| 
Významné životní jubileum oslavila letos v létě v kalifornském městečku Falbrook česká filmová a divadelní herečka STELLA MÁJOVÁ-MRÁZOVÁ.
Filmové encyklopedie o ní prozrazují, že se narodila 19. 7. 1923, vyrůstala v Kralupech a v Mělníku, působila v Novém divadle Oldřicha Nového, v Divadle Na Fidlovačce a v Divadle ABC, kde byla členkou až do roku 1991, kdy se provdala do USA. V letech 1939 – 1987 hrála ve více než dvou desítkách filmů, převážně komedií.
Nejznámější její filmovou rolí byla druhorozená princezna Zpěvanka v pohádce Byl jednou jeden král. V roce 2001 převzala Stella Májová v Praze Cenu Masarykovy akademie umění a v roce 2003 vyšla kniha jejích vzpomínek Kam až mě osud zavál.
Následující vzpomínky mi začátkem roku namluvila na kazetu, protože jsem je na ní vymáhal pro noviny, které vycházejí v kraji, kde ona prožila kus svého mládí a kde já dnes převážně už dvě desítky let žiju. Přestože to bylo vzpomínání určené pro čtenáře Týdeníku Mělnicko (vycházelo tam pod názvem Můj Mělník), myslím, že potěší i čtenáře z jiných koutů naší vlasti…
|
|
Můj dlouholetý přítel Ondřej Suchý sídlí na úpatí kokořínského údolí poblíž Mělníka a já jsem na Mělníce žila od svých sedmi do patnácti let. Jednou mi Ondřej zavolal a nesměle se zeptal, jestli bych nemohla něco napsat o svém dětství na Mělníce. Myslela jsem, že se trošičku pomátl, protože kdo by si propánakrále pamatoval události a zážitky starší sedmdesáti let!
Ale protože se takovým lidem nemá odporovat, řekla jsem, že o tom pouvažuji, což jsem ovšem neměla v úmyslu. Jednoho dne, kdy jsem tak seděla u kafíčka a koukala na svoji nádhernou vyhlídku, cítím jak kolem mne začalo něco šumět a pokojem poletovala průhledná krásná dívka. Půvabně se ke mně přiblížila a něžným hláskem se představila: „Já jsem Múza z Mělníka a posílá mě Ondřej!“ Pak mě políbila na čelo a řekla: „Piš!“ A já jako omámená vzala pero, nu a tady to je:
Každý člověk má ve své hlavě spoustu malilinkých pokojíčků, kde jsou uloženy vzpomínky, vzdálené i nedávné. Některé najde neotevřené, jsou tam zlé, smutné a nepříjemné vzpomínky, některé jen tak pootevřené – není tam nic moc zajímavého. Hledala jsem, až jsem našla pokojíček nadepsaný Mělník.
Otevřela jsem dvířka, a najednou se na mě vyvalil takový proud vzpomínek, že jsem málem upadla. Události, zážitky, kamarádi, jména, kantoři, spolužáci, atakdále! Bylo to k neuvěření! Tak tedy hezky popořádku.
Přistěhovali jsme se do Mělníka z Kralup: Moji rodiče, o tři a půl roku starší bratr a já, tehdy Stella Weingärtnerová. Nejdřív jsme bydleli v Rybářích u řeky, později jsme se přestěhovali na kopec, do centra.
Mělník je překrásné městečko na vysokém kopci, kterému dominují zámek a vysoká kostelní věž, viditelná z dalekého okolí. Měli jsme krásný byt ve vile u Valinů, s nádhernou vyhlídkou na Středohoří.
Hned jsem tu získala tři kamarádky: Máňu Zábojovou, Hanku Štolbovou a Evu Skopalovou. To je paměť, co?
Byly jsme tak nerozlučné, že jsme jednoho dne zalezly do křovíčka, tam se píchly každá do prstu a uzavřely pokrevní přátelství. Svěřovaly jsme si naprosto všechno – problémy s rodiči, kantory a také naše dětské lásky. Já tehdy byla strašně zamilovaná do jednoho motocyklového závodníka, jmenoval se Franta Čejka a bylo to už starý člověk - nejméně dvaadvacet let! Líbil se mi, jak vzpřímeně seděl na motorce, v černé upjaté bundě, a když byly závody, měla jsem nervy úplně nadranc. Bylo mi osm let. Nikdy jsem se s ním blíž nesetkala, ale byl to můj hrdina.
Také v naší třídě jsme měli jednoho krasavce a všechny holky toužily, aby se na ně aspoň pousmál. Jednou jsem šla po ulici a on jel proti mně na kole. Zvedla jsem nesměle ručičku a zamávala mu. On se na mě usmál a jak chtěl také zamávat, žuchnul sebou přímo přede mnou na chodník. Byl to první muž, který mi ležel u nohou.
V gymnáziu jsem se zamilovala do jednoho hezkého, černovlasého profesora chemie. Protože chemie byla pro mě naprosto nepochopitelný předmět, dodnes slyším jeho přísný hlas: „Weingärtnerová – sednout!“
A zase: „Weingärtnerová – sednout!“
Ale mám na něj jednu rozkošnou vzpomínku: Když jsem v roce 1939 dostala roli ve filmu Příklady táhnou, musela jsem s maminkou ihned odjet do Prahy, kde jsem začala točit na Barrandově. Za pár týdnů jsem dostala několik dní volna a tak mě autor filmu Jan Snížek nechal odvézt svou černou limuzínou domů.
Před domem mi šofér v uniformě otevřel dveře a já vyplula ven jako pravá filmová diva! Bylo mi stále ještě patnáct. Hned druhý den jsem potkala pana profesora a on už z dálky na mě volal: „Dobrý den, slečno Májová!“ V tu chvíli jsem se začervenala jako rajče…
Ale vraťme se zase do mého dětství. Ty tři moje nerozlučné už dříve jmenované kamarádky se mnou sdílely letní i zimní radovánky.
V létě jsme chodily na plovárnu, kde byla spousta kabin, ping-pong a veliký dřevěný vor s bazénem pro neplavce. A schůdky do volné řeky. Panoval tam mohutný plavčík s plnovousem a měl zajímavou filosofii - když se totiž někdo topil, opřel se o zábradlí a čekal až ho někdo vytáhne. A pak prohlásil: „Nemušel tam lézt!“ Tahle klasická věta se udržela v naší rodině po léta, protože se hodila úplně na všechno, včetně manželství.
V zimě jsme chodily společně na kluziště s kabinami, kde jsme se mohly ohřát a koupit si čaj. Dostala jsem krásný obleček s pletenou čepicí s bambulí a jednou, když jsem už odcházela, všimla si maminka, že se pod čepicí pořád drbu. Sundala mi ji a vykřikla: „Ona má vši!“ Já jsem děsně zaječela, protože představa, že se mi ve vlasech procházejí nějaká zvířata, byla úděsná. Namazali mi hlavu petrolejem a za pár dní byl klid.
Mně se bruslení dařilo, dokonce jsem krasobruslila! A tak, když bylo po ledě, maminka mi koupila kolečkové brusle. Týdny jsem trénovala v naší jídelně, až se strop panu Valinovi, majiteli vily, tak otřásal, že si na mě došlápl. Když ale viděl jaké točím piruety, uzavřeli jsme spolu dohodu, že nebudu bruslit mezi jednou a třetí hodinou odpoledne. To si totiž dával šlofíka. (dokončení příště)
Pokračování...
|
