Na Mělníce mých dětských let se každý rok na svatého Václava konala veliká pouť. Na náměstí stály stánky s tureckým medem, praženými mandlemi, s růžovou vatou a samozřejmě s mělnickým vínem.
Před radnicí postavili dřevěné pódium na kterém se odehrávaly scénky o Karlu IV., tančily soubory v krojích a hrála dechovka. Pozvali mě, abych tam předvedla ten svůj taneček na kolečkových bruslích. Byl to velký nervák, protože prkna na pódiu byla hrozně hrbolatá, ale ani jednou jsem sebou nežuchla. Moc se to líbilo!

Také jsem odmala hrála s mělnickými ochotníky v krásném kulturním domě. Hrály se tam výborné hry. Moje první role byla Malý lord. To mně bylo osm let. Hrála jsem tam také ve hře Z českých mlýnů a poslední velká role mě čekala ve Snížkově hře Příklady táhnou. Později jsem tuhle krásnou roli hrála ve stejnojmenném filmu, který ze mě udělal tenkrát mladou filmovou hvězdičku.

Nu a teď něco o mém bratrovi Jiřím. Musím říct, že na mě neměl moc dobrý vliv. Učil mě kupříkladu kouřit. Vzpomínám si, jak jsme jeli na kanoi, tři kluci a já, a oni si hned zapálili cigarety. Bráška mi také jednu zapálil a já si pamatuju, jak se se mnou najednou začala točit ta mělnická věž a vinice pod ní začaly být jako rozbouřené moře. Kluci se samozřejmě chechtali a bráchovi jsem chtěl dát facku, ale on se mi tak točil, že jsem se netrefila.

Bratrovi se líbily hezké dívky - on byl také moc hezký - a vždycky mi přikázal s kterou dívkou se mám kamarádit, abych ji pak mohla přivést domů. Maminka měla pro tyhle jeho zálety velké pochopení, udělala jim kafe a buchty, a byla připravena na další dívku. Mně se tehdy líbil takový jemný, ještě neholený mládenec, Vašek Benešů. Měli cukrárnu a on mi nosil vždycky dorty a různé jiné pochoutky.

Jednou měl brácha nápad, že půjdeme večer na procházku podél Labe. Byly jsme tři páry a bylo domluveno, že půjdeme za sebou a poslední pár si má dát hubičku a pak zavolat „už“. Když přišla řada na mě, vzali jsme se s Vaškem za ruku, šeptem jsme se domluvili, že za chvíli zavoláme „už“, ale bez té hubičky. To se opakovalo třikrát a k hubičce ani jednou nedošlo. Byli jsme oba strašlivě stydliví, i tak to ale bylo hrozně vzrušující. My byli tehdy nesmírně naivní generace a v osmnácti letech jsme věděli to, co dnešní dívky znají už tak ve dvanácti. O sexu se tehdy nemluvilo a políbit se s klukem na veřejnosti? No to by byla hrozná ostuda!

         

Společenský život na Mělníce měl svůj pravidelný rytmus. Každou neděli se chodilo na promenádu po náměstí anebo pod podloubím. Lidé se navzájem zdravili, usmívali se prohodili pár slov. Dámy měly kloboučky a rukavice a pánové museli pokaždé smekat své klobouky.
My děti jsme musely důstojně kráčet před rodiči, což byla děsná otrava. Někdy se nám podařilo zdrhnout, ovšem to byl potom doma malér. Maminka nám pořádně vynadala a otec dostal také svůj díl, že nepozdravil paní profesorku Seidlovou a nepolíbil ruku paní lékárníkové.

             

Na výlety jsme chodili většinou do kokořínského údolí, které jsme milovali. Byly tam nádherné zelené louky, potůčky, velké jezero a hlavně pískovcové skály neuvěřitelných tvarů. Některé měly dokonce jména. Na zpáteční cestě jsme se stavěli na Chloumku, kde měl můj strýček velkou jahodovou farmu. Všude se samozřejmě chodilo pěšky, ne jako dneska, kdy před domem vlezeme do auta, uděláme pár kroků do obchodu a jedeme něco vyřídit jenom za roh. Chůze byla a je nesmírně zdravá a důležitá! Za to - podle dnešních měřítek - jsme jedli tenkrát příšerně nezdravě! Svíčková, knedle, teplé buchty, špek, škvarky, husí játra, sádlo a tak dále. Nevěděli jsme nic o kaloriích a cholesterolu, baštili jsme prostě to, co nám chutnalo a podle babičky nám prostě „šmakovalo“.

Když jsem se tak hluboce zabořila do vzpomínek na ta tehdejší léta, uvědomila jsem si znovu, jakým tryskem uletělo těch pár desetiletí a jak se všechno ve chvilce neuvěřitelně změnilo. Bohužel k horšímu. Dneska matka zabije své děti, děti zabijí své rodiče, ve škole kluk postřílí své spolužáky a učitele a v televizi jsou vraždy, přepadení, únosy, loupeže a znásilnění.
Dívky chodí do školy v krátkém tričku, aby jim byl vidět pupík, kluci jsou už v deseti letech ve škole poučováni o sexu a o tom, kde si koupit prezervativy. V šestnácti letech mívají vlastní auto, aby mohli tato školní poučení na zadním sedadle praktikovat.
Dnešní mládež si myslí, že jsme staromódní, ale to není staromódnost, to jsou jen ty dobré základy, které nám rodiče a škola dali: Morálka, respekt, úcta, čestnost, pravda, vlastenectví… Tyto pojmy větší část dnešní generace už ani nezná.

A protože mě ta mělnická Múza už opustila, musím všechny ty krásné vzpomínky z mládí nacpat zase zpátky do toho pokojíčku označeného nápisem MĚLNÍK.

A teď bych na závěr ještě ráda z té strašlivé dálky – bydlím totiž v jižní Kalifornii – pozdravila krásný Mělník, kokořínské údolí a všechny ty, kdo by se na mě mohli ještě pamatovat! 
Vaše Stella Weingärtnerová

Známá česká filmová a divadelní herečka žijící v USA oslavila v červenci významné životní jubileum.
Z jejích někdejších mělnických spolužáků se jí svého času ohlásili dva – Ing.Vladimír Linhart a Bohunka Kubátová-Buřičová. Jejich dopis jsem paní Stelle přeposlal a rád zprostředkuji spojení dalším jejím kamarádům či známým, kteří si ji ještě jako Stellu Weingärtnerovou pamatují! Napsat jí můžete tentokrát do redakce Pozitivních novin. Bude mít velkou radost, to mohu už předem prozradit! 
Ondřej Suchý