„Tady je krásně: krajina, zvyky a pohostinnost. A ty vaše valašské písničky,“ říkaly návštěvy, doprovázející mou matku do Čeladné – polesí Podolanky v Beskydech, kam mě s oběma bratry přivážela na prázdniny. Návštěvám můj děda vždy podmračeně odpověděl: „Ni valašske, nale lašske pěsničky – do frasa!“

Dovolím si jeho větu rozvést. Výraz Valašsko vešel do širokého podvědomí proto, že Valaši z rumunského území dokázali na Moravě ve tvrdých podmínkách natrvalo zapustit své kořeny. Dále proto, že z rovin střední a jižní Moravy byl folklor a kultura dostupnější, nežli z kamenitých cest, strmých strání a kotárů severovýchodního území, o Slezsku nemluvě. Dnes to může být i proto, že – jako v minulých staletích například Anglie zahrnovala pod své království určitá území Evropy i jiných kontinentů – stejně tak vláda Valašského království zahrnula pod svá křídla například Čeladnou.
Logicky, neboť každá vláda tak činí z důvodů strategických, taktických a dalších. Zajímavé však je, že autor a realizátor pěkné myšlenky Valašského království je z Frenštátu pod Radhoštěm a kancelář má dnes ve Frýdlantě nad Ostravicí. A že tento s nejbližší Čeladnou a Frenštátem byla města lašská.

Posuďme: LAŠSKO bylo a je etnograficky (leckdy překrytí i územní) Moravské a Slezské. Oblast Moravského Lašska, pestrá a národnostně málo diferencovaná, měla kulturní centra Brušperk, Frenštat (pod Radhoštěm), Mistek (dnes část dvojměstí Frýdek-Místek), Moravskou Ostravu a Přibor. Oblasti Slezského Lašska, chudší a národnostně složitější, vévodil Frydek (dnes část dvojměstí Frýdek-Místek), Frydlant (nad Ostravicí) a Slezska Ostrava. Z hlediska hospodářského bylo a je Lašsko nížinné a horalské s obyvatelstvem nížin, podhůří i hor: rolníky, řemeslníky, pasekáři a salašníky. Přes rozdíly v zachovávání lidové kultury obou oblastí je tento region územním celkem, nazývaným Moravskoslezské Lašsko.

A kulturní dědictví Lašska? Spojuje ho nejen jazyk, písně, tance a výtvarný projev, ale celkový genius loci. Kdo by neznal Lašské tance Leoše Janáčka (z Hukvald) a mnohé další lašské umělce, zde narozené? Kdo by v současnosti neznal například primáše frýdlantské cimbálové muziky Kotci, pana Štěpána Kotka a jeho dceru Hanu Kotkovou, dnes vynikající houslovou virtuosku švýcarské filharmonie? A básnířku, bravurní vypravěčku, sběratelku, autorku lidových písní a výtvarnici, paní Františku Pituchovou z Frýdlantu nad Ostravicí?  Poprvé jsme se setkaly v roce 1986 na slavnostním večeru k vyhlášení cen literární soutěže Proseč Terezy Novákové.
Radovan Lukavský tehdy s omluvou autorce přednášel její verše ve starohamerském nářečí – za ně právě obdržela třetí cenu v poezii a hlavní cenu za přínos do literární tvorby. Verše mi připomněly jazyk mých předků: Staré Hamry jsou pouze několik kilometrů od polesí Podolanky.
Tu noc jsme si s Františkou dlouho povídaly. Od té doby jsou naše debaty – o foklóru a tradicích, o jazyce a literatuře, o výtvarném umění a kultuře a o životě vůbec – pro mne vždy vzrušující a velmi inspirativní.

Vím o jejích prvních básních v „šestaštyryceti ponejprv“, o „besedovani“ coby členky Sdružení Bezručův kraj.
O vystoupeních na folklorních slavnostech a na festivalech lidových vypravěčů. O prvních cenách, např. Šmukáči Vaška Mlýnka, nemluví. Zúčastňuje se každoročních výstav výtvarných umělců Beskydského kraje v Ostravici – jako jediná vystavuje literární tvorbu s velkým úspěchem. Jako členka Národopisné společnosti sbírala nápěvy a texty, při výšlapech i k samotám zaznamenávala místní mluvu. Vydala Pěsničky od srca a Posbirane po našimu - sborníky písňových textů, z nichž mnohé notově obohatil primáš frýdlantské cimbálové muziky a nastudovali sbormistři František Hába a Boris Hajdušek. Její básně vyšly ve sbírkách Mojim rodným, Hlupoty a Postřehy. Chystá Slovník nářečí Starohamerského.

Františka Pituchová, narozena roku 1928 ve Starých Hamrech-Hamrovicích, dostala do vínku nádherný hlasový fond „po maměnce, kera zpivala do kolibečky“, hlubokou lásku k rodnému kraji po otci, kronikáři obce. Do třetice velkou odvahu „po tětušce Lojkaskove k vypravjaňu“ a vystupování v lašském kroji, aby se mohla podělit o své dary s ostatními.
Za sebou má rozhlasové i televizní pořady. Její tvorba logicky vyústila do diplomové práce absolventa Janáčkovy konzervatoře v Ostravě pod názvem Písňová tvorba Františky Pituchové. Autorsky je zastoupena ve sborníku Od folkloru k folklorismu, literární tvorbou v databázích knihoven a v kulturních institucích. Její koláže, které ocenil například Jiří Kolář, jsou v soukromých sbírkách doma a v zahraničí. V roce 2005 proběhla výstava z celoživotní tvorby Františky Pituchové v prostorách Církevní knihovny v Praze, poté v Národní knihovně-Klementinu, odkud byla převzata na pražský knižní veletrh Svět knihy 2005.

 Když jsem letošního třetího dubnového dne ve Frýdlantě nad Ostravicí v sále „praskajícím ve švech“ uslyšela začátek její písně „Tichučko, milučko je v tym našim kraju. Do oblačku naše hory svoje vrychy odivaju. Nad nimi matička Beskyd kralovnička…“, znovu se mi vybavila dědečkova slova. A myšlenka, že jsem správně tam, kde být chci a tedy mám:
na oslavě krásného životního jubilea narození Františky Pituchové! Slavnostní setkání s její tvorbou připravila právě cimbálová muzika KOTCI. Atmosféru navozovaly koláže autorky v předsálí frýdlantského Domu zahrádkářů, vystavené pouze pro tento večer.
V přednesu jejích veršů, umocněných krásnou melodikou houslí, cimbálu a ostatních nástrojů, jsem si uvědomila, jak je Františka s hudbou propojená. Právem se honosí titulem Kotků TĚTKA FANKA, neboť bezpočtukrát s frýdlantskou muzikou vystupovala. Pochopila jsem, jak je vnitřně spojená s beskydským lašským folklorem a s prostředím. Její pěsničky od srca v provedení dívčích souborů, stejně jako čistých ženských i mužných hlasů, přímo chytaly za srdce. Což teprve, když se prolnuly se skladbami a písničkami na přání a s ukázkami zvyků.
Obohacené autorčinými tanci v provedení souborů od nejmenších dětí až k dospělým nenechávaly nikoho klidným. Uvědomila jsem si, jak je představitelka láskyplného pojmenování FANČA či FANUŠKA spojená neviditelnou nití přirozeného talentu pro rým a melodii, pro metaforu a lyriku s námi ostatními. Jak dokáže správně naladit strunu našeho srdce, až se rozechvěje správným akordem a rozezní do plné písně.
Na oplátku mnozí přijeli a přišli za „svou“ Františkou s přáními buď tichými „mezi štyrmi očami“ nebo přednesenými, například panem starostou města či Jeho výsostí Lašským králem, také tlumočenými z Prahy. Večerní sál prostupovalo vyprávění a humorná i moudrá láskyplná slova oslavenkyně jako vůně podarovaných kytic.
„Cela moja tvorba sa prolina. Dotykam sa ju takych, keři v našem kraju žiju a doživaju s nařečim. Ja jich hledam pro ich strasti, udalosti, radosť i mudrosť a to všecko je v mych basničkach, pěsničkach, vypravjaňach, vytvarnu. Chcu psať z lasky k Lašsku a k luďam, v uctě a pokoře a chcu se uměť těšiť … Chcu uměť žiť, važiť si všeckeho a všeckich ludi. To je najvěči uspěch a hodnota meho života.“ V ohlušujícím potlesku všichni lidé povstali. Večer zkrásněl jako nevěsta, kterou začepují…

 Lašsko má ve Františce Pituchové mimořádnou osobnost, kterou dnes můžeme právem zařadit mezi výše zmíněné tvůrce. A z její tvorby a celkového postoje k životu a k lidem nás „cosi“ zasáhne a usídlí se v srdci natrvalo.

Dědo, kdybys ještě žil, měl bys určitě velikou radost.