Olga Wister: Čím jsem se provinila...?
Rubrika: Publicistika – Historie
| Psal se rok 1968 - doba to byla velmi zvláštní a dějů velmi plná. Lidé netušili, co nebo kdo přijde od východu, naše letce a vojáky, mladé hochy, totiž ujištovali štábní a nadřízení, a dokonce i nás, celý národ, vláda a politici vždy ujištovali, že NEPŘÍTEL PŘIJDE ZE ZÁPADU. Proto se letci učili anglicky, francouzky a německy. |
 Bylo jaro a přesně dne 22. 3. 1968, kdy prezident Antonín Novotný ukončil své volební období. Ten den jsme měli s Mirkem svatbu na radnici v Praze 4 a potom hostinu v restauraci na Paroplavbě u krásné a milované Vltavy. Tato restaurace, jako i parníky, zkrátka celá Paroplavba patřila pod vedení Hlavního nádraží Praha, kde jsem několik let pracovala v kanceláři přímo pod panem ředitelem Paduchou a panem inženýrem Zelenkou. A právě to byli oni, kteří mi vlastně ani tak nepřišli pogratulovat, v podvečer 22. března, jako říci: “Vy se tady veselíte a ani nevíte, že zítra bude v novinách prezidentův okamžitý odchod z funkce prezidenta”…………… O vlastní svatbě však má člověk jiné starosti a navíc jsem čekala miminko, tak starostí bylo víc jak dost. Bydlet nebylo kde, byty v Praze nebyly a tak jsme vlastně celý čas bydleli každý u svých rodičů, z důvodů prostých. U nás byl byt malý a u Mirkových rodičů již bydlela jeho sestra s manželem a dvouletou dceruškou. Žádat o byt v Praze bylo tenkráte spíš výsměch mladým lidem, neboť čekací doba byla 12 let a nebo 12 dětí – jak pravila úřednice na Praze 6, kde můj “princ” Miroslav bydlel. Kdo neměl konekce nebo peníze na úplatky, nic nedostal. Přes všechny nevolnosti v těhotenství a oprávněný strach jsem tak jako všichni v té době vnímala a prožívala velmi pozitivně napětí a vše okolo pana Alexandra Dubčeka. Jenomže 13. června se nám narodil předčasně syn – mrtvý. Ztráta dítěte mne zasáhla velmi bolestně a nepěkné zážitky v porodnici k tomu ještě přidaly své. Celé léto až do srpna, kdy mne pan primař z porodnice v Krči povolal k bližšímu vyšetření a vysvětlení proč se tak stalo, že můj syn nemohl žít, jsem prožila velice smutně. Dne 21. srpna jsem tedy ležela v Krčské nemocnici. Na ráno 21. srpna 1968 žádná z nás, pacientek, jistě nikdy nezapomene. Vrchní sestra totiž asi v 5 hodin ráno vtrhla do pokoje a probudila nás obrovským výbuchem zmatených slov, že jsme obsazeni vojsky spojeneckých armád. Okamžitě jsme všechny běž ely k oknu odkud bylo slyšet drnčení kol po asfaltu od kolony vozů. Pamatuji se přesně na náš údiv a leknutí zároveň, nechápaly jsme samozřejmě, proč míří vojáci zbraněmi do oken a na nás bezbrané? Jakoby nestačila problematika osobní každé z nás, ještě k tomu taková hrůza, na kterou nikdo připraven nebyl, protože nikdo netušil, že k něčemu takovému může u nás dojít. Všechny jsme běžely k jediné televizi někde na chodbě a s celou nemocnicí poslouchaly zprávy. Ředitelství nemocnice vydalo striktní rozkaz: “Všechny ženy, které nejsou v ohrožení života ihned vlastní odvoz domů. Manžel pro mne přijel taxíkem, který nás odvezl do středu Prahy. Procházeli jsme kolem lidí, tanků a nemohli uvěřit, že to, co prožíváme, je skutečnost a ne zlý sen. Pamatuji se na zmatky, nic nefungovalo, ale i na vzájemnou pomoc mnoha lidí, pamatuji se na debaty s ruskými vojáky. Vybavuje se mi cesta Chodkovou ulicí ke Hradu, kde jsme se skupinou lidí, jež právě přijela odněkud z dovolené a šla také pěšky domů, se zastavili u malé vyhlídky a dívali se smutně na Prahu. Pamatuji se, jak se nikdo z nás neudržel slzám, které nám tekly po tvářích při zoufalém pohledu na nejkrásnější město světa, které si nikdy nezasloužilo takové ponížení a bezpráví. Pamatuji se na zážitky těchto prvních neuvěřitelných dnů, kdy lidé chodili s rádiem u uší a poslouchali stále zprávy, kdy jsme si všichni dávali na šaty TRIKOLÓRU nebo “CHCEME NEUTRALITU”. Každý chtěl vědět, co s námi bude, jak to dopadne s naší vládou v Rusku, ale hlavně co bude naše budoucnost, neboť každý tušil, že Brežněv a spol.??? učiní své. Říká se, že naděje umírá poslední a tak to v těchto vypjatých situacích skutečně je. Velmi dobře si pamatuji na úžasnou reakci mého milého otčíma Rudolfa Šulce, který pracoval jako zástupce ředitele Domu módy a byl pověřen nejen ekonomickou, ale také morální zodpovědností. Ředitelství totiž, a nikdo nevěděl proč, sídlilo na Slovensku. Jako tedy jediná vedoucí osobnost Domu módy byl v osudnou noc zavolán vrátným, který se strachem Rudolfa informoval o dění na Václavském náměstí - zkrátka o invazi. Rudolf ho sice utěšoval, ale okamžitě jel nad ránem do Domu módy a poté několik dní domů vůbec nepřišel. V těchto dnech ovšem spolu s maminkou ještě netušili, že umožnění francouzským, belgickým a jiným reportérům a fotografům, kteří dokumentovali celé dění na Václavském náměstí, hlavně pak odstřelování Národního muzea, právě z několika horních ochozů Domu módy, jaký tento “ČIN” ponese neblahé následky pro Rudolfa. Veškerá dokumentace totiž, tedy hlavně filmy, se samozřejmě jako jediná dokumentace dostala do západních zemí a tím komunisté nemohli nic smazat. Ve světě nebylo pochyb že to, co se v Československu dělo, se skutečně UDÁLO. Tato dokumentace nesloužila pouze ke zveřejnění událostí, nýbrž hlavně jako historická dokumentace města Prahy. Neboť komunisté chtěli dát dětem do učebnic zcela jiné vysvětlení zásahu vojsk a především Rusů, neměli zájem o pravdivou dokumentaci. Na konci roku 1970 se počalo pátrat z kterého úhlu a tedy z kterého domu se pořizovaly tyto dokumenty. STB se dožadovala viníka a slibovala velmi horlivě jaké si dotyční za svůj čin ponesou konsekvence….... Takový byl důvod proč moji rodiče, v červnu roku 1971, emigrovali za mnou do Švédska. Naštěstí až po jejich odjezdu bylo dokázáno, že záběry na filmech reportérů se mohly dělat pouze z ochozů Domu módy a kdo byl tedy za tento přestupek zodpovědný……… Pamatuji se na dny zoufalství, na první a další oběti, ale pamatuji se i na rozhovory mezi občany, mezi přáteli a později i jejich první slova o možné emigraci. Na to vše si pamatuji, i když má osobní situace byla velice neutěšená a celá má nervová soustava velmi otřesena. Přesto však jsem pracovala a denně dojížděla do ulice Dlouhá třída, kde těch tanků a vozů bohužel bylo také požehnaně, do všeho denně stále bylo slyšet zprávy o střílení, úmrtí, znásilnění, ničení. Na příhodu, která se mi stala osudného dne na stanici u ministerstva vnitra, nezapomenu ovšem nikdy. Vím totiž jistě, že to byla poslední kapka, která o nechtěné emigraci rozhodla, protože vyváznout z této situace, to nebyla náhoda. Tato stanice byla u křižovatky k tunelu a my, co jsme stáli na chodníku, jsme nemohli vystoupit na hodně plný nástupní ostrůvek, neboť právě kolem projížděla skutečně nekonečná kolona obrněnců, ale i otevřených džípů. Přešlapovala nás tak hezká řádka lidí jedoucích do práce a hledajíc mezeru pro přeběhnutí na ostrůvek. Náhle však kolona zastavila, asi pro zácpu v křižovatce, a z jednoho džípu vyběhl oficír, který se přihnal k mé nic netušící osobě a jal se mne doslova táhnout k autu. Vše proběhlo velmi rychle. Ale v tom okamžiku však se vedle mne objevil mladý pán, který skutečně ostře zakročil, postavil se nekompromisně tomuto poručíkovi do cesty a hnal ho zpět k jeho vozu, kolona se opět totiž dala do pohybu, oficír jakoby si svůj úmysl rozmyslel, couvl, naskočil do svého vozu, a mne, k smrti vyděšenou, tento mladý muž ztáhl zpět na chodník. V tom okamžiku jsem poznala, proč se říká “měl srdce až v krku”. Ani jsem nestačila řádně poděkovat tomuto mladému muži za záchranu. Rozběhla jsem zpět ke Špejcharu a domů k manželovi, který zavolal mému zaměstnavateli, že nemohu několik dní přijít do práce. Odvezl mne do Černošic na chatu rodičů a tam jsem si po všech těchto prožitcích měla odpočinut. Bohužel nedařilo se mi zapomenout ani na 13. červen, ani na 21.srpen, ani na den přepadení. Najednou jsem chtěla to, co předtím nikoliv. Odjet na pár let někam, kde budu mít trochu více klidu, kde budeme pracovat a ušetříme si na byt a pak se vrátíme domů do milované Prahy. Takto jsme s manželem vše přednesli i našim rodičům. Bylo mi 22 let, manželovi 25. To jsem ovšem skutečně netušila, že domů tak, jak jsem odjela, se již nikdy nevrátím. Netušila jsem, že mne lidé v Čechách budou jednou považovat více za emigrantku než lidé-přátelé ve Švédsku. Netušila jsem, že nebudu již nikdy považována za Češku v tom pravém slova smyslu a nechápala jsem, čím jsem se provinila. V roce 1968, 1.října, když jsme přistáli na letiště Arlanda, jsem velmi dobře věděla, že nebudu nikdy Švédka a tak jsem to vždy a každému řekla a říkám dodnes. Proto jsem naučila mé děti narozené ve Švédsku jako první řeč češtinu a doslova jako “REBEL” se postavila ve Stockholmu proti “Mödravårdcentral a barnavårdcentral”– což je instituce pro matku a dítě, a řekla vrchním sestrám a lékařům velmi nekompromisně, že moje prvorozená Simonka bude mluvit ČESKY. Ano, měla jsem pravdu, neboť za dva roky po tom to icidentu v zákoníku práv stálo doslova toto: “Přistěhovalá matka, která porodí dítě ve Švédsku, má mluvit se svým dítětem svou mateřštinou”. Takže? Vždy jsem si stála za tím, že jsem a budu ČEŠKA, žíjící sice ve Švédsku, což nepovažuji za přestupek vůči své vlasti. Ve své práci pro Českou republiku jsem nic nemínila dokazovat, ale dělala jsem jen to, co jsem cítila, že chci udělat, a proto nadále dělám. *** Mé setkání s Karlem Krylem ve Stockholmu roku 1974 a hned poté v městečku Västerås, mělo dosti prostoru k výměně vzájemných zážitků jak z domova tak z emigrace. Karel Kryl věděl o mé lásce k mojí milované Praze, a tak mi napsal jednou ve svém dopise hezký citát na obálku svých veršů. Netušila jsem skutečně, že se do Čech nedostanu pěknou řadu let a že sny, které mne budou některé noci o mé vlasti provázet, nebudou jen a jen krásné. Právě tak jsem neočekávala, že když se budeme slušně chovat a poctivě pracovat ve Švédsku, že potkám vedle mnoha úžasných lidí také lidi velmi špatné, kteří mne nebudou nikdy brát podle schopností, neocení naši pracovní morálku a naše slušné chování, ale zkrátka nás hodí do jednoho pytle s emigranty, kteří jsou nesolidní vůči Švédsku nebo zkrátka dobrodruzi. Bohužel i bohudík se nejedná o přátele, nebo nepřátele, ale lidi s diskriminačním cítěním na důležitých státních institucích, úřadech apod. Toto je však jiná stránka žití emigrantů, tedy i již jiná kapitola a zatím čtyřicetiletou rekapitulaci života v cizí zemi nepíšeme…….. V roce 1969, kdy jsem kromě studování pracovala v hotelu Continental ve Stockholmu, přišel za mnou jeden host, byl ze skupiny sovětských sportovců a nabízel mi krásné jantarové korále. Nedovedete si snad představit jak jsem ho hnala, když mne oslovil rusky! Co jsem mu všecko řekla, mimo toho, že jsem z Prahy! ... a ten zděšeně odešel. Co se však ale nestalo? K mému úžasu se za chvilku objevil ještě s jedním kamarádem. Byla jsem jeho drzostí velice pobouřena, ale on mne doslova prosil, abych ho alespoň vyslechla. Druhý hoch za celou dobu nepromluvil, ale ten s těmi jantarovými korály mi začal vyprávět: „Já vím, že nás Rusy nenávidíš, ale tady mého kamaráda bratr byl před rokem v Československu a tragicky tam zahynul - byl zastřelen. Oficiálně na papíře sovětských úřadů ho zabili Češi, ale pravda je jiná... Bratr mého přítele se postavil, a nebyl sám, proti invazi v Československu, a proto byl zabit spolu s ostatními, a co je nejhorší, že svými vlastními lidmi. Tohle vše pověděli rodičům po návratu někteří vojáci, kteří si to nechtěli nechat pro sebe, aby tím věc přivedli na pravou míru, neboť svědomí je tížilo. Kluk, který nepromluvil ani slovo, ke mně spěšně přistoupil a se slzami v očím mi řekl jediné slovo - izvinjitě... a spěšně odešel. Přiznám se, že pouze říci, že jsem byla překvapená, je slabé slovo. Ve svých 22-ti letech jsem to brala jako zkušenost a jako důkaz, že nic není jen černé, nebo bílé. Tenkrát jsme totiž ještě nevěděli to, co víme dnes. Poznámka redakce PN: Autorka článku paní Olga Wisterová je prezidetkou Nadace Olgy Havlové ve Švédsku. |
| Jak byl jsem tomu rád Já učil se též lháti –
|
Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl
http://frk60.aspweb.cz http://frk1.wordpress.com
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 22. 08. 2008.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Milan Lasica |
 |
Karel Šíp |
 |
Ivo Šmoldas |
 |
Ladislav Gerendáš |
 |
Vladimír Just |
 |
Blanka Kubešová |
 |
Dáša Cortésová |
 |
Plk. JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D. |