Je to více než 55 let, kdy jsem jedinkrát v životě uviděla tohoto významného umělce v loutkovém divadle v Říší loutek, kdy vítal malé diváky, mezi které jsem tehdy patřila, na loutkové představení pohádky „Dlouhý, Široký a Bystrozraký“. Tehdy mne bohužel nezaujal, těšila jsem se na pohádku, a úvod pana principála mi připadal dlouhý. Z celého představení si pamatuju hlavně to, že jsem nemohla pochopit, jak bylo uděláno technicky, aby se Dlouhý natahoval. - Měli jsme totiž doma taky divadélko a dost jsem se o loutkové triky zajímala. Tatínek mi vysvětlil, že systém je podobný jako u krabičky od sirek - zkrátka dvě škrtátka a jedna krabička a podle potřeby se škrtátka oddálí. - Bylo-li to tak opravdu, dodnes nevím.

Vojtěch Sucharda pocházel ze sochařské rodiny z Nové Paky, později byl všeobecně znám s křestním jménem Vojta. Narodil se zde 16. ledna 1884 jako čtvrtý z pěti dětí sochaře Antonína Suchardy (1843 - 1911) a jeho manželky Anny, rozené Šádkové (1848 - 1923). Už jeho praděd, Jan Sucharda, který byl tkalcem, vyřezával ze dřeva loutky a betlémy a otevřel si řezbářskou dílnu v Nové Pace. Jeho dědeček, Antonín Sucharda starší, už byl známým sochařem. Z díla jeho otce Antonína Suchardy mladšího jsou známé sochy především se sakrální tématikou, na což byla zaměřena jeho dílna, ale odléval i drobné plastiky se sokolskou tématikou. Bratr Stanislav Sucharda (1866 - 1916) byl významným sochařem, známým především z autorství Palackého pomníku v Praze, sestra Anna Suchardová, provdaná Boudová (1870 - 1940) byla malířkou a byla také matkou význačného českého malíře Cyrila Boudy (1901 - 1984).
V letech 1895 až 1896 si nechal otec postavit v Nové Pace dům v novorenesančním stylu, který je vyzdobený mnohými sgrafity. U domu byla i dílna pro otcovu firmu, nazvanou „Závod pro kostelní a pomníkové práce v kameni, dřevě a štuku“. - Dům stojí v dnešní ulici Stanislava Suchardy a je využíván jako městské muzeum. Zde prožil Vojta Sucharda dětství a období učení. Učil se zde totiž až do r. 1899 u otce řezbářem a loutkářem.
V letech 1899 až 1905 studoval na Umělecko-průmyslové škole v Praze. Absolvoval školu pod vedením profesora Jana Kastnera (1960 - 1912). Zároveň pracoval u bratra Stanislava, který byl již význačným sochařem, v jeho ateliéru v Bubenči. Stanislav Sucharda si zde dal postavit v r. 1901 - v době, kdy vyhrál soutěž na pomník Františka Palackého, vilu a sochařskou dílnu.
V té době Stanislav Sucharda pracoval na pomníku Františka Palackého v Praze. Vedle Vojty Suchardy spolupracovali na pomníku ještě další umělci: sochaři Josef Drahoňovský (1877 - 1938) a Josef Mařatka (1874 - 1937) a ještě dva další Suchardovi žáci. Architektem pomníku byl Alois Dryák (1872 - 1932). Pomník byl odhalen v létě r. 1912.
Po absolutoriu Umělecko-průmyslové školy Vojta Sucharda vymodeloval v r. 1905 plastiku „Milenci“ a portrét své snoubenky Anny Brichové, dcery ředitele školy v Blatné, která byla jeho spolužačkou na Umělecko-průmyslové škole v oboru malířství.
Spolu s bratrem pracoval Vojta Sucharda na výzdobě nádraží Franze Josefa I., nyní Hlavního nádraží, a na výzdobě průčelí Nové radnice na Starém Městě pražském.
Od r. 1907 začal pracovat už samostatně, i když mnohdy realizoval bratrovy návrhy nebo s ním spolupracoval.
V r. 1908 jemu a sestře Anně prodal bratr Stanislav svoji vilu ve Slavíčkově ulici v v Bubenči v Praze. Tehdy se také s Annou Brichovou oženil.
V r. 1909 se mu narodila dcera Anna, pozdější malířka Anna Suchardová - Podzemná (1909 - 1996) a v r. 1911 se mu narodila dcera Olga.
Od svého osamostatnění spolupracoval Vojta Sucharda hlavně s architektem Kamilem Hilbertem (1869 - 1933), Janem Kotěrou (1871 - 1923), dále s Antonínem Pfeifferem (1879 - 1938) a Matějem Blechou (1961 - 1919).
S Kamilem Hilbertem postupně od r. 1907 spolupracoval při dostavbě chrámu svatého Víta na Hradčanech, vytvořil asi 250 hlavic novogotických sloupů, vyřezávanou truhlu, několik kamenných plastik, reliéfy představující stavitele chrámu na průčelí stavby. Pro kapli svatého Václava vyřezal dva andílky se svícny. Jeho motivy zvířat jsou takové, že je těžko lze rozeznat od původních gotických. Práce na chrámu trvaly až do r. 1928. V letech 1909 až 1912 spolupracovali bratři Suchardové s architektem Kotěrou na výzdobě průčelí muzea v Hradci Králové, kde vytvořili dvě sochy, představující „Historii“ a „Průmysl“.
Oba bratři také spolupracovali na výzdobě Národního domu v Prostějově.
V r. 1912 se počal stavět palác Koruna na Václavském náměstí. Architekty byli Antonín Pfeiffer a Matěj Blecha. Sochařskou výzdobu, představující tři rytíře ve splývavém rouchu vytvořil Vojta Sucharda. V témže roce také poprvé pracoval na rekonstrukci Staroměstského orloje.
S Kamilem Hibertem spolupracoval při rekonstrukci kostela svatého Petra a Pavla v Mělníce, kde vytvořil bustu obou světců. V Nymburce s ním pracoval na rekonstrukci a regotizaci kostela svatého Jiljí. Kamil Hilbert navrhl a řídil stavbu kostela svatého Jana Nepomuckého ve Štěchovicích. Zde vytvořil Vojta Sucharda sochu Piety a klečícími anděly na průčelí chrámu a symbol Kristova obětování - plastiku pelikána napájejícího mláďata svou krví.
Podle návrhu Stanislava Suchardy realizoval těsně před první světovou válkou pomník hudebního skladatele Karla Bendla v Bubenči, který však byl odhalen až během války.
Jeho práce vyrůstaly z tehdy módního tradicionalismu, přes symbolismus až k vlastnímu sebevyjádření umělcovu.
V první světové válce Vojta Sucharda narukoval na ruskou frontu, kde padl do zajetí. Válku prožil východně od Moskvy - v Nižním Novgorodu a v Sudogdě, kde byl jeho spoluzajatcem Václav Bárth. S ním začal Vojta Sucharda rozvíjet myšlenku na vytvoření loutkového divadla.
V zajetí vytvořil plastiku „Vojna a mír“ a také vyučoval zájemce dřevořezbě. Dokonce některé prameny tvrdí, že tam loutkové divadlo také hrál.
V době války mu 5. května 1916 zemřel v Praze v necelých padesáti letech bratr Stanislav, kterého uštvaly závist, kritika a spousta nepochopení v souvislosti s pomníkem Palackého.
Po návratu ze zajetí vytvořil Vojta Sucharda v r. 1919 podle bratrova návrhu sochu Mistra Jana Husa v Pečkách na Husově náměstí. Její replika z r. 1920 je rovněž v Železnici na Jičínsku.
Po válce nebyly zakázky na umělecké práce tak časté, takže se Sucharda věnoval tvorbě divadélka. Krátce po válce nebyl ještě Bubeneč součástí Prahy a obec chtěla plán loutkového divadla podpořit. Divadlo, které tehdy mělo jméno „Divadélko V říši loutek“, zahájilo provoz 26. září 1920 v bývalé kapli budovy dnešní základní školy v Korunovační ulici v Praze na Letné. Prvním principálem byl Vojta Sucharda a s ním byl tehdy spoluzakladatelem právě Václav Bárth. Bylo to vlastně první stálé loutkové divadlo u nás. Na škole je dnes pamětní deska od sochaře Bohumíra Koubka (1931), který byl od r. 1957 Suchardovým nástupcem.
Pro divadélko loutky tvořil Vojta Sucharda, obleky pro loutky šila jeho manželka Anna Suchardová, rovněž malovala kulisy, psala divadelní hry pro loutky. V r. 1928 vyšlo její „Album divadelních krojů se střihy“. V r. 1928 divadélko tehdy už se jménem “Umělecká scéna Říše loutek“ a se spolkovým statutem přesídlilo do novostavby budovy Městské knihovny v Praze 1 ze strany ulice Žatecké, kde je jeho sídlo v podstatě dodnes. Jeviště navrhl Vojta Sucharda a to mělo v té době světovou úroveň.
Zde se také udála ani ne půl roku po přestěhování divadélka významná loutkářská událost, totiž založení UNIMY, tj. podle přesné definice „mezinárodní nevládní organizace sdružující ty osoby z celého světa, které přispívají k rozvoji loutkářského umění a staví toto umění do služeb humánních hodnot, jako je mír a vzájemné porozumění mezi národy bez ohledu na rozdílnost jejich ras, politického či náboženského přesvědčení a kultury v souladu s uznáním základních práv člověka, tak jak jsou definována ve všeobecné deklaraci lidských práv Spojených národů z prosince 1948“. Název pochází z počátečních částí celého názvu UNIon internationale des MArionnettes.
Vedle usilovné práce v loutkovém divadélku Vojta Sucharda dále tvořil sochy, plastiky, pomníky.
Z r. 1922 je například pomník padlým v Dubicku a v Třeštině u Mohelnice.
V r. 1928 ukončil práce na hazmburské kapli pod hlavní věží katedrály svatého Víta.
Je o něm také známo, že vytvořil krásný betlém pro město Lázně Bělohrad. V Primátorské síni Staroměstské radnice byly jeho sochy Věda a Technika, které bohužel při požáru Staroměstské radnice v květnu 1945 shořely - zůstaly pouze modely v poloviční velikosti.
V r. 1936 se podílel podruhé na rekonstrukci Staroměstského orloje.
Z r. 1939 je kopie barokního sousoší Nanebevzetí Panny Marie v pražské Loretě. V sousedství Lorety pracoval na dřevořezbách pro Kapucínský klášter, což jsou sochy svatého Tadeáše a svatého Antonína.
Pro Ministerstvo zemědělství vytvořil tři sochy - Orba a setba, Sklizeň a Sázení a kácení.
Praha věnovala v r. 1997 jeho sochu Merkura z let 1935 - 1936, která byla výzdobou pražské usedlosti Kajetánka, Suchardovu rodnému městu Nová Paka. Socha je umístěna poblíž autobusového nádraží. V Nové Pace v lesoparku je také Suchardův pomníček Svatopluka Čecha.
V Praze je možné najít jeho bustu Charlotty Masarykové na domě v Mickiewiczově ulici č. 13.
Paní Anna Brichová-Suchardová zemřela bohužel v r. 1944. Vojta Sucharda se pak znovu oženil. Vzhledem k tomu, že jeho druhá paní Alžběta Balková byla původně divadelní kadeřnicí, byla pak po deset roků i vlásenkářkou divadla V říši loutek.
Po vyhoření Staroměstské radnice dostal Vojta Sucharda zakázku rekonstrukce ohořelých figurek z orloje. Měl v úmyslu vytvořit jakýsi protějšek k Mánesovu orloji ve smyslu pojetí apoštolů v historických souvislostech pražského města. Bohužel tato jeho představa nebyla přijata, přes to však vytvořil figurky podle svých představ, a nikoho nenapadne, že by se nejednalo o původní sošky. Orloj dokončil v r. 1948. Pak už se věnoval pouze své činnosti v loutkovém divadle. Do r. 1956 režíroval, hrál, dělal nové inscenace. Od 1. ledna 1957 se své principálské práce v loutkové divadle kvůli sluchovým potížím vzdal.
Zemřel před čtyřiceti lety 31. října 1968.
Oslavy jeho 120. narozenin před čtyřmi lety byly provázeny několika výstavami.
Všichni jeho životopisci vyzdvihují především jeho řemeslnou i uměleckou poctivost a velkou pokoru. Proto si jen málokdo uvědomí velikost jeho tvorby. Jen postavy jeho apoštolů jsou však nesmrtelným dílem.
Druhým takovým dílem je divadélko V říši loutek, které na místě, které pro něj bylo určeno, přežilo i nedávnou vltavskou povodeň, stále těší děti i dospělé svými pohádkami - a měli bychom mu přát, aby dále šířilo radost, kterou mu dal do vínku jeho zakladatel.
Obrázek Mistrův je převzat z jejich materiálů, protože pro skromnost Suchardovu není vůbec jeho podoba jinak známá.