JIŘÍ KAYSER 90 Vloni se svojí ženou Dagmar oslavil 70 roků manželství. Manželství, o kterém oba hovoří s výraznou skromností lidí, kteří vědí, že hluboké zážitky se nesnášejí s bombastem. Hovořili o něm prostě, místy dojemně, na dokumentárním filmu, který o nich natočila Markéta Slepčíková pro svůj televizní pořad Nová Vize na kanálu OMNI v Ontariu. Letos, 16. listopadu, Jiří Kayser oslaví své devadesátiny. Devadesát roků, za kterými se i při největší skromnosti může ohlédnout s dobrým pocitem, že za sebou zanechá hluboké a laskavé stopy. Narodil se v roce 1918 v Písku. Jeho rodina se před mnoha lety do Čech přestěhovala z Holandska, kde se jeho předkové rovněž věnovali umění a byli mezi prvními, kteří přišli se skupinovým portrétem. Jiří sám se nějaký čas rozhodoval mezi hudbou a malířstvím (být mnohostranně talentovaný má své vlastní specifické problémy). Učil se na housle (jeho bratr studoval u profesora Sádla) a byl tak dobrý, že ve čtrnácti letech hrál v kvartetu. Jeho rodina se stýkala s mnoha hudebníky, zastavoval se u nich i Leoš Janáček. Mezi dvěma světovými válkami Jiří studoval současně na Karlově univerzitě (mimo jiné historii umění, anatomii a psychologii) a na Akademii výtvarných umění, kde studoval umění a kde (jeho studie byly přerušeny zavřením vysokých škol nacisty) v roce 1947 graduoval. Jedním z jeho učitelů na Akademii byl Cyril Bouda, jehož možná nejužitečnější rada byla: „Dělejte to, jak to vidíte". Na začátku svých studentských let od rána do noci dělal kopie starých mistrů, Dürera, impresionistů, Piccasa. Kayserova filosofie práce: "Každý tah štětcem je jako vyslovené slovo, když něco vykládáte. Linka, kterou táhnete, navazuje na to, co je okolo, stejně jako slovo navazuje na slova, která předcházela i slova, která budou následovat." I když se rozhodl pro malířství, hudba zůstala jednou z inspirací jeho tvorby - maloval Talicha, Kubelíka, Borise Krajného, Smetanovo kvarteto (to nejčastěji) a nakonec i Prahu muzikální.
Kayser maluje všechno, co vidí, nachází inspiraci v nejmenším lístečku při procházce lesem, zaujme ho křivka ženského těla i patos lidského osudu. Jeho umění respektovali i komunisté. Dostal na příklad Řád práce a cenu Dolu Antonína Zápotockého. Ale nabídku, aby vstoupil do strany, odmítl a když v srpnu 1968 Československo napadly armády Varšavského paktu a po jeho autu stříleli sovětští vojáci a prezident Svoboda se nechal slyšet, že pojede do Moskvy a jestliže Brežněv nepropustí Dubčeka, vrátí Sovětům medaile a zastřelí se, Jiří Kayser (a ještě víc Dagmar) došli k závěru, že přišel čas odejít. Kanada je přivítala dva týdny před vánoci, 10. prosince 1968. Řadu let žili v Montrealu a na začátku - jak tomu bylo u většiny uprchlíků - to slavné nebylo. Dagmar i Jiří každý vydělávali 50 dolarů za týden a nadto Jiří byl deprimován úrovní umění v Kanadě. Ale pak začal učit a udělal si jméno jako portrétista. Po sametové revoluci bylo jeho dílo oceněno retrospektivou v jeho rodném městě Písku, jeho grafika je dodnes součástí stálé sbírky vídeňské Albertiny a jeho obrazy byly úspěšně vystaveny v Evropě, Spojených státech i v Kanadě. Dagmar a Jiří dnes žijí v městě Cambridge uprostřed Ontaria a jsou šťastni. Mají krásné manželství, dva hodné syny a tři rozkošné vnučky, zdraví jim slouží a jak Dagmar pokorně říká: Co víc může člověk chtít?
A umění Jiřího Kaysera? Zuzana Hahn Jiřího vidí jako umělce, který si našel vlastní směr a proniká do podstaty věcí čistým, osobitým pohledem. Jeho dílo se vysmívá všem -ismům. Je to dílo především senzuální: slyšíme v něm housle a čela i klepkání vysokých podpatků ženy, kráčející ulicí. V jeho obrazech cítíme vůni čerstvé země v Danae, jak přijímá svého božského milence, a chuť Evina jablka. A jsme-li zvlášť tiší, pochopíme možná i "Pamatujíce Brueghelova 'Slepce'". Jiří Kayser, který jako jediný nečlen Sokola obdržel od Sokolské župy kanadské v roce 2005 Medaili Dr. Miroslava Tyrše za mimořádné zásluhy, v roce 1982 vytvořil k V. Jubilejnímu sletu Ustředí Československého sokolstva v zahraničí ve Vídni při příležitosti oslav 150. výročí Tyršova narození krásnou kresbu ptáka sokola. A v roce 1986 namaloval obraz sochy Svobody, věnovaný prezidentu Ronaldu Reagonovi, který sokolští representanti - u příležitosti VI. Jubilejního sletu v Curychu - předali vyslankyni USA ve Švýcarsku. Mám dojem, že obraz, za který Reagan poděkoval osobním dopisem, je nyní umístněn v Reaganově knihovně. |