Josef Hlinomaz - Slavomír Pejčoch Ravik: O civilizaci
Rubrika: Publicistika – Co je psáno...
52 zastavení s Josefem Hlinomazem (19) |
Zeptal jsem se jednou Josefa Hlinomaze, co si myslí o naší civilizaci, jak ji prožívá, jak se ho dotýká ... Zamyslel se jen krátce a vyprávěl mi zkušenost, ještě čerstvou: Měl jsem nedávno televizní zkoušku ve Filmovém klubu a vyjel jsem autem. Je to na Národní třídě v téže pasáži, kde je Laterna magika a divadlo Za branou. Zaparkoval jsem u Národního divadla, ale takovým způsobem, že jsem stál o jedno auto za parkovacím prostorem. Prohlédl jsem postranní ulice a vida, že tu nikde zaparkovati nelze, vrátil jsem se ku svému diblíkovi a odejel jsem vpravo, obejel blok, znovu projel kolem téhož prostoru, odejel vpravo do Spálené, oklikou kolem Televize do prostoru, kde doprava to vede do Jungmanky a doleva je jakýsi uzavřený prostor, odkud pěšák dostane se průchodem na Národní třídu, jezdec však nikoliv. A tu na mě jeden známý křičí: "Jejejejej, tady nestůjte, mohli by vám to odtáhnout!" Co naplat, vycouvám a chci jet do Jungmanky, leč cesta je ucpána nejen několika náklaďáky, ale ještě je tu silniční brontosaurus a dinosaurus s fantasmagorickými konstrukcemi jeřábů, nadnášečů, odnášečů, přenášečů. Koukáte, kde jsou balíky juty, bavlny, kde barely s naftou, kde panely, co budou přenášet, odkud, kam a kudy a co se to děje, ale oni jenom couvají a popojíždějí sem a tam, zatím co jsem vtěsnával svého diblíka do jediného prostůrku, kam by se, zaplaťbůh, nic většího nevešlo. Pak jsem vcouval a co teď: šoféři se hádají, ten z dinosaura a brontosaura tvrdí, že sem neměli jezdit vůbec. A tak couvají a zase kupředu a po dvaceti minutách praještěři přece jenom mizí, aniž koho rozdrtili (v tom je obdivuji), bez juty, bavlny, nafty, surové gumy, odjíždějí prázdní jak přijeli. Snad taky chtěli parkovat. Ocitám se v Jungmance a jezdím po ulicích. Parkování zakázáno a když ne, tak tedy parkoviště je vyhrazeno. Přijíždím do ulice Myslíkovy, zoufale zaparkuji, ale zadek mi mírně přečnívá do křižovatky. Pochoduji po okolí až najdu telefonní budku jenom asi tak dva kilometry daleko. Hledám v seznamu film - tolik si ještě pamatuji, že film byl od nepaměti pod písmenem Č. Vida, už tam není, dost možná, že teď bude pod F. Jenže F zase není v seznamu. Asi tak tři čtvrti abecedy jsou ze seznamu vytrženy. Hasím si to k auťáku a co nevidím - do vozu co stojí přede mnou leze pán. Křičím na něj, aby počkal, až doběhnu. Chápe mě, až když odmykám dveře. Ano, ano, aby mi tam někdo nevjel. Odjíždí a já se vecpu na jeho místo. Jupí, jsem zaparkován! A chechtám se, protože kolem krouží několik žraloků, toužících po zaparkování. Přicházím o tři čtvrtě hodiny pozdě na zkoušku. Naštěstí režizér právě telefonuje, že nemůže zaparkovat. Nakonec všechno dobře dopadlo. Druhý den jedu tramvají. Co je ranní tramvaj, nemusím vykládat. Režizér přišel pěšky a sešli jsme se včas. Medíme si. Nazpátek přestupuji na Prašném mostě. Měl by se přejmenovat na Smogový most. Čekáte-li na Prašném mostě na jedenáctku nebo třicítku, hrozí vám udušení. Nekonečný proud vozidel všeho druhu konzumuje veškerý kyslík. Lidský tvor je nejpřizpůsobivější ze všech. Naučil se dýchat jakýkoli plyn. Není vidět, smrdí to, ale furt se dejchá. A tu člověka napadne: Nebylo lepší, když jsme byli vopice a skákali jsme z větve na větev? Semtam sice někoho sežral tygr nebo pardál, semtam se soci pozabíjeli, ale to se tenkrát muselo dejchat! A parkovat se nemuselo, protože v džungli žádný parky nebyly. Ovšem věda už prý ten problém vyřešila. V Tokiu si Japonci ráno nasadí protiplynové masky a sundají je až večer v šestaosmdesátém poschodí, kam se smog nedostane. Máme se tedy na co těšiti. Našinec, když se chce nadejchnout, zapálí si cigaretu a taky to jde. Zvyk je zvyk. Civilizace je tedy problém. Řešme jej! Od nepaměti, chtěl-li někdo problém vyřešit, napřed se zamyslel. Zamysleme se ! Po tomto plamenném závěru své osobní zkušenosti s civilizací, pocítili jsme oba potřebu čehosi veselejšího. Třeba karneval, je to v dnešním slova smyslu rovněž civilizační projev. Jak k tomu ale došlo? Milý Josef mínil toto: Upoutat na sebe pozornost ostatních lidí je v povaze lidské. Z mnoha důvodů. A jen některé z nich lze generalizovat. Jedno je však jisté. Každý chce být důležitý tím nebo oním způsobem. Kdo ne, ztrácí o život zájem. Nejvíc projevuje se tato touha v mládí. Proto i mládež nejvíce podléhá módě. Módu vymýšlejí výstředníci a ostatní je napodobují. Ustavičné změny v módě dávají každému možnost, jakž takž se na sobě výtvarně vyžít. A tak dívky, krasavice a obryně, mohou si dovolit všechno, všechno jim sluší. A jestliže několik výstřednic s tím začne, budou chodit nahé, ověšené ovšem cingrlátky a bižuterií. Budeme vidět na ulicích to, co dřívě bylo jen v barech a v lehkých divadelních žánrech. V takovém případě návštěvnost v podnicích k tomu účelu vybudovaných klesne na minimum. Mladí muži snaží se v naší přítomnosti upoutat pozornost fousama a vlasama. Budou-li fousatí a vlasatí mimo plešatých všichni, výstředníci se začnou holit, včetně lebek. V každém jednotlivci je zárodek exhibicionizmu. Co si budeme povídat, nejlepší je to na jevišti. Jenže každý nemůže být hercem. A umění už je příliš rafinovaná forma. Ale i herec, pěvec, tanečník, teprve po určité době překonává to "primitivní" v sobě a jeho projevy dosahují umělecké úrovně. Některé. I každé jiné umění tak začíná, než začne jít o něco jiného a na jiné úrovni. Každý zkrátka, kdo něco umí, co každý neumí, je nucen nějakým způsobem to předvádět. Mimoto ale lidé veškeří chtějí a potřebují změnu, únik ze všednosti, vzrušení a legraci. A na to jsou šibřinky, maškarní bály, maškarády a karnevaly, což jedno jest. Zkrátka příležitost k vodvazu. V takovém případě lidé jsou ochotni převlékat se do čehokoliv za cokoliv, lepit si fousy i paruky, zmalovat se čímkoliv barevným, co je po ruce, zbláznit se a stát se na několik hodin cvoky a šašoury. A touha šaškovat je v každém jednotlivci. Herce, kteří si užívají proměny při zaměstnání mnohem víc, než si lidská přirozenost žádá, karnevaly mohou zajímat jen jako diváky. Výtvarníci ale, když mají maškarní bál, podstoupí jakoukoliv oběť, aby na chvíli udělali ze sebe něco jiného. Můj přítel sochař Vingler si už léta vymýšlí na sebe maskování, zmalování se a vůbec líčení, které by mě při provozování herectví přivedlo k zoufalství. A jeho to ohromně baví. Myslím ale, že opravdové karnevalové tradice mají jen v jižních zemích. Jižní Francie, Italie, Španělsko a nejvíc v jižní Americe. Takový jihoamerický karneval stojí vždy několik desítek životů. Několik mrtvic a větší počet ušlapaných, což je tam normálkou i na fotbale. Bez zábran poddávají se tam davy rytmu, extázi, eventuelně běsnění.Též býčí zápasy, fotbal a nejrůznější parády vycházejí z téže podstaty. Jde o předvádění, koukejte se, co všechno dovedeme. Všechna veřejná vystoupení ale, jakmile zabočí do profesionality, ztrácejí původní kouzlo předvádění se, stávají se řemeslem více či méně říznutým tou či onou formou uměleckého vyžívání se, když v ničem jiném, tak v režii. Podívanou s profesionály vždycky někdo režíruje. Režizér nebo snad podnikatel. A tak karneval je vlastně improvizovamné divadlo, kde každý může zahodit zábrany a dělat skoro všechno, na co má chuť. Je to vybočení z denní discipliny, je to rambajs, zmatek, binec a alegorie a fantazie, křepčení a vyvádění, šílení a maškaráda a mejdan a erotika a exotika a tanec a mazec a tyátr, kde režizérem a hercem a tanečníkem a zpěvákem a klaunem a šaškem může být každý. Jako v životě, který se někdy taky stává karnevalem, jenže zředěným a na dlouhý lokte. Neboť nemálo z nás počíná si á la cvok a nemálo nepochopitelných věcí se odehrává v nás i mimo nás, a čím dál víc. A po světě nesčíslné davy chodí s maskou na tváři a ve škraboškách. A nemusí být ani karneval. |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 05. 09. 2008.