Josef Fousek: Eman a Kornelie, boží lidé (7)

Rubrika: Publicistika – Fouskův svět

EMAN A KORNELIE, BOŽÍ LIDÉ  (7)

Sedmé vyprávění
Svatba na Moravě - Ve vlaku jsou nezdvořáci - Pohřební taxi - Černé šaty

„Přijeďte, Madla a Rudla se vdávají!“ Tak zněl telegram z Moravy od Božky a Ládínka.
„To budeme muset koupit dar,“ řek‘ jsem nešťastně.
„Dva,“ doplnila mě Kornelie, „vdávají se obě... Rudla i Madla.“
„To je nadělení,“ zašeptal jsem, „co jim koupíme?“
„Upeču jim, tedy každý z nich, velikou buchtu se švestkama. Bude to laciný, dobře se to poveze, protože to nebude těžký jako třeba televize, broušený sklo nebo houpací křeslo.“
Popíjeli jsme žlučníkový čaj. Bolelo mě v zádech a v krajině jaterní. Kornelie ten hnusnej čaj, co je podobnej vodě z nádobí, pila se mnou.
„Ještě jsme tak daleko nikdy nejeli,“ připomněl jsem.
„Jiní jezdí do ciziny, tak co my bysme nevyjeli na Moravu?“ uklidnila mě Kornelie.
Ale moc se nám z našich Tumlovic nechtělo. Připravovali jsme se na cestu. Do velkých krabic od klobouků dala má žena buchty, do jednoho kufru naskládala prádlo a žlučníkovej čaj, pro Ládínka dýňovej kompot na prostatu, a do druhýho kufru přibalila láhve třešňovýho vína. Lístky na vlak nám zamluvil telefonem hostinský Knotek. Moje žena nebyla v Praze patnáct let a já jen nedávno v Kotvě.
Do Prahy jsme dojeli bez malérů. Jeden ukrajinskej zedník nás dovedl za dvacet cigaret až k vlaku, kterej jel na Moravu. V kupé seděli tři páni a jedna dáma. Mlčeli a vůbec nás nepozdravili.
„Jsou asi němí,“ šeptal jsem Kornelii.
„Jede to rychle, co?“ říkal jsem schválně nahlas.
Kornelie rozbalila chlebník, který nosila, když byla u skautů, vyndala řízky a slabé krajíčky chleba s cibulí. Pustili jsme se do jídla. Ve vlaku vyhládne. Kornelie se náhle rozesmála:
„Můžeme mluvit,“ říkala mi, „to jsou cizinci. Mají na tričkách německý nápisy.“
Opravdu. Měla pravdu. Přes celý prsa se jim bělalo na černým pozadí: HOLIDAYS. Pořád jsem se musel na ty tři chlápky dívat. Někoho mně připomínali.
„Už vím,“ téměř jsem vzkřikl. Řekl jsem Kornelii nahlas:
„Kornelie, víš, komu jsou ty Němcí podobný?“ Kornelie je sjela pohledem a zakroutila hlavou.
„Bratrstvu kočičí pracky!“ odpověděl jsem s radostí.
„Máš pravdu,“ přikývla má žena, která taky ráda četla Foglarovky.
„Ten dlouhej s kulatejma brejličkama, to je Dlouhý Bidlo, ten druhej, u okýnka, to je jasnej Štětináč, jen krysa mu schází, a ten malej obtloustlej to je úplnej...,“ Kornelie nestačila dořeknout a ten malej tlustej ji doplnil:
„Bohouš!“
Pochopili jsme, že to Němcí nejsou. Kornelie se trochu začervenala, ale Bratrstvo si nás už nevšímalo.
„Mlčeji,“ šeptala mi Kornelie, „a kdo mlčí má špatný svědomí.“
Otevřela krabičku ryb v tomátě a položila je na utěrku na kolena. Dáma se nevěřícně rozhlédla a dala si kapesníček k nosu. Dlouhé Bidlo odešlo a dělalo, že tají dech. Po chvíli se vrátilo a něco šuškalo Štětináčovi. Dáma se dusila v kabátě a sjížděla nás nenávistným pohledem. Asi nemilovala ryby.
„Je to zdravý na cholesterol! Proti cévním chorobám,“ řekl jsem nahlas.
„Tomu nemůžou rozumět,“ poznamenala Kornelie.
„Bohouš“ se ozval: „Nemůžeme, paní Tomátová, já jsem kardiolog a moji kolegové také.“
Kornelie mlčela. Otevřely se dveře šoupačky a objevila se průvodčí.
„Tady odsud musíte jít do jiného vagónu,“ říkala nám studeně, „tady je kupé Světové organizace kardiovaskulárních chorob!“
Stěhovali jsme se a při posledním kufru řekla Kornelie místo rozloučení:
„Kdyby tady byly Rychlý šípy, ty by s vámi zamávaly!“
Štětináč se ozval:
„Zpátky do Stínadel, babo!“
Chtěl jsem mu dát pohlavek, ale vlak cukl a já vpadl do chodbičky.
V tom novym kupé bylo plno. Lidi za moc nestáli. Nikdo se neusmál.
Kornelie sáhla opět do chlebníku a vytáhla olomoucký tvarůžky.
„Tož, lidi,“ řekla vesele, „jsme na Moravě téměř u Olomóce, tak si dáme folklor!“
„To by se mělo jíst na záchodě!“ vykřikoval jeden elegán s náušnicí v uchu, který pořád telefonoval mobilem.
„Tak proč to asi prodávaji?“ divila se Kornelie.
„To je pro vzteklý psy! To by se mělo jíst doma a při zavřených oknech. A v masce!“
Nemlčel jsem a řekl jsem tý dámě s těžkým náhrdelníkem:
„Helejte se, osobo kroužkovaná, vy tady hulíte jednu cigaretu za druhou, děláte nám z plic asfaltku a budete nás kárat? Ze smradu ještě nikdo neonemocněl. Ale z těch vašich cigárek, to jo! Zadarmo nám dáváte rakovinku. Jak tak koukám, máte ji už v pokročilým stádiu!“
Paní zbledla a udusila cigáro. Kornelie mi zašeptala:
„Emánku, takhle dlouho a pěkně jsem tě už neslyšela mluvit od svatby.“
Dojedli jsme a někteří cestující se vrátili z chodbičky zpátky do kupé. Ta dáma, co dělala živou reklamu tabákovýmu monopolu, šla cucat smrdutou tyčinku do chodby.
Přemýšlel jsem o kouření. Lidi, kteří mají nějakou infekci, třeba žloutenku, týfus, mor nebo vzteklinu, jsou v izolaci a tihle kuřáci klidně foukaji smrdutej dým plnej rakoviny a nikdo jim nic neřekne.
„Jsou to sobci a hlupáci,“ říkává moje Kornelie.
A má pravdu. Vždyť kouřeji i ženský, co jsou těhotný a už tomu malýmu prckovi, kterej ještě neviděl světlo světa, kazeji život. Ale taky jsem si vzpomněl, jak jsem v mládí vyhuloval já. V stáří člověk zavrhuje to, co dělal v mládí a po tom mládí se mu pořád stejská.
Jinak cesta ubíhala dobře. Ještě než jsme vystoupili, vysvětlila moje žena jednomu pánovi, kterej jel z kroměřížskýho blázince, jak se dělá bublanina z višní. Slíbil Kornelii, že hned jak se vrátí domů do Lipníku nad Bečvou, že si koupí hrušky.
„Ten elegán s náušničkou bude na nás vzpomínat dlouho,“ šeptala mi Kornelie.
Když viděla můj nechápavý výraz, dodala:
„Až otevře doma ten svůj diplomatickej kufřík se zámkem na heslo, vzpomene si na nás. Dala jsem mu do něj na památku papír z olomouckejch tvarůžků!“
„Jak jsi zjistila heslo toho kufříku?“ divil jsem se.
Kornelie se usmála:
„Já bych mohla dělat u BIS nebo u tý Cí Aj Ej! Slyšel jsi, co pořád říkal za slovo?“
„Supr!“ přikývl jsem.
Kornelie se usmála:
„Tak vidíš, a to blbý slovo SUPR je heslo jeho kufříku!“
V duchu jsem svou ženu obdivoval. Neměla žádný vzdělání, jen kurz dojičky a kuchařky, a přece měla hlavu lepší, než ty hubený skákavky misky z televize.
Autobus nás odvezl z nádraží do Bulic u Bečvy. Na stanici nás vítali naši příbuzní. Byli seřazený, jako by vítali vládní delegaci. Sestra mé Kornelie - Božena, Ládínek - můj švagr, Madla a Rudla - jejich dcery, a snoubenci. Všichni byli v černejch šatech, jen Madla a Rudla měly na hlavách bílý šátky.
„Vítejte v našem požehnaném kraji moravském,“ pozdravila nás Božena. Potom nám představila ženichy. Byly to jednovaječný dvojčata. Jan a Dan. Byli k nerozeznání.
„Určitě si budou plést nevěsty, „říkal jsem Ládínkovi. Ten ale neodpověděl. Zamručel a dal mi z placatky napít padesátiprocentní slívovice. Ládínek miloval Bolka Polívku, valašskýho krále, a ve všem ho napodoboval. Neříkal nikdy - jdeme na dvůr - ale, - jdeme do manéže. Ládínek mluvil, aby se co nejvíce podobal svýmu vzoru, nosem. Božena, která slyšela mou otázku, vysvětlila:
„Nebudou si je plést. Jan má uřízlý dva prsty na levý ruce a Dan na pravý ruce. Tož, ukažte pazoury.“
Jan a Dan natáhli ruce. Opravdu! Neměli prsty.
Madla hrdě říkala:
„Bráškové se sázeli kdo dřív nařeže višňový dřevo do udírny na klobásky.“
„A proč si uřízli prsty?“ zeptal jsem se.
Rudla se na mně podívala:
„Měli jenom jednu cirkulárku, strécu.“
Ještě jsme se nenadechli velkomoravskýho vzduchu a už jsme nakládali kufry na střechu auta, který pamatovalo studenou válku.
Božena velela:
„Za půl hodiny musíme bejt na radnici!“
Teprve teď jsme si s Kornelií všimli, že u parku čeká asi dvacet aut. Já a Kornelie, jsme jeli v krásným bouráku. Byl celej černej se zdobenýma sklama.
„Krásnej vůz, „chválil jsem šoférovi, „bytelnej a elegantní. Nezáviději vám ho lidi?“
„Neusmál se a vycedil mezi zuby:
„Tady už lidi nenadávaji na rigoly a na počasí. Ani nezáviději.“
„Vozíte asi samý hodný lidi,“ pochválil jsem šoféra.
Ušklíbl se:
„Teď už ne. Ale do minulýho tejdne, jó!“
Když viděl, že jsme s Kornelií nepochopili, dodal:
„Tahle kára je bejvalej pohřebák. Koupil jsem ho od krematoria. Za dobrou cenu. Brácha mi to zprostředkoval. Dělá v palírně, tedy v kremáči. Pouští tam dojáky pro pozůstalý. V tomhle autě si pasažéři anekdoty nevyprávěli.“
Kornelie pochopila:
„Ahá, proto ty věnečky a kytičky na oknech!“
Při čůrací zastávce se Kornelie dozvěděla, že svatebčané jsou kamarádi Jana a Dana.
„Co dělaji?“ zeptala se Kornelie.
„Jsou to kontroloři Zdravotní pojišťovny. Tedy, Jan a Dan. A ty s těma auťákama, to jsou chrobácí, co pořád maroději a klempírujou.“
„Ahá,“ divila se Kornelie, „ale vždyť vás to bude moc stát peněz.“
„Kdepak,“ usmála se chytře Božena, „naopak. Každej veze dar. Jeden je řezník, tamten pekař, další je cukrář, i tří zednící přijeli a dva policajtí z Městský policie. Jan říkal, že mu ti zedníci, až budou marodit u firmy, postaví dvojdomek.“
Jak jsem tak čůral u stromu, na kterém byla cedulka Státem chráněno, vzpomněl jsem si na našeho syna Karla. Nerad o něm mluvím před Kornelií. Vždycky má slzy v očích a svádí to na cibuli, i když krájí mrkev. Taky bysme mu vystrojili svatbu. Ani dědečkem a babičkou možná nejsme. Kdoví, kde Karel je. Zmizel a za celý ty léta přišlo jen pár pohledů.
„Jsem v Itálii, jedu do Francie, navštívím Ameriku.. Čau - Karel.“
Nikdy jsme nepochopili, proč syn odešel. Po pubertě jako by se zbláznil. Asi zdědil povahu po mým dědkovi Bohuslavovi, kterej bydlel v Motyčíně u Kladna. Pořád se toulal, až ho zastřelili jako pašeráka na hranici ve Slezsku. Bohouš tvrdil, že znal Vláďu Vaška z Těšínska. Že prý si říkal Petr Bezruč a psal básně.
Auta se začala rozjíždět. Měli jsme svý černý auto pouze pro sebe.
„Trochu se bojím,“ šeptala Kornelie, „vozili v tom nebožtíky a teď v tom jedeme my.“
Uklidňoval jsem ji:
„Neboj se, Končo, v tomhle voze skončí každej.“
„Jedeme poslední,“ rozčilovala se žena.
„Pani, aspoň do nás zezadu nikdo nevrazí,“ smál se šofér. U radnice v Šumperku byly zástupy lidí. Madla a Rudla dělaly v zahradnictví a měly mezi zákazníkama a pozůstalejma spousty známostí. Taky můj švagr Ládínek byl veřejně činnej. Byl uvaděčem v Kině Obzor. Trhal lístky a prodával domácí ledovky.
Prudkým smykem zastavilo před radnicí policejní auto. Vylezli čtyří černě oděný chlápkové s obuškama, s poutama, s vysílačkama a s kolťákama.
„Máte povolení od krajskýho úřadu k manifestaci?“ ptal se ten nejmenší, co měl největší šarži. Ládínek se na něj zadíval:
„Ale, Pepíku, to není manifestace. To je svatba mejch dvou dcer.“
Pepík odstrčil Ládínkovou ruku:
„Nechte si důvěrnosti, občane, jsem ve službě!“
Potom auto se skřípěním odjelo.
„Kluk mizernej, tenhle Pepík. Ve škole si plet‘ počty s tělocvikem a teď je šarže.“
Švagrová Božena vysvětlila:
„To nebyla policie. To byla - sekyrytý!“
Už jsem pochopil, proč ta sekyrytý přijela. V zástupu čumilů stála mohutná ženská jako mamut a nad sebou měla ceduli s nápisem - ŽENY DO VLÁDY !!! - A to ještě chvíli křičela:
„Ženy, nenecháme se zneužívat od chlapů!“
Potom pochopila svůj omyl, dala Madle, Rudle, Janovi a Danovi pusu a zůstala jako host na svatbě.
„Proč nemají nevěsty bílé šaty?“ ptala se Božky moje žena.
„Černý jsou černý,“ vysvětlovala Božka, „můžou je nosit do plesů i na pohřby.“
Přikývl jsem:
„To je rozumnej nápad, a taky nebude vidět, když budou špinavý.“

Pokračování...

Další díly najdete ZDE

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Martin Velek, http://lestatvamp.deviantart.com

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 27. 07. 2008.