Marek Janáč, Pavel Tumlíř, Milan Havrlík: Divnopis - Drštěkryje
Rubrika: Publicistika – Víte, že...?
 Představte si, jak by vypadala mapa republiky, kdyby byl zavden zákon, že názvy všech měst, městeček, obcí i samot musí být na první pohled srozumitelné. Praha by nebyla Praha, ale třeba Vyprahlov, Všetaty by se jmenovaly Zlodějov, lidé by nejezdili do Kladna, ale do Dřevoskladova. Krom toho by existovala Trpaslíkárna, Kýchaly a Strašpytlíci. Jenomže my žijeme v době, kdy už je pro nás význam původních jmen dávno zapomenutý. Takže už nevíme, co znamená Ublo, Člupek, Pihel, Drštěkryje či Příštpo. V knize Divnopis najdete vysvětlení 101 divného jména a zmínky o bezpočtu dalších. Čtení na vás zapůsobí podobně, jako byste snědli maso zázračného hada z Pohádky o Zlatovlásce; budete rozumět řeči našich předků a svým přátelům dávat všetečné otázky: „Víš, co znamená Felbabka?“ V případě, že rádi cestujete, přijdou vám vhod i odkazy na turistické zajímavosti okolí každého z těch divně pojmenovaných míst. |
| Drštěkryje Máte rádi dršťkovou? Pokud ne, raději tuto kapitolu vynechejte. Ha! Čtete dál? No, my vás varovali. Tak tedy Drštěkryje. Že je tady něco divně, poznáte, už když minete modrou oválnou ceduli se státním znakem, na kterém stojí: „Země Česká, obec Drštěkryje.“ To jste právě překročili hranici obce. „Někdo říká, že tady byl nějaký zloděj a jmenoval se Kryje,“ říká pan Zdeněk Resl. Je až s podivem, kolik lidí si v naší republice vysvětluje název obce podle nějakého padoucha. Na to mají pochopitelně právo. Takže ten zloděj Kryje tu prý kdysi něco ukradl. A ti lidé tehdy volali: ‚Držte Kryje!‘ My se ale raději držme vědy. Ta rozděluje jméno obce na dvě části. V druhé z nich, - kryje, určitě poznáme slovo krýt – schovávat. První část jména pak spojuje se slovem dršťka – „žaludek přežvýkavců, zvláště kniha“, tedy s tím, co známe z dršťkové polévky. Je nějaký rozdíl mezi dršťkami a držkami? Vulgární označení lidského obličeje držka se v českých slovnících uvádí spolu se slovem dršťka, což znamená, že je s ním příbuzné, i když na internetových stránkách jedné české vysoké školy bylo v materiálech pro studenty češtiny uvedeno, že slovo držka vzniklo ze spojení drzý člověk. Cesta od dršťky k držce je motivovaná snahou o zjednodušení složitějšího tvaru pro snazší výslovnost. Inu, naši předkové byli praktičtí. Uznejte, že se lépe volá: „Chceš do držky?“ než „Chceš rozbít ústa, ty drzý člověče?“ Což také mimo jiné znamená, že kdyby byli místní lidé v době vzniku vesnice drzí, jmenovala by se vesnice asi Drzokryje nebo Drzkryje. Pátráme tedy po významu takového výrazu. Označoval lidi, kteří si kryli svoje dršťky, což v dřívějších dobách znamenalo – hanlivě – i lidské žaludky. S vysokou mírou pravděpodobnosti můžeme předpokládat, že to byli opět sousedé, kdo se lidem z Drštěkryjí touto přezdívkou vysmívali. Jde o známý paralelní jev: pokud chceme něco odsoudit, někoho urazit, použijeme výraz vztahující se k zvířatům, nikoliv k člověku. Místo nos řekneme třeba čumák. Moc romanticky to pravda nezní. Chce to mít silné dršťky na strávení, případně držky na skousnutí tohoto výsledku. |
Související rozhovor v PN: Marek Janáč - Renata Šindelářová: Spojuje nás láska k jazyku
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 17. 02. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Vladimír Just |
 |
Dáša Cortésová |
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |
 |
JUDr. Ivo Jahelka |
 |
Ivo Šmoldas |
 |
Ladislav Gerendáš |
 |
Jiří Menzel |
 |
Jan Vodňanský |