Josef Čermák: Věřím ve svobodu a rovnost pro všechny

Rubrika: Publicistika – Historie

10. září světovým tiskem proběhla zpráva, že Ludmila Brožová-Polednová, smutně proslulá prokurátorka komunistické éry, byla za svoji roli při procesu s dr. Miladou Horákovou odsouzena na šest roků vězení. Jde vlastně už o třetí rozsudek. Při prvním byla dnes 86 letá Brožová-Polednová odsouzena na 8 let. Tento trest byl dalším rozhodnutím zrušen, poněvadž soud usoudil, že obžalovaná v procesu nehrála významnou roli a pouze napomáhala vraždě, čímž se dopustila menšího trestního činu, v době jejího stíhání již promlčeného. V posledním procesu soudce Martin Zelenka tuto interpretaci odmítl s odůvodněním, že "musilo být jasno, že šlo o politický soud a že vina i potrestání obžalované byly předem rozhodnuty politickými orgány komunistické strany spolu se státní bezpečností." Stejně jako byla stanovena vina a potrestání ostatních 242 osob, které byly režimem popraveny v letech 1948-1989.
 
Milada Horáková byla oběšena (a nepohřbena) 27.června 1950. Komunistický režim v Československu padl v roce 1989. Lidské „mlýny se zdají mlít ještě pomaleji než soudy boží. A rozhodně ne jistě...
 
Byla zatčena v červenci 1949 a v červnu následujícího roku souzena. Proces byl vysílán. V uprchlickém táboře v Ludwigsburgu vysílání naslouchali její manžel dr. Jiří Horák a politický spolupracovník Jiří Corn, který později hrál významnou roli v krajanském životě v Kanadě. Nevím, kolikrát jsem se snažil vžít do citového světa dr. Horáka v těch obludných dnech, kdy musil součastně cítit hrůzu neodvratného zakončení onoho cynického divadla a hrdost na neuvěřitelnou mravní sílu člověka, který mu byl nejbližší. A nikdy se mi to nepodařilo. Ale vždycky mi běží mráz po zádech, když mi hlavou proběhnou slova (která uvádím přeložená z anglického textu), jimiž oslovila nejen soud, ale celý národ a nejen okamžik, ale dějiny: "Věřím ve svobodu a rovnost pro všechny. Jsem proto zrádce? Odporuji tak zvané lidové demokracii v Českosloveské republice, poněvadž ji nepovažuji za demokratickou. Pracovala jsem proti ní. Kdyby se stal zázrak a já byla propuštěna, pracovala bych proti ní znovu."
Jen ten, kdo zná atmosféru hrůzy v tehdejším Československu v oněch dnech a zůstal člověkem, si může představit velikost této ženy.
 
Dr. Jiří Horák Toronto navštívil  několikrát. Snad (ale nejsem si tím jist) byl přítomen i na tryzně, kterou Klub Milady Horákové uspořádal v Museum Theatre v Torontu 2.července 1953. Slavnostním řečníkem byla federální poslankyně Margaret Aitken. Ačkoliv myslím, že v Československu nikdy nebyla, vyjádřila význam Milady Horákové skoro prorocky: "Než se toto století uzavře, Dr. Milada Horáková bude legendou a jedním z nesmrtelných jmen tohoto století."
 
Nebylo to naposledy, kdy Toronto vzpomenulo Miladu Horákovou. 21. června  2007 uspořádal nový generální konzul České republiky v Torontu, Richard Krpač, v Munkově Centru na Torontské univerzitě vzpomínku nazvanou "Milada Horáková, a woman admired by democrats and hated by communists" a pozval si z Prahy Martina Janáče, snad nejlepšího znalce procesu s dr. Horákovou, jehož prezentace tohoto možná nepozoruhodnějšího  přelíčení století potvrdila oprávněnost jeho reputace. Během vzpomínky byla dceři dr. Horákové, Janě Kánské, předána Masarykova cena Českého a Slovenského sdružení v Kanadě místopředsedkyní sdružení Blankou Rohnovou¨.

Generace Milady Horákové žila v nelaskavém čase. Miladin úděl byl ze všech nejtvrdší. Pomalu, nesmyslně pomalu, i ti v jejím národě, kteří volali po její smrti, snad pochopí velikost člověka, který mezi nimi žil.

                                                                                 
 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 18. 09. 2008.