se za mnou zavřely dveře, divže Benita nepřiskříply. Vidím, vlak jede! A Benito zůstává na nádraží! Kleju, žhavím telefon! Říkám mu, že vystoupím, jak to bude možné…“ Spolužáci se mohou nejapně potrhat smíchy. A Benitův už tak veliký úsměv se ještě více rozšiřuje. José se nadechuje a pokračuje. „Benito nastoupil do dalšího vlaku. Byl trochu rozhozený, ale vše bylo ještě fajn, dokud nepřišel průvodčí. Kontroloval mu jízdenku, cosi mu vysvětloval. Benito mu nerozuměl.“ Benito krčí rameny. Anglicky vážně nerozumí. Ani sám nemluví. Přijel studovat a učit se. „Říkal mu oukej…“ Jedno z mála slov, které vyjma “I don´t understand“ používá. „A to průvodčího naštvalo, že přitvrdil hlas... Ale Benito mu vůbec nerozuměl, jen se na něj usmíval, prstem ryl do jízdenky a říkal oukej, načež se průvodčí rozzuřil a jízdenku mu před obličejem vztekle rozškubal. To Benita uvedlo do značných rozpaků. Vlak zastavil a průvodčí jej bez milosti vyhodil. Benito se najednou ocitl v Goudě! Já jsem na něj čekal, ale bohužel jinde…“ Celá třída se směje a připadá jí to jako největší senzace. Jedna bystrá studentka se ale ptá, jak ho mohl z ničeho nic vyhodit? José několikrát zacvičí pravačkou a má jasnou odpověď: „Měl u sebe redukční kartu.“ V lůně společnosti se strhne další vlna smíchu. Tentokrát se uchechtne i ona. José se ale nesměje. Protáhne ještě levačku. A vystřihne legrační grimasu. Redukční kartu si koupili spolu na půl. Díky ní mohou mít vlak se čtyřicetiprocentní slevou. Jednu kartu mohou využít až čtyři cestující. Ale karta u jízdenek musí být předložena. A tak se dveře vlaku Intercity v milisekundě zavřely právě před Benitem, který neměl redukční kartu ani nedisponoval možností domluvit se. José se pod pozorností, kterou na sebe strhli, trochu začervenal. Pak ale doplnil, že Benito si v Goudě koupil novou Billete de ida y vuelta, nastoupil bez přiskřípnutí, na příští zastávce vystoupil a vítězoslavně se spolu shledali. A úsměv na rtech mu naštěstí vydržel do poslední chvíle. Výlet do Haagu se jim asi doživotně vryl do paměti. Benitovi ponejvíce asi šok, když mu průvodčí rozškubal jízdenku a rozzuřeně ho vyhodil. Josému patrně nervozita, když vlaky jezdily sem a tam, a on v nich stále marně hledal nešťastného kamaráda Benita. A tak výlet nakonec dopadl tak, že Benito s Josém dorazili ještě později než ti, kteří tak nadšeně obdivovali moře lesknoucí se v zářícím horizontu. Tím příběh na hranici všednosti asi skončil. Ale jak to pokračovalo dále? José s Benitem vyšli z budovy školy, do tváří jim začal šlehat silný vítr a zjistili, že se Benitovi rozbilo kolo, jeho jediné přibližovadlo v Zemi naprosté roviny… |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 23. 04. 2009.
Další články autora
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Ladislav Gerendáš |
 |
Miloslav Švandrlík |
 |
Josef Fousek |
 |
Ondřej Suchý |
 |
Ivo Šmoldas |
 |
Dáša Cortésová |
 |
Jan Krůta |
 |
Milan Markovič |