Byl jeden z teplejších lednových dnů, kdy teploměr ukazoval 20°C nad nulou. Obloha jak vymetená, paprsky slunce přimhuřovaly lidem oči a rychle proměňovaly sníh ve vodu. Z okapů městských domů a prodejen stékaly tenounké pramínky, které se po silnici a chodnících vlnily jako háďata, a těm, kterým zima nahlodala díry do bot, pocítili nepříjemný chlad.
Pomalovaná okna obchodů lákala své zákazníky bombastickými až 50% slevami, naštěstí již bez nekonečného vyhrávání koled. Někdy se vyplatí koupit si ošacení až v lednových slevách, pomyslela jsem si, když jsem nahlížela do jedné z výloh.
“Čvachty, čvachty“… uslyšela jsem před sebou hlásek, který patřil malému chlapci. Zkoumavě hleděl do bláta na své podupávající nožky, které věnčitě vytvářely malé gejzíry ne zrovna průsvitné vody.
„Matoušku přestaň, to hodné děti nedělají,“ okřikla maminka svého synka.
„Ale zrovna teď nechci být, maminko, hodný,“ odpověděl blonďatý tvoreček.
Mimoděk jsem se pousmála, i když ten den mi zrovna do smíchu nebylo. V myšlenkách jsem třídila zážitky z posledních dnů a mé „nadjá“ mi nemilosrdně připomínalo jeden neúspěch za druhým… prostě jak jsem k ničemu.
S nalomeným sebevědomím jsem došla k nádraží, kde množství lidí proudilo oběma směry. Před prodejnou mléčných lahůdek jsem na okamžik v davu zahlédla starší dvojici muže a ženu.
Muž se pohyboval pomocí bílé hole a žena se nechala mužem vést. Nijak jsem jim nevěnovala pozornost až do okamžiku, než přede mnou zastavili a muž mi povídá: „Nezlobte se, že vás obtěžuji, ale potřebovali bychom s manželkou zavést na zastávku autobusu č. 25, nevíme kde má stanoviště.“
"Pojďte se mnou, ráda vás tam zavedu,“ odpověděla jsem. Jemně jsem vzala muže za ruku a převáděla manželský pár přes dva tramvajové ostrůvky na protější stranu.
„To máme dnes krásný den,“ pronesl po chvíli slepec, „sluníčko nás šimrá v obličeji a hned je veseleji."
„Ano,“ odpověděla jsem tak trochu rozpačitě, snad i moje „nadjá“ se v ten okamžik zastydělo. Oba se usmívali a jeden přes druhého mi děkovali.
„Vždyť to je samozřejmost,“ pronesla jsem.
„Ne, paní, to není samozřejmost, lidé dnes nejsou k sobě vstřícní. Víte, oslovím člověka, teprve až mi napoví můj vnitřní hlas… je jakoby mým okem.“ Zarazila jsem se nad jeho slovy, poděkovala za upřímnost, a popřála dvojici úspěšné cestování do cíle. Najednou mě polilo zvláštní teplo a radost. Opravdu je dnes krásně, řekla jsem polohlasně a doběhla tramvaj. Blesklo mi hlavou – nebyl to můj anděl strážný nebo náhoda? Ať je to tak nebo jinak - bylo mi fajn.