Josef Krám: Políbila ji múza

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Na slovíčko s Olgou Matasovou z Rychnova nad Kněžnou 

Hned na začátku řekněme, že tu dívku Olgu Knolovou, co vidíme na fotografii, políbil muž; stalo se tak před víc než 70 lety  a ona múza se jmenovala Jiří Ohrenstein. Jeho rodiče měli v Kutné Hoře v Kollárově ulici obchod, maminka, paní Berta, hrávala ochotnické divadlo a její tři synové – nejstarší Ota, pak Jiří a nejmladší Zdeněk – zdědili nadání po ní.  Olga i Jiří hráli tenis v tamním klubu na Bylance. Dejme jí – teď na jaře 2008 osmaosmdesátileté Olze Matasové - slovo: „Od deseti let jsme vyrůstali takřka spolu. Do primy a sekundy jsme chodili do kutnohorské reálky, od tercie jsem začala jezdit  do gymnázia v Čáslavi a on do Kolína. Denně jsme se vídali ve vlaku, z Kutné Hory do Sedlce jezdila – a snad dosud jezdí – malá lokálka.  Nádražíčko v Kutné Hoře bylo tenkrát maličké, vlak tahala malinká mašinka, a jen co jsem se vrátila domů a najedla se, už  jsem utíkala na tenis. On taky, bylo nás tam pár mladých tenistů, prostě krásné, bezstarostné mládí.  Byla jsem v kvintě, když mě požádal o schůzku na Bylance. Několikrát jsme se takto sešli a tu mě dnes zabolela věta v jeho dopise Věře požádal bych Tě, aby ses za mne provdala. Proč se jen tehdy naše cesty rozešly? Co kdyby za pár roků takto požádal mne a já bych se za něho provdala? Třeba by se mohl za druhé světové války zachránit, vždyť se to mnoha smíšeným manželstvím – on byl Žid - podařilo. Já vím, jsou to zbytečné výčitky po tolika desítkách let, ale snad mi prominete, že jsem se vám s nimi svěřila. A co chcete ještě slyšet? Na Bylance byl lesíček, dost příkrá cestička k nádherné studánce dole, co je v ní vidět, jak pramení. Tam jsme chodívali, a když už to chcete všecko vědět, tak u ní mě ten student dvakrát políbil. Já si od té doby říkám, že mě políbila múza, a to jsem nevěděla, že z něj bude takový básník,“ vzpomíná Olga Matasová. Po desítkách let napsala i báseň Snění, k níž je dole na pečlivě uchovávaném rukopisném strojopisu  připsáno Jiřímu Olga.

 

                                                  Věř, Jirko, často vzpomínám,

                                                  jak na tenise každý den

                                                  byl v samou radost proměněn

                                                  tak, jak mládí přálo nám.

 

                                      Jak tehdy stezkou na Bylance

                                      bez strachu ze závrati

                                      spěchávali jsme uhřátí

                                      k naší malé studánce.

 

                                      I když mnohé zatemní

                                      víc než půlka století,

                                      přece nevymizí z paměti

                                      šťastné chvíle oněch dní.

                                                           
Po komensku názorně, o koho tehdy šlo: Ten Jiří Ohrenstein měl dva bratry - známe je pod pseudonymy jako Otu Ornesta a Zdeňka Ornesta. Ale raději pomalu a popořadě.

Ota, vlastním jménem Ota Ohrenstein (1913-2002), dramaturgpřekladatel, emigroval na jaře 1939 do Anglie, kde působil mj. s Pavlem TigridemBBC, a 1950-1972 byl ředitelem Městských divadel pražských. V roce 1977 ho komunisté odsoudili na tři a půl roku nepodmíněně za trestný čin podvracení republiky - napomáhal dovozu literárních děl zakázaných autorů do zahraničí. Otec herce, režiséra, překladateletextaře Jiřího OrnestaEster Janečkové, herečky a moderátorky televizního pořadu Pošta pro tebe.

            Zdeněk, vlastním jménem Zdeněk Ohrenstein (1929-1990), byl spolu s dalšími chlapci ze židovského sirotčince v terezínském ghettu 1942 odvlečen do Osvětimi a nakonec zázrakem přežil v Dachau. My ho znali jako herce Divadla S. K. Neumanna, dnešního Divadla Pod Palmovkou.

            Jiří, vlastním jménem Jiří Ohrenstein (*1919), byl básník Jiří Orten – ten byl 30. srpna 1941 zachycen projíždějící německou sanitkou a následkům těžkého zranění podlehl o dva dny později v den svých 22. narozenin. Zanechal po sobě nejen literární dílo, ale také snoubenku Věru Fingerovou (v Ortenových verších V. nebo Věra; ta, neprovdaná, šla dokonce Ester Janečkové za kmotru).

Nu a tady navazujeme na naši rychnovskou Olgu Matasovou, aktivní a činorodou, navíc amatérskou malířku (schválně - vyvolejte si její kresbu, kterou namalovala právě teď v březnu 2008) i básnířku, a nezapomeňme, že matku dvou dětí (pámbu mně dal hodné děti) Teď už ty děti jsou taky v důchodu - syn, který byl manažerem velké elektrárenské společnosti v Kanadě, žije v té daleké zemi a dcera v jedné vesnici u Dobrušky. Důvěrně se znala se spisovatelem Františkem Kožíkem (autor románu Největší z pierotů; jeho pozdní verše – stojí za to, napsané pro ni, si vyvoláte zde), s Jarmilou Loukotkovou (Navzdory básník zpívá), Karlem Krpatou (zfilmované Počestné paní pardubické), dopisovala si s  překladatelem Ludvíkem Kunderou, básníkem Františkem Hrubínem, knězem Tomášem Halíkem (jeho tatínek byl pořadatelem Čapkových spisů), arciopatem břevnovského kláštera Anastázem Opaskem, s novinářem Pavlem Tigridem, s legendárním tenistou Jaroslavem Drobným, s hudebním skladatelem Jindřichem Jindřichem, s malířskou rodinou Hudečkových, s literárním kritikem  Františkem Černým (podle něj byl Jiří Orten největší národní metafyzik po Máchovi), s pediatrem Josefem Švejcarem, s herci Františkem Šlégrem (mj. představitlem profesora Kolíska ve filmu Škola – základ života), Jiřinou Petrovickou, Otomarem Korbelářem  Jiřím Dohnalem (byl jí na svatbě za svědka) a s Olgou Scheinpflugovou; naše paní Matasová, která je velkou obdivovatelkou jejího manžela Karla Čapka, má ve svém pokojíčku i koutek tohoto spisovatele.

Jejím švagrem z prvního manželství (v něm se narodily ony dvě děti) byl legendární zpravodajec brigádní generál František Moravec (1895 -1966), šéf zpravodajského oddělení generálního štábu před válkou a během ní. Ten společně s dalšími zpravodajci odletěl 14. března 1939 s cennými dokumenty z republiky a unikl tak německé okupaci Československa (Když uletěl, přišlo za námi gestapo. Chovala jsem Janu, bylo to hrozný.) V Anglii řídil v letech 1940-45 naši exilovou zpravodajskou službu, známou jejími hodnotnými informacemi. Mimo jiné právě on je považován za autora plánu na atentát na Heydricha. V roce 1945 se vrátil do osvobozeného Československa, byl však poslán na nucenou dovolenou. Teprve na jaře 1946 byl jmenován velitelem divize v Mladé Boleslavi, ale v únoru 1948 byl z této funkce odvolán. V březnu téhož roku opustil republiku a odešel do americké zóny v západním Německu. V letech 1951 - 1952 řídil z Vídně skupinu OKAP, vysílající do Československa agenty pro sběr informací. V dalších letech pracoval jako poradce na americkém ministerstvu zahraničních věcí a zemřel 26. července 1966 ve Washingtonu. Od roku 1999 jeho jméno nese 601. skupina speciálních sil Armády České republiky. In memoriam byl roku 1991 vyznamenán  Řádem Milana Rastislava Štefánika.

Když už jsme v Rychnově, pak naproti gymnáziu v ulici Jiřího Šlitra žil plukovník František Fryč (1895–1973, na skrytém obrázku s rodinou), jeden z oněch jedenácti, tehdy škpt. pěch. František Fryč, odborník na šifry, kódy a spojení s odbojem, zvláště rádiového. Za války byl zapojen do skupiny generála Františka Moravce v rámci IV. oddělení Ministerstva národní obrany v Londýně, v čase končící války měl povinnost střežit tzv. šifrovací klíč a po ní působil jako vedoucí oddělení šifry na ministerstvu zahraničních věcí u Jana Masaryka (rád na něj vzpomínal). Krátce po Únoru byl poprvé zatčen a po třítýdenní vazbě propuštěn z  pankrácké věznice. V dubnu 1948 byl zatčen opět, propuštěn v červnu a mezitím rodina byla vystěhována z pražského bytu do Rychnova. Sem také za ním přijela Státní bezpečnost a začalo tříleté období výslechů, vyšetřování a věznění v Mladé Boleslavi i v Opavě. Dokonce byl obviněn z vraždy Jana Masaryka. Odvolal se, vyšetřování pokračovala a následovalo nové obvinění z napomáhání k útěkům na Západ. V roce 1952 byl zařazen do tábora nucených prací, z nichž byl fyzicky zesláblý a nemocný těžkým astmatem po roce ze zdravotních důvodů propuštěn. Nikde nemohl najít práci, až rychnovský pokrývač Zeman ho přijal jako skladníka, pracoval také v Rašovicích u Týniště nad Orlicí v písníku, ale stálého dohledu StB se nezbavil do konce života. 21. listopadu 1968 se dočkal občanské rehabilitace, nikoliv vojenské. Nemocný vypomáhal určitý čas v Okresním archivu v Rychnově nad Kněžnou. Pravdu měl plukovník Koláček, když se s ním nad jeho rakví loučil, že za normálních poměrů by se s ním loučila čestná vojenská jednotka. Za svoji činnost byl vyznamenán mnohými čs. i zahraničními vyznamenáními. 10. března 2000 byl vyznamenán in memoriam za přínos zahraniční službě ČSR a věrnost Masarykovým ideálům čestnou hodností "velvyslanec s pamětní medailí".  

Dáno do rychnovských  souvislostí: František Fryč se oženil s Jarmilou Máslovou, pocházející z Rychnova nad Kněžnou. Jeho rodina v září 1939 tajně přešla hranice do Polska, dále po Francie a po roce do Anglie. Sestra paní Fryčové Miluška Šustrová, jejíž manžel rovněž zastával důležité místo v československém zahraničním odboji na ministerstvu obrany v Londýně, nechtěla opustit svou nemocnou matku v Rychnově. Královéhradeckým gestapem pak byla zatčena a potom zahynula v koncentračním táboře Osvětim.

Dokončeme, kde jsme začali: Druhý manžel paní Olgy Miloslav Matas, notář a obhájce ve věcech trestních, byl komunisty odsouzen na 11 let za členství v Legii svobody a strávil ve vězení – až do amnestie – 7 let. Jeho spoluvězněm v Leopoldově byl mj. arciopat břevnovského kláštera Anastáz Opasek. Miloslav Matas zemřel jako 64letý v Podbřezí u Dobrušky, kde jeho manželka po jedenáct let dělala na zámečku Skalka sama průvodkyni, správkyni i uklizečku.

OHLASY NA ČLÁNEK

Pročítal jsem si texty pan PhDr.Josefa Kráma, s mírným zaujetím, dobře napsané, příjemná a většinou i mně známá místa.
Až jsem došel jsem ke článku – Políbila jí Múza. Velmi zajímavé spojení, asi to je souhra náhod si říkám, a podrobněji zkoumám, o jakém místě se mluví. V okresním městě, přes něž občas cestuji. Nevím o tom, ale pokusím se najít tu studánku. V nedělním dešti. Přitom jsem viděl nádheru i složitost místních geologických podmínek, za kterých dolovalo stříbro a jiné kovy a jež se do našich dnů dochovalo v údolí mlýnů.
Objevil jsem tak v okresním městě – v Kutné Hoře, divokou přírodní scenérii, o které jsem neměl ani tušení a která mne velmi oslovila. Proto panu Krámovi uděluji Pašáka za poutavé a velmi vyvážené texty.
Děkuji.

Zdeněk Wachfaitl, 11.6.2012

Foto © archiv autora

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 20. 03. 2008.