| Tak jako každoročně, sešli jsme se i letos v květnovém odpoledni v Praze, den poté, kdy vyšlo 1. číslo Mladé fronty v roce 1945 – jako její redaktoři, kteří stáli u zrodu a pomáhali na svět jedinému evropskému deníku mládeže v té době v čele s prvním šéfredaktorem Jaromírem Hořcem. Ten pro nemoc ve svém věku (*1921) poprvé mezi námi chyběl. Přístřeší nám poskytla ve svém pražském bytě po zemřelé sestře kolegyně Zuzana Hnátková – Poláková, žijící v Londýně, odkud píše i ve svém úctyhodném věku (*1921) do Mladé fronty s přídavkem Dnes. Své rodiště a kolegy z redakce opustila ještě před „Vítězným únorem 1948“. Od listopadu 1989 se do své milované vlasti pravidelně několikrát navrací, můžeme číst její články o královské rodině a zákulisí, které z ní učinily „dvorní dopisovatelku pro Česko“.
Ve Velké Británii založila nadaci The Crown Foundation, která podporuje handicapované děti z Jedličkova ústavu v Praze. Stála u zrodu prvního českého hospice Anežky České v Červeném Kostelci, zorganizovala návštěvu naší přední zakladatelky hospiců MUDr. Marie Svatošové a jejích spolupracovníků, aby se seznámili s tímto novodobým fenoménem a uplatnili v praxi zkušenosti několika anglických hospiců u nás doma. „Paní Susi Polak“ znají dále velmi dobře také v Dolní Poustevně ve šluknovském výběžku, v Domově opuštěných dětí, které se ocitly „na půli cesty“. Klobouk dolů před touto ženou, vždy skromnou, usměvavou, matkou dvou dospělých dětí, vdovou po dělostřelci čs. obrněné brigády v druhé světové válce. Začínala po studiích stejně jako my, její dávní kolegové a doživotní přátelé, dodnes v ošuntělé budově Mladé fronty, Praha 1, Panská 8. Tady pracoval dávno před námi v Prager Tagblattu jeden ze slavných českých reportérů a spisovatelů Egon Ervín Kisch. Na něho nejvroucněji vzpomíná Zdenka Bergrová.
 Bylo, věru, nač vzpomínat. Už mezi námi chybějí kolegové, kteří se původně jako redaktoři Mladé fronty zapsali nejen do historie české žurnalistiky, ale jsou dodnes známí z literatury a dalších tvůrčích oborů, v nichž vynikli (abecedně): Vladimír Bor – po Mladé frontě filmový šéfdramaturg, známý z filmových titulků (tvůrčí skupina Šebor – Bor, v níž se zrodilo všech pět českých filmů Miloše Formana), Věroslav Cejnar, naposledy redaktor Svobodného slova, filmový dramaturg Jiří Cirkl, redaktor-recesista Jaroslav Černý, Lubomír Čtverák, který byl Francovým vězněm ve Španělsku, fotoreportér Emil Fafek, útlocitný básník Ladislav Fikar, slavný spisovatel Jaroslav Foglar, po listopadu znovu objevený divadelní režisér Jan Grossman, Sylva Groszová, česká automobilová závodnice a novinářka, Dušan Hamšík, krátkou dobu v období Pražského jara šéfredaktor Literárních listů, redaktor Jiří Hás, další básník Jindřich Hilčr, sportovní šéf Miroslav Hladký, bohužel smutně proslulý v letech totalitní normalizace jako pedagog v žurnalistice, televizi a filmu.
Nelze zapomenout na Miru Holzbachovou, českou tanečnici a choreografku, žijící za 2. světové války mezi indiánskými kmeny v USA, Jindřicha Chalupeckého, pozdějšího teoretika umění, Jindřicha Isoze, prvního nakladatele Mladé fronty a dlouholetého funkcionáře Svazu knihkupců a nakladatelů, další Jindřich měl příjmení Jirka, po listopadu 1989 založil pedagogické nakladatelství Trizonia. Také zemřel náš mecenáš, polistopadový nakladatel Jaroslav Kalát, následují televizní redaktor Miroslav Kalous, Eliška Knotová, známá z redakce dětských časopisů, Zbyněk Kožnar, důstojník, šéfredaktor vojenského Zápisníku a posléze (po srpnu 1968) pouze civilní zaměstnanec čs. armády, básník Oldřich Kryštofek, vězněný za 2. světové války v nacistických koncentračních táborech, po srpnu ukrytý jako dramaturg literární kavárny Viola v Praze, reportér Zdeněk Lavička, který se ještě před smrtí omlouval televizním divákům za své některé články z doby sovětské okupace.
K nežijícím nestorům patří spisovatel a překladatel Sergej Machonin, zcela nedávno zesnulý František Marvan, bývalý ředitel Filmového studia Barrandov, Ludvík Mištera, do února 1948 redaktor Mladé fronty, po srpnu 1968 vykořeněný profesor a geograf, děkan Západočeské univerzity v Plzni, Zdeněk Noháč, naposledy náměstek ústředního ředitele Čs. televize - také pouze do roku 1970, Ivan Osvald - po Mladé frontě scenárista na Barrandově, autor a pedagog AMU, severočeský básník a redaktor Jiří M. Palát, druhý náš fotoreportér Emil Pardubský (proslavil se snímky z Velké pardubické Steeple Chase), historický spisovatel a básník Eduard Petiška, Svojmil Petránek – naposledy byl vedoucím redaktorem časopisu Architekt, z Večerní Prahy Jaroslav Přeslička, televizní a filmový dramaturg Ota Popp, katolický vězeň komunistické totality Václav Říha (vzpomíná dodnes na něho již devadesátiletý spoluvězeň Oto Mádr), sportovní a rozhlasový reportér Stanislav Sigmund, ostravský Jindřich Suchý, polistopadový nakladatel, básník Jiří V. Svoboda, naposledy šéfredaktor Mateřídoušky, další Svoboda, jménem Svatoslav, jeden ze skupiny redaktorů, která v květnových dnech 1945 přebírala budovu v Panské ulici 8, v níž za války se tiskl Der Neue Tag.
K „mladofronťákům“ neodmyslitelně patřil šachový velmistr Jaroslav Šajtar, budoucí národohospodář Zdeněk Šedivý, akademický malíř a karikaturista Otakar Štembera, Jiří Táborský, pozdější šéfredaktor populárního časopisu Věda a technika mládeži, Stanislav Toms, sportovní novinář Mladé fronty, později mj. šéfredaktor deníku Lidová demokracie, básník Miloš Vacík, jehož první kroky z nacistického vězení vedly do Mladé fronty, muzikolog a profesor estetiky na Univerzitě Karlově Jaroslav Volek, třetí fotoreportér Bedřich Vohryzek. Vlastimil Vrána, později známý z Večerní Prahy, František Vrba, další ze zakázaných autorů po srpnu 1968, divadelní a filmový kritik, René Zachovalová, nadějná tanečnice, která spolu s Františkem Listopadem, rovněž redaktorem Mladé fronty, opustila v roce 1948 nesvobodné Československo, který – bohužel – ji ve Francii nakonec opustil a šel za svou novou láskou do Portugalska, kde žije dodnes. Zbývá František Žemla, sportovec tělem i duší, zástupce šéfredaktora Čs. sportu.
Jména těchto mých kolegů a přátel najdeme v různých bibliografiích. Ze žijících nás už mnoho nezbývá, ale sešlo se letos opět několik pamětníků: Stanislav Bártl, polární spisovatel, objevitel proslulé Ďáblovy bible, básnířka a překladatelka Zdeňka Bergrová (právě letos na mezinárodním veletrhu Svět knihy se konala autogramiáda a křest její nové sbírky básní Ohlas čínského básníka Li Poa, který žil už v letech 701 až 762),dále rozhlasová vypravěčka, zakladatelka Nadace Čapkova Strž Jindra Klímová, z rakouské Vídně mezi nás jezdí pravidelně Jindřich Lion (začal u nás vydávat úsměvné knížky rozhovorů se slavnými lidmi), Pavel Macháček, nacisty vězněný, po listopadu 1989 spoluzakladatel Kruhu českých občanů, vyhnaných v roce 1938 z pohraničí, kde je dodnes tajemníkem, z Brna dorazil redaktor Ota Rydlo, přítel brněnských básníků, spisovatelů a umělců, nechyběl Zdeněk K. Slabý, spisovatel dětské literatury, jazzový encyklopedista, literární historik a překladatel. Jeho knížky jsou ještě dnes překládány do světových jazyků a též do japonštiny.
Postrádali jsme další kolegy, začínající v Mladé frontě ještě před padesátými lety - spisovatelku Evu Kantůrkovou, spisovatele Ludvíka Kunderu, Janu Novotnou, první evropskou sportovní novinářku po roce 1945, Milana Syrůčka, spisovatele literatury faktu a dosud aktivního novináře, z Rumburku už nemůže dojíždět invalidní Jiří Tunkl, humoristický autor. Nelze tu vyjmenovat všechny, nechť se ostatní nehněvají.
Bývalo kdysi takové klišé: téměř každý začínající redaktor a budoucí spisovatel nebo dramaturg nastupoval svoji životní dráhu v redakci Mladé fronty. Vypovídá o tom dosti věrně kniha Generace 45, kterou o sobě napsali žijící redaktoři a spisovatelé (270 stran, vydalo nakladatelství bývalého člena redakce MF Jaroslava Kaláta - Riopress Praha, 1997). Zatím jsme v naší žurnalistice nezaznamenali podobné kolektivní redakční dílo, které dnes patří do soudobé žurnalistické historie a mezi nastupujícími novináři je o ně stále zájem. Někteří z nás se znovu sešli v Almanachu českých novinářů, který letos vyšel v nakladatelství Libri (360 stran). Najdou se tu stovky dalších jmen, novinářů pronásledovaných za své politické postoje, novináři pracující v exilu, novináři – senioři žijící po listopadu 1989 a – žel – v rubrice In memoriam více než 400 těch, kteří po listopadu odešli navždy.
Věřte nebo nevěřte – sotvaže se sejdeme, začnou ožívat různé historky, vyprávíme o svých nových aktivitách, ale i o neúspěších – jakoby z nás spadla tíha prožitých let, odpadly všechny naše hole a berle, cítíme se mladými, mezi nimiž není nouze o vtip navzdory těm smutným zprávám a událostem, které prožíváme. Planou ještě naše srdce a se slovy básníka „jak podupaná tráva jsme vždycky znovu vstali...“ Soudobí teoretici žurnalistiky nás nazvali „vykořeněnou generací“. Posílají za námi své studenty, takže náš život a dílo nikdy neskončí... |
