Sedmé vyprávění Svatba na Moravě - Ve vlaku jsou nezdvořáci - Pohřební taxi - Černé šaty
„Přijeďte, Madla a Rudla se vdávají!“ Tak zněl telegram z Moravy od Božky a Ládínka. „To budeme muset koupit dar,“ řek‘ jsem nešťastně. „Dva,“ doplnila mě Kornelie, „vdávají se obě... Rudla i Madla.“ „To je nadělení,“ zašeptal jsem, „co jim koupíme?“ „Upeču jim, tedy každý z nich, velikou buchtu se švestkama. Bude to laciný, dobře se to poveze, protože to nebude těžký jako třeba televize, broušený sklo nebo houpací křeslo.“ Popíjeli jsme žlučníkový čaj. Bolelo mě v zádech a v krajině jaterní. Kornelie ten hnusnej čaj, co je podobnej vodě z nádobí, pila se mnou. „Ještě jsme tak daleko nikdy nejeli,“ připomněl jsem. „Jiní jezdí do ciziny, tak co my bysme nevyjeli na Moravu?“ uklidnila mě Kornelie. Ale moc se nám z našich Tumlovic nechtělo. Připravovali jsme se na cestu. Do velkých krabic od klobouků dala má žena buchty, do jednoho kufru naskládala prádlo a žlučníkovej čaj, pro Ládínka dýňovej kompot na prostatu, a do druhýho kufru přibalila láhve třešňovýho vína. Lístky na vlak nám zamluvil telefonem hostinský Knotek. Moje žena nebyla v Praze patnáct let a já jen nedávno v Kotvě. Do Prahy jsme dojeli bez malérů. Jeden ukrajinskej zedník nás dovedl za dvacet cigaret až k vlaku, kterej jel na Moravu. V kupé seděli tři páni a jedna dáma. Mlčeli a vůbec nás nepozdravili. „Jsou asi němí,“ šeptal jsem Kornelii. „Jede to rychle, co?“ říkal jsem schválně nahlas. Kornelie rozbalila chlebník, který nosila, když byla u skautů, vyndala řízky a slabé krajíčky chleba s cibulí. Pustili jsme se do jídla. Ve vlaku vyhládne. Kornelie se náhle rozesmála: „Můžeme mluvit,“ říkala mi, „to jsou cizinci. Mají na tričkách německý nápisy.“ Opravdu. Měla pravdu. Přes celý prsa se jim bělalo na černým pozadí: HOLIDAYS. Pořád jsem se musel na ty tři chlápky dívat. Někoho mně připomínali. „Už vím,“ téměř jsem vzkřikl. Řekl jsem Kornelii nahlas: „Kornelie, víš, komu jsou ty Němcí podobný?“ Kornelie je sjela pohledem a zakroutila hlavou. „Bratrstvu kočičí pracky!“ odpověděl jsem s radostí. „Máš pravdu,“ přikývla má žena, která taky ráda četla Foglarovky. „Ten dlouhej s kulatejma brejličkama, to je Dlouhý Bidlo, ten druhej, u okýnka, to je jasnej Štětináč, jen krysa mu schází, a ten malej obtloustlej to je úplnej...,“ Kornelie nestačila dořeknout a ten malej tlustej ji doplnil: „Bohouš!“ Pochopili jsme, že to Němcí nejsou. Kornelie se trochu začervenala, ale Bratrstvo si nás už nevšímalo. „Mlčeji,“ šeptala mi Kornelie, „a kdo mlčí má špatný svědomí.“ Otevřela krabičku ryb v tomátě a položila je na utěrku na kolena. Dáma se nevěřícně rozhlédla a dala si kapesníček k nosu. Dlouhé Bidlo odešlo a dělalo, že tají dech. Po chvíli se vrátilo a něco šuškalo Štětináčovi. Dáma se dusila v kabátě a sjížděla nás nenávistným pohledem. Asi nemilovala ryby. „Je to zdravý na cholesterol! Proti cévním chorobám,“ řekl jsem nahlas. „Tomu nemůžou rozumět,“ poznamenala Kornelie. „Bohouš“ se ozval: „Nemůžeme, paní Tomátová, já jsem kardiolog a moji kolegové také.“ Kornelie mlčela. Otevřely se dveře šoupačky a objevila se průvodčí. „Tady odsud musíte jít do jiného vagónu,“ říkala nám studeně, „tady je kupé Světové organizace kardiovaskulárních chorob!“ Stěhovali jsme se a při posledním kufru řekla Kornelie místo rozloučení: „Kdyby tady byly Rychlý šípy, ty by s vámi zamávaly!“ Štětináč se ozval: „Zpátky do Stínadel, babo!“ Chtěl jsem mu dát pohlavek, ale vlak cukl a já vpadl do chodbičky. V tom novym kupé bylo plno. Lidi za moc nestáli. Nikdo se neusmál. Kornelie sáhla opět do chlebníku a vytáhla olomoucký tvarůžky. „Tož, lidi,“ řekla vesele, „jsme na Moravě téměř u Olomóce, tak si dáme folklor!“ „To by se mělo jíst na záchodě!“ vykřikoval jeden elegán s náušnicí v uchu, který pořád telefonoval mobilem. „Tak proč to asi prodávaji?“ divila se Kornelie. „To je pro vzteklý psy! To by se mělo jíst doma a při zavřených oknech. A v masce!“ Nemlčel jsem a řekl jsem tý dámě s těžkým náhrdelníkem: „Helejte se, osobo kroužkovaná, vy tady hulíte jednu cigaretu za druhou, děláte nám z plic asfaltku a budete nás kárat? Ze smradu ještě nikdo neonemocněl. Ale z těch vašich cigárek, to jo! Zadarmo nám dáváte rakovinku. Jak tak koukám, máte ji už v pokročilým stádiu!“ Paní zbledla a udusila cigáro. Kornelie mi zašeptala: „Emánku, takhle dlouho a pěkně jsem tě už neslyšela mluvit od svatby.“ Dojedli jsme a někteří cestující se vrátili z chodbičky zpátky do kupé. Ta dáma, co dělala živou reklamu tabákovýmu monopolu, šla cucat smrdutou tyčinku do chodby. Přemýšlel jsem o kouření. Lidi, kteří mají nějakou infekci, třeba žloutenku, týfus, mor nebo vzteklinu, jsou v izolaci a tihle kuřáci klidně foukaji smrdutej dým plnej rakoviny a nikdo jim nic neřekne. „Jsou to sobci a hlupáci,“ říkává moje Kornelie. A má pravdu. Vždyť kouřeji i ženský, co jsou těhotný a už tomu malýmu prckovi, kterej ještě neviděl světlo světa, kazeji život. Ale taky jsem si vzpomněl, jak jsem v mládí vyhuloval já. V stáří člověk zavrhuje to, co dělal v mládí a po tom mládí se mu pořád stejská. Jinak cesta ubíhala dobře. Ještě než jsme vystoupili, vysvětlila moje žena jednomu pánovi, kterej jel z kroměřížskýho blázince, jak se dělá bublanina z višní. Slíbil Kornelii, že hned jak se vrátí domů do Lipníku nad Bečvou, že si koupí hrušky. „Ten elegán s náušničkou bude na nás vzpomínat dlouho,“ šeptala mi Kornelie. Když viděla můj nechápavý výraz, dodala: „Až otevře doma ten svůj diplomatickej kufřík se zámkem na heslo, vzpomene si na nás. Dala jsem mu do něj na památku papír z olomouckejch tvarůžků!“ „Jak jsi zjistila heslo toho kufříku?“ divil jsem se. Kornelie se usmála: „Já bych mohla dělat u BIS nebo u tý Cí Aj Ej! Slyšel jsi, co pořád říkal za slovo?“ „Supr!“ přikývl jsem. Kornelie se usmála: „Tak vidíš, a to blbý slovo SUPR je heslo jeho kufříku!“ V duchu jsem svou ženu obdivoval. Neměla žádný vzdělání, jen kurz dojičky a kuchařky, a přece měla hlavu lepší, než ty hubený skákavky misky z televize. Autobus nás odvezl z nádraží do Bulic u Bečvy. Na stanici nás vítali naši příbuzní. Byli seřazený, jako by vítali vládní delegaci. Sestra mé Kornelie - Božena, Ládínek - můj švagr, Madla a Rudla - jejich dcery, a snoubenci. Všichni byli v černejch šatech, jen Madla a Rudla měly na hlavách bílý šátky. „Vítejte v našem požehnaném kraji moravském,“ pozdravila nás Božena. Potom nám představila ženichy. Byly to jednovaječný dvojčata. Jan a Dan. Byli k nerozeznání. „Určitě si budou plést nevěsty, „říkal jsem Ládínkovi. Ten ale neodpověděl. Zamručel a dal mi z placatky napít padesátiprocentní slívovice. Ládínek miloval Bolka Polívku, valašskýho krále, a ve všem ho napodoboval. Neříkal nikdy - jdeme na dvůr - ale, - jdeme do manéže. Ládínek mluvil, aby se co nejvíce podobal svýmu vzoru, nosem. Božena, která slyšela mou otázku, vysvětlila: „Nebudou si je plést. Jan má uřízlý dva prsty na levý ruce a Dan na pravý ruce. Tož, ukažte pazoury.“ Jan a Dan natáhli ruce. Opravdu! Neměli prsty. Madla hrdě říkala: „Bráškové se sázeli kdo dřív nařeže višňový dřevo do udírny na klobásky.“ „A proč si uřízli prsty?“ zeptal jsem se. Rudla se na mně podívala: „Měli jenom jednu cirkulárku, strécu.“ Ještě jsme se nenadechli velkomoravskýho vzduchu a už jsme nakládali kufry na střechu auta, který pamatovalo studenou válku. Božena velela: „Za půl hodiny musíme bejt na radnici!“ Teprve teď jsme si s Kornelií všimli, že u parku čeká asi dvacet aut. Já a Kornelie, jsme jeli v krásným bouráku. Byl celej černej se zdobenýma sklama. „Krásnej vůz, „chválil jsem šoférovi, „bytelnej a elegantní. Nezáviději vám ho lidi?“ „Neusmál se a vycedil mezi zuby: „Tady už lidi nenadávaji na rigoly a na počasí. Ani nezáviději.“ „Vozíte asi samý hodný lidi,“ pochválil jsem šoféra. Ušklíbl se: „Teď už ne. Ale do minulýho tejdne, jó!“ Když viděl, že jsme s Kornelií nepochopili, dodal: „Tahle kára je bejvalej pohřebák. Koupil jsem ho od krematoria. Za dobrou cenu. Brácha mi to zprostředkoval. Dělá v palírně, tedy v kremáči. Pouští tam dojáky pro pozůstalý. V tomhle autě si pasažéři anekdoty nevyprávěli.“ Kornelie pochopila: „Ahá, proto ty věnečky a kytičky na oknech!“ Při čůrací zastávce se Kornelie dozvěděla, že svatebčané jsou kamarádi Jana a Dana. „Co dělaji?“ zeptala se Kornelie. „Jsou to kontroloři Zdravotní pojišťovny. Tedy, Jan a Dan. A ty s těma auťákama, to jsou chrobácí, co pořád maroději a klempírujou.“ „Ahá,“ divila se Kornelie, „ale vždyť vás to bude moc stát peněz.“ „Kdepak,“ usmála se chytře Božena, „naopak. Každej veze dar. Jeden je řezník, tamten pekař, další je cukrář, i tří zednící přijeli a dva policajtí z Městský policie. Jan říkal, že mu ti zedníci, až budou marodit u firmy, postaví dvojdomek.“ Jak jsem tak čůral u stromu, na kterém byla cedulka Státem chráněno, vzpomněl jsem si na našeho syna Karla. Nerad o něm mluvím před Kornelií. Vždycky má slzy v očích a svádí to na cibuli, i když krájí mrkev. Taky bysme mu vystrojili svatbu. Ani dědečkem a babičkou možná nejsme. Kdoví, kde Karel je. Zmizel a za celý ty léta přišlo jen pár pohledů. „Jsem v Itálii, jedu do Francie, navštívím Ameriku.. Čau - Karel.“ Nikdy jsme nepochopili, proč syn odešel. Po pubertě jako by se zbláznil. Asi zdědil povahu po mým dědkovi Bohuslavovi, kterej bydlel v Motyčíně u Kladna. Pořád se toulal, až ho zastřelili jako pašeráka na hranici ve Slezsku. Bohouš tvrdil, že znal Vláďu Vaška z Těšínska. Že prý si říkal Petr Bezruč a psal básně. Auta se začala rozjíždět. Měli jsme svý černý auto pouze pro sebe. „Trochu se bojím,“ šeptala Kornelie, „vozili v tom nebožtíky a teď v tom jedeme my.“ Uklidňoval jsem ji: „Neboj se, Končo, v tomhle voze skončí každej.“ „Jedeme poslední,“ rozčilovala se žena. „Pani, aspoň do nás zezadu nikdo nevrazí,“ smál se šofér. U radnice v Šumperku byly zástupy lidí. Madla a Rudla dělaly v zahradnictví a měly mezi zákazníkama a pozůstalejma spousty známostí. Taky můj švagr Ládínek byl veřejně činnej. Byl uvaděčem v Kině Obzor. Trhal lístky a prodával domácí ledovky. Prudkým smykem zastavilo před radnicí policejní auto. Vylezli čtyří černě oděný chlápkové s obuškama, s poutama, s vysílačkama a s kolťákama. „Máte povolení od krajskýho úřadu k manifestaci?“ ptal se ten nejmenší, co měl největší šarži. Ládínek se na něj zadíval: „Ale, Pepíku, to není manifestace. To je svatba mejch dvou dcer.“ Pepík odstrčil Ládínkovou ruku: „Nechte si důvěrnosti, občane, jsem ve službě!“ Potom auto se skřípěním odjelo. „Kluk mizernej, tenhle Pepík. Ve škole si plet‘ počty s tělocvikem a teď je šarže.“ Švagrová Božena vysvětlila: „To nebyla policie. To byla - sekyrytý!“ Už jsem pochopil, proč ta sekyrytý přijela. V zástupu čumilů stála mohutná ženská jako mamut a nad sebou měla ceduli s nápisem - ŽENY DO VLÁDY !!! - A to ještě chvíli křičela: „Ženy, nenecháme se zneužívat od chlapů!“ Potom pochopila svůj omyl, dala Madle, Rudle, Janovi a Danovi pusu a zůstala jako host na svatbě. „Proč nemají nevěsty bílé šaty?“ ptala se Božky moje žena. „Černý jsou černý,“ vysvětlovala Božka, „můžou je nosit do plesů i na pohřby.“ Přikývl jsem: „To je rozumnej nápad, a taky nebude vidět, když budou špinavý.“
Pokračování...
Další díly najdete ZDE |