„Když se člověku nahromadí více problémů, než je zdrávo,“ říkával můj dědeček, „je ohroženo duševní i tělesné zdraví, neboť to jsou nádoby spojené. Ještě dnes po tolika letech ho vidím sedět ve starém křesle po prapradědečkovi. „Jakou pravdu jsi měl...“ pomyslela jsem si a podvědomě vzhlédla k nebi, jako bych očekávala, že mi snad shora přikývne. Tramvaj najížděla na železobetonovou konstrukci mostu, spojující sídliště s městem, pod kterou oboustranně projížděly kolony aut – lidé ujíždějící do zaměstnání, za obchody nebo jako já, k lékaři. Paní s velkou nákupní kabelou si přisedla vedle mne, důvěrně se naklonila a spustila: „Paninko, to jsme to dopracovali v naší republice, co? Ta drahota, politici jsou naprosto neschopní, a my penzisti jsme na tom nejhůř!“ Sevřela rty do obloukové křivky a tvářila se, jako by měla v kapse mandát všech důchodců. „Děcka stále něco potřebují, kde na to brát?“ Poslední slůvko zdůraznila vyzdviženým ukazovákem před mým obličejem a pokračovala: „Příští volby vyhrajou komunisti a bude konečně zase pořádek.“ Pohotově jsem uhnula hlavou a vyzdvižený ukazovák mi o chlup minul nos. Ta poslední věta mě tak trochu nadzvedla ze sedadla. Ucítila jsem bodnutí v krajině žaludeční. „Už vystupuji,“ nechala se k mé radosti slyšet znalkyně naší politické situace a rádoby mluvčí všech důchodců. Nestačila jsem paní odpovědět, možná by ani má slova nepřijala.  Jsou lidé, kteří si permanentně na všechny a všechno stěžují, neustálá nespokojenost jim zkřivuje nejen tvář, ale i duši. Nikdy se Evropa neměla tak dobře jako nyní. Moji prarodiče a rodiče zažili válku, hlad, nesvobodu. A my? Vážíme si dostatečně vydobyté svobody? Člověk s morálními hodnotami ví, že i svoboda má své mantinely, do kterých se vchází branami se jmény – Slušnost, Poctivost, Empatie…
Ostré kontury budov převyšovala věž kostela se zlatým křížem na konci, do něhož se právě opřel sluneční paprsek. Jestlipak si ona žena tohoto krásného úkazu všimla? Kochala jsem se tou podívanou a málem jsem zapomněla vystoupit z tramvaje. Na poslední chvíli jsem přece jen vystoupila a zamířila k nemocnici. Můj vyhládlý žaludek protestoval a dožadoval se hlasitým kručením snídaně. Marně. Vyslala jsem do své tělové laboratoře soucitný signál, že posléze vše napravím rohlíkem a čajem. Chodba i čekárna před gastroenterologickou ambulancí byla plná nemocných. Z jedněch dveří vyšla lékařka s velkýma hnědýma očima a s několika pacienty vlídně rozmlouvala. Její úsměv působil jako balzám. Vyzařovala z ní pohoda a klid, jakoby právě slétla z jiného světa. Jenže, jenže… starosti a bolesti se nevyhýbají žádnému lidskému tvoru, ale milé slovo a úsměv dělá své.
My lidé nejsme andělé, ale svojí láskou se jim tak trochu můžeme podobat. A proto buďme malou hvězdičkou v galaxii našich rodin, mezi přáteli, i svému okolí.