Josef Krám: O životní anabázi Pavla Ludikara

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...


Lubor BořekS Luborem Bořkem, hudebním znalcem nejen Vamberka a organizátorem mj. soutěží mladých varhaníků, o životní anabázi Pavla Ludikara (1882-1970)

Basbarytonista Pavel Ludikar proslavil naši zem doslova po celém světě, ale Vamberk, rodiště jeho otce, který mu byl po válce přikázán, pro něj měl jen káru a pometlo. Prahu, kde se narodil, měl zakázánu.

Ivan Ruml, redaktor Českého rozhlasu, napsal článek o Ludikarovi s využitím materiálů, které jsem nasbíral s bývalou vynikající koloraturní sopranistkou Věrou Jindřichovou, žačkou Pavla Ludikara. Ta byla v úsilí o rehabilitaci tohoto umělce nešťastná z toho mála, co měla k dispozici. Mj. vídeňská vdova po Mistrovi stále slibovala, ale nic jí neposlala. Obrátila se tedy o pomoc na mě a v krátké době jsem ji doslova zahltil rozličnými podklady. Po jejím náhlém skonu loni na podzim je dostal k dispozici Ivan Ruml, s nímž chtěla připravit pořad do vysílání na Vltavě. Mám na CD originální Ludikarovy nahrávky některých árií a písní v jeho podání, které jsem si převedl z velké vinylové desky,

Ještě prosím k Věře Jindřichové.

Jednoho večera roku 2005 zavo­lala doktora Rumla, že četla jeho článek o Rolandu Villazónovi, a zeptala se, proč nepíše také o našich pěvcích, kteří měli světové renomé, a přesto se na ně ne­právem zapomnělo. Byl tím dotazem zaskočen a nevěděl, kam míří. Vysvětlila mu, že Pavel Ludikar nebyl jen velký pěvec, ale také vynikající člověk. Za války zachránil několik českých studentů před totálním nasazením. Vedl totiž operní oddělení salcburského Mozartea a po uzavření pražské konzervatoře je pozval do svých kurzů. Pak mně vyprávěla, jak získali na Ludikarovu přímluvu povolení z protektorátního ministerstva kultury a jak na ja­ře 1941 dorazili vlakem do Salcburku, kde jim sehnal Ludikar ubytování a zařídil při­jetí na školu.

To je zajímavé. Jaké byly hodiny zpěvu u Pavla Ludikara?

Pavel LudikarByly vedeny poněkud jinak, než byla zvyklá z do­mova. Žáci si vybrali jakoukoliv frá­zi z některé opery a opakovali ji na různé vokály a přidávali k tomu text v různých jazycích s pečlivou výslovností. Ona začala se studiem árií Královny noci z Mozartovy Kouzelné flétny s náročnou koloraturou v němčině, pak i v češtině v případě, že by hosto­vala v Praze. K tomu později došlo. Po­kud šlo o písňové recitály, kladl Ludikar důraz na původní jazyky a žádné překlady nedovoloval. Písňové programy spolu se­stavili dva, později po letech z nich čerpala a na Ludikara vděčně vzpomínala.

Dovolte zpátky k Ludikarovi. Jedno staré české přísloví říká, že na kabát se plivne snadno, s jeho očištěním si nikdo moc práce nedá. Druhá světová válka přinesla hodně zla, období těsně po ní další bolest, nespravedlivá nařčení a křivdy. A tak se stalo, že se zapomnělo na řadu lidí, kteří náš národ proslavili ve světě. Zemřeli ve své bolesti, opuštěni, v pohrdání a veřejném odsudku. Mezi takové kauzy patří poslední údobí Ludikarova života. Když po válce musel ve Vamberku za trest jako zrádce a kola­borant zametat ulice, oprašoval koštětem pamětní desku svého otce Augustina Vyskočila, místního rodáka a dirigenta pražského Národního divadla. Ludikarovi kladli za vinu, že za války vystupoval v Německu, učil v Salcburku a Štýrském Hradci a pro operu v Mnichově přeložil do němčiny dokonce Prodanou nevěstu. Taky vadilo, že nosil bílé podkolenky a krátké kožené kalhoty, které silně připomínaly tyrolský kroj.

Pavel Ludikar pocházel ze známé muzikantské rodiny. Matka Františka, rozená Ludikarová, byla neteří a žačkou Františka Pivody, který ji vyškolil na operní pěvkyni. Svou umělec­kou dráhu zahájila v Plzni, pak působila v cizině, zejména ve švýcarském Luganu, v jehož divadle byla angažována rozměrná česká umělecká kolonie. Ve sboru zpívaly její dvě sestry, dirigoval tu český skladatel Karel Bendl a právě na jeho pozvání se stal čle­nem souboru také dvaadvacetiletý Augus­tin Vyskočil. Zprvu zde zpíval, po Bendlově odchodu do vlasti dirigoval a v roce 1880 se v Luganu oženil s Františkou Ludikarovou. Zakrátko se mladí manželé vrátili do Prahy, Augustin se stal sbormistrem, později kapelníkem Národního divadla a 3. března 1882 se manželům Vyskočilo­vým narodil na pražských Královských Vi­nohradech jediný syn, jemuž dali jméno Pavel.

Po zdárně dokončené obecné škole stu­doval na gymnáziu. Ludikarův otec chtěl, aby chlapec šel na práva, a proto uzavřeli jakousi přátelskou dohodu: Pro otce se nechal zapsat na právnickou fakul­tu, pro sebe na klavírní a kompoziční od­dělení pražské konzervatoře, ale hudba na­konec převážila. Už po ročním studiu na pražské kon­zervatoři debutoval 1904 v Národním divadle jako Sarastro v Kouzelné flétně. Stojí za zmínku, že při přijímací zkoušce do pěveckého oddělení konzervatoře mladý pěvec zpí­val i Dvořákovy Biblické písně, načež přítomný skladatel pozna­menal: „On je nezpíval, on se je modlil; tak to má být!" To pak v jejich přednesu pěvci zůstalo pro celý život.

Zakrátko působil u dvorní opery v Drážďanech, na další rok odešel ještě studovat zpěv do Paříže u Jeana-Louise Lassalla a 1906 přijal angažmá ve vídeňské Volksoper. V sezó­ně 1909/1910 byl znovu u drážďanské ope­ry, v další pak debutoval v milánské Sca­le, kde ztvárnil roli barona Ochse v ital­ské premiéře Straussova Růžového kava­líra. V dalších letech hostoval v Buenos Aires a v Riu de Janeiro, nakrátko pobyl u bostonské opery, kde ztělesnil Hanse Sachse ve Wagnerových Mistrech pěvcích norimberských. Za první světové války účinkoval větši­nou ve Švýcarsku, sérii koncertů dával s Arturem Toscaninim.
Dvě sezóny působil u opery v Turínu, kde zpíval Dona Giovanniho a Wotana. Následovaly Paříž, Londýn a různá města ve Spojených stá­tech amerických. V le­tech 1926 až 1932 vyvr­cholila jeho kariéra členstvím v newyorské Metropolitní opeře. Pak se vrátil do vlasti, kde však angažmá nezískal. Pořádal turné písňo­vých koncertů, překlá­dal česká operní libreta a písně do němčiny a ji­ných jazyků. Byl to inte­ligentní a vzdělaný pě­vec s vynikajícími he­reckými dispozicemi, mj. hrál ve filmech Píseň lásky a Tatranská ro­mance, zpíval operní re­pertoár ve čtyřech a pís­ňový dokonce ve dva­nácti jazycích. Vynikl jako Mozartův i Rossiniho Figaro, při světové premiéře zpěvohry Ernsta Křenka Karel V. v pražském Novém německém divadle 22. června 1938 podal vynikající výkon v ti­tulní roli.

Jeho působení kromě vynikajících interpretačních vystoupení zanechalo stopy i v kompozici, s níž původně na konzervatoři začal a tak vzniklo několik sbírek upravených písní, ale i vlastní skladby, z nichž stoj za zmínku sbírka „Z mého repertoáru“.
Pak už následovala složitá léta. Ludikar se o politiku nestaral, byl svým za­ložením kosmopolita a jako každý výkon­ný umělec chtěl především vystupovat.

Jak to bylo s Ludikarem po 2. světové válce? Vím něco o Kopeckém, tehdejším komunistickém ministru…

Jak už víme, po válce se stal Ludikar terčem ponižo­vání i útlaku a po únorovém vítězství pra­cujícího lidu byl navíc označen za buržoazního živla. Rozhodl se proto na konci roku 1945 požádat o povolení k vystěhování do Vídně, kde se dokonce ještě v devětasedmdesáti le­tech oženil se spisovatelkou a básnířkou Lucy. Neustále udržoval kon­takt s rodnou zemí prostřednictvím návštěv u množství jeho přátel. Odmítl jediné pozvání, a to jako čestného hosta při oslavách výročí 700 let Vamberka v roce 1965. Jednoho dne u jeho dveří zaklepal československý kulturní atašé. Předal mu pozvání do Prahy od mi­nistra informací Václava Kopeckého. Po ujištění o svobodném návratu Ludikar po­zvání přijal a v dohodnutém termínu od­cestoval vlakem do Bratislavy a odtud mi­nisterským autem do Prahy. Kopecký uví­tal Ludikara okázale a nabídl mu, aby se vrátil do vlasti. Nemohl mu však zajistit pas s trvalou výjezdní doložkou, a tak roz­hovor u kávy ukončil pouze zdvořilým stis­kem ruky. Pavel Ludikar zemřel ve Vídni 20. února 1970.

Děkuji za rozhovor.

www.rychnovskypruvodce.info

Foto © archiv autora

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 11. 01. 2008.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.