Michal Dlouhý: Kutnohorská pátračka

Rubrika: Publicistika – Historie

Kutnohorská pátračka byla jednou ze čtyřiceti pátracích stanic zřízených dnem 1.ledna 1928 u československého četnictva. Pátrací stanice byly elitní složkou v organizační struktuře četnického sboru a těšily se díky svým úspěchům široké oblibě občanstva a oprávněně se byly postrachem zločinců. Svědčí o tom jejich označení používaná dobovým tiskem: "pátračka", "stíhačka", "rudí ďáblové", "létající oddíl" apod.

Samostatný československý stát byl záhy po svém vzniku v roce 1918 konfrontován s prudce se měnícími společenskými podmínkami a musel reagovat na poválečný stav společnosti. Jednalo se v prvé řadě o neobyčejný rozmach zločinnosti způsobený zejména válečným úpadkem morálky, neúctou před zákonem a právním řádem, ale i poválečnou bídou, nedostatkem a drahotou.
Rozmach zločinnosti nastal jak z hlediska kvantitativního, tak, ale i kvalitativního, k čemuž přispěl i technický pokrok jehož výdobytky mimo sloužily zločincům k provádění jejich nekalého řemesla a zahlazování stop jejich činnosti.
Zmiňovaný kvalitativní nárůst zločinnosti, zejména zvětšování akčního rádiu řemeslných zločinců nutil četnickou správu k přijímání adekvátních opatření. Za účelem zkvalitnění pátrací služby dosud vykonávané výhradně četnickými stanicemi, bez jakékoliv koordinace v této oblasti, bylo v roce 1922 zřízeno Četnické oddělení u poznávacího úřadu policejního ředitelství v Praze podřízené přímo ministerstvu vnitra, jehož úkolem bylo zejména jednotné řízení četnické pátrací služby. Toto opatření mělo vést zejména ke zkvalitnění pátrání po hledaných osobách.

Četnická správa byla nucena rovněž posilovat výkonný potenciál četnického sboru. V prvních deseti letech existence státu postupovala výlučně extenzivním způsobem, to znamená, že zřizovala pouze nové četnické stanice, jejich expozitury případně prozatímní četnické stanice a zároveň zvyšovala počet příslušníků četnického sboru. Popsaným způsobem se však podařilo zastavit prudký nárůst trestné činnosti v poválečném období pouze z hlediska kvantitativního.
V oblasti pátrací služby se navíc projevila nemožnost přímého řízení jejího výkonu prováděného 14.123 příslušníky sboru na 2.777 četnických stanicích na celém území státu, rozesetých doslova od Aše v Čechách až po Rachovo na Podkarpatské Rusi.

Uvedený model organizace sboru však již vyčerpal své možnosti a proto bylo ze strany četnické správy přistoupeno k intenzivnímu způsobu zvyšování výkonného potenciálu četnictva a to prostřednictvím specializace při plnění jednotlivých úkolů a na to navazující dělby práce mezi četnickými stanicemi a nově vznikajícími specializovanými útvary. Z tohoto důvodu bylo koncem roku 1927 rozhodnuto o zřízení prvních z nich, pátracích stanic u okresních četnických velitelství v sídlech krajských soudů, jejichž působnost byla totožná s místní působností těchto soudů. V návaznosti na to došlo k osamostatnění Četnického oddělení u poznávacího úřadu policejního ředitelství v Praze a změně jeho názvu na Ústřední četnické pátrací oddělení.
Předpokladem nového přístupu četnické správy k organizaci četnictva bylo postupné zavádění spojovacích a dopravních prostředků do běžného výkonu četnické služby.

Činnost pátrací stanice řídil vrchní strážmistr, nebo strážmistr, který musel absolvovat hodnostní školu, nebo speciální kurs výcviku v pátrací a daktyloskopické službě u Ústředního četnického pátracího oddělení v Praze. Jako pomocné síly zde pracovali dva strážmistři, jeden jako fotograf a druhý jako stálý řidič motorového kola. Vzhledem k narůstajícím evidencím a korespondenci byl pátracím stanicím přidělen kancelářský pomocník.

V rámci svěřeného obvodu plnily pátrací stanice následující úkoly:
• spolupůsobily při každém větším trestném činu, k vypátrání pachatele, odcizeného majetku a k zajištění důkazů prováděly objížďky motocyklem, jakožto preventivní činnost při které byla věnována pozornost dodržování dopravních předpisů a pořádku na veřejných komunikacích a místech
• vedly soustředěnou evidenci pátrací služby a evidenci potulných cikánů
• v obvodu místní stanice vypomáhaly výjimečně, nebo při naléhavých a neodkladných úkonech, pokud na místě nebylo místní četnictvo, nebo když na případ nestačilo

Pokud nebyl některý z příslušníků pátrací stanice s výjimkou řidiče psovod, zařazoval se psovod na četnickou stanici v místě pátrací stanice. Výkon jeho služby byl upraven tak, aby byl vždy co nejdříve k dispozici pátrací stanici. Vzhledem k pokračujícímu nárůstu služební agendy u pátracích stanic byl koncem roku 1929 navýšen jejich stav o další pomocnou sílu v hodnosti štábního strážmistra nebo strážmistra jako vůdce služebního psa.

K plnění výše uvedených úkolů byly pátrací stanice vybaveny následujícími technickými prostředky a pomůckami:
• dopravní prostředky - motocykly s postranním vozíkem a od roku 1932 byly postupně přidělovány osobní automobily
• fotografický přístroj
• souprava daktyloskopických pomůcek
• pokyny pro výkon služby, daktyloskopickou službu, údržbu dopravních prostředků a fotografování

Na konci roku 1932 bylo rozhodnuto o budování specializovaných útvarů četnictva, které budou vybaveny potřebnými dopravními a spojovacími prostředky, v podřízenosti četnickým oddělením a s působností v celém jejich obvodu. Nejprve došlo ke změně podřízenosti pátracích stanic a změně jejich názvu na četnické pátrací stanice.
Od 1. září téhož roku byly zřizovány četnické pohotovostní oddíly k udržování veřejného klidu a pořádku. Neustálý rozvoj motorismu vyvolal potřebu zřizovat počínaje 1. květnem 1935 četnické silniční kontrolní stanice 1935.
Posledním ze specializovaných útvarů četnictva byly četnické letecké hlídky podřízené přímo ministerstvu vnitra a jejichž úkolem bylo zajištění svrchovanosti československého státu ve vzdušném prostoru postupně zřizované od 1. července 1935.
Pro úplnost je třeba uvést, že v Čechách byly 1. dubna 1935 pokusně zřízeny 3 okresní četnické stanice a to v Benešově u Prahy, Kolíně a Slaném, ve snaze vytvořit záložní síly pro potřebu posílení zákroku jednotlivých stanic v rámci politického okresu.
Dnem 1. ledna 1933 byly četnické pátrací stanice u okresních četnických velitelství z výše popsaných důvodů přeměněny na samostatné útvary podřízené velitelství četnického oddělení, v jehož sídle byly zřízeny.
I když se služební obvod pátrací stanice nekryl s obvodem oddělení, řídil její činnost v celém obvodu velitel tohoto oddělení. Pokud se stal případ, že se na místo události dostavili oba velitelé oddělení, přebíral řízení funkčně starší.
Současně se změnou podřízenosti byl doplněn i stav příslušníků pátracích stanic. V čele byl velitel v hodnosti vrchního strážmistra, praporčík ve funkci jeho zástupce, 2 štábní strážmistři, pokud možno absolventi školy pro výcvik velitelů stanic jako pomocné síly, z nichž jeden byl jako fotograf, dále stálý a náhradní řidič automobilu, který byl zároveň řidičem motocyklu, služební psovod a dva kancelářští pomocníci, kteří nebyli vhodní pro přímý výkon bezpečnostní služby.
Výkon pátrací služby s cílem: "Odkrýti a objasniti Obálka knihy Kutnohorská pátračka na stopě trestné činy, zjistiti, vypátrati a zadržeti pachatele a jejich pomocníky, zjistiti, jak dalece jsou účastni na trestném činu a konečně vypátrati zcizený majetek nebo zameziti škodu." byl jednotně řízen Ústředním četnickým pátracím oddělením v Praze. Pátrací stanice řídily dále výkon pátrací služby na četnických stanicích ve svém služebním obvodu, a prováděly daktyloskopickou službu.

Knížka Kutnohorská pátračka na stopě obsahuje padesát z velké řady kriminálních případů na jejichž objasňování se podíleli spolu s příslušníky jednotlivých četnických stanic v obvodu kutnohorského krajského soudu příslušníci kutnohorské pátrací stanice. Některé z případů jsou ještě v matném povědomí starší generace, řada z nich však upadla v zapomnění. Nechť je tato knížka připomenutím činnosti padesátky četníků, kteří prošli kutnohorskou pátračkou za celou dobu její existence v letech 1928-1942 a neúnavně bojovali jak se zločinci velkého formátu a vrahy, tak i drobnými zloději a podvodníky.

Pro ilustraci uvádím čtenářům Pozitivních novin tři z padesáti povídek věnovaných případům řešeným kutnohorskou četnickou pátrací stanicí.

ADIN  ÚSPĚCH

Výnos ministerstva vnitra č. 73.481/13 ze dne 15. listopadu 1927, který se týkal zřízení pátracích stanic stanovil: "Na četnické stanici v místě stanice pátrací budiž zařaděn vůdce se služebním psem ať erárním nebo vlastním. Jeho obchůzková služba budiž upravena tak, aby byl pátrací stanici vždy co nejdříve k dispozici pro služby se služebním psem a aby vypomáhal pátrací stanici při pracích kancelářských v případě potřeby".
Četník se psemJelikož na četnické stanici v Kutné Hoře nebyl žádný z četníků vůdcem služebního psa, rozhodl velitel četnického oddělení v Čáslavi kapitán Stiburek o přemístění vůdce služebního psa strážmistra Josefa Oplištila s erárním služebním psem Adou z četnické stanice v Čáslavi na četnickou stanici do Kutné Hory, aby byl tamní pátrací stanici kdykoliv k dispozici.

V sobotu 25. února 1928 časně ráno ohlásil telefonicky velitel četnické stanice Konárovice vrchní strážmistr Václav Falta, že v noci z pátku na sobotu se neznámý pachatel vloupal do místního konsumu. Do Konárovic okamžitě vyrazila na motorovém kole hlídka pátrací stanice ve složení řidič strážmistr Václav Sainer, strážmistr Jaroslav Oppelt s fotografickým přístrojem a daktyloskopickou soupravou a v postranním vozíku strážmistr Oplištil se služebním psem Adou.
Na místě činu se od vrchního strážmistra Falty dozvěděli, že neznámý pachatel nejprve omráčil psa majitele domu, aby nerušil svým štěkotem. Poté vymáčkl okenní tabule do u oken ze zahrady a do v krámě odcizeného koše naskládal velké množství zboží. Způsobeným hlukem však vzbudil Josefa Ch. bydlícího v domě, který zalarmoval sousedy. Zloděj byl občany vyplašen a na útěku zanechal pod okny v zahradě část odcizených věcí. O případu byla ihned vyrozuměna místní četnická stanice.
Zatímco strážmistr Oppelt pořizoval fotografie místa činu a zajišťoval stopy, strážmistr Oplištil, doprovázený konárovickým strážmistrem Josefem Krejčím, uvedl Adu na stopu. Ada sledovala stopu pachatele, která vedla oklikou z obce do lesa, přes les na druhou stranu obce a poté zpět do Konárovic a zastavila se u jednoho z domů. Dle sdělení strážmistra Krejčího se jedná o obecní dům, v němž bydlí rodina potulného harmonikáře Kovaříka.
Na výzvu četnické hlídky však otevřely tři malé děti, které sdělily, že jsou samy doma, neboť rodiče šli na sobotní trh do Kolína. Motorové kolo se strážmistry Sainerem a Krejčím proto vyrazilo do Kolína, kde četnická hlídka na náměstí zatkla 22 letého Karla Kovaříka, který byl přivezen na místo činu.
Eskortovaný muž byl nejen vyštěkán Adou, ale byl usvědčen i útržkem tkanice, kterým uvázl v okně a jenž mu chyběl na nedošněrované botě a dále stopami obuvi na místě činu a v jeho blízkosti. Karel Kovařík byl dodán spolu s usvědčujícími důkazy do vazby okresního soudu v Kolíně pro přestupek krádeže podle § 460 trestního zákona.
Obyvatelé Konárovic s povděkem hodnotili rychlost objasnění činu přispěním služebního psa Ady a motorového kola, což redaktor Posázavského kraje prezentoval jako doklad odůvodněnosti nedávného zřízení pátracích stanic.
Okresní četnický velitel František Němec, čerstvě povýšený po absolvování školy pro výkonné důstojníky do hodnosti poručíka výkonného, pochvalný článek vystřihl a nalepil do památníku okresního velitelství a Adě přinesl jako pochvalu špekáček.
Přípisem ministerstva vnitra čís. jedn. 23.188/13 ze dne 14. listopadu 1928 byly stanoveny podrobnosti pro zřizování boud a výběhů na četnických stanicích, na nichž jsou trvale zařaděni erární služební psi. Boudy měly být zhotoveny dle přiložených obrázků z hoblovaných prken s pultovou odnímací střechou a natřené roztokem karbolínu. Kotce o rozměrech 2 x 2 m měly být zhotoveny ze čtyř 1.8 m vysokých sloupků zhotovených z železné roury o průměru 33 mm nebo z uhlového železa 10 mm silného, obehnaných pletivem z pozinkovaného drátu 2.8 - 3 mm silného (oka pletiva o velikosti 5 x 5 cm) a jednokřídlými dvířky o rozměrech 0.8 x 1.8 m se zámkem na trnový klíč.
Kotce měly být zřizovány pokud možno stranou frekvence. V případě, že pro ně nebylo dosti místa, měly být zřízeny pouze boudy u nichž byl služební pes uvázán na řetízku upevněném druhým koncem v kolíku zaraženém do země blízko boudy. Přípis v závěru ukládal zaslat rozpočet na zbudování kotce a boudy vyžádaný od místních živnostníků ke schválení ministerstvu vnitra.
Okresní velitel poručík výkonný Němec po seznámení se s přípisem okamžitě rozhodl o zbudování nového výběhu a boudy pro Adu i přes to, že v něm bylo uvedeno, že: "stávající boudy a kotce nebuďtéž, pokud vyhovují vyměňovány ani podle směrnic těchto předělávány". Dle názoru pana okresního však dosavadní bouda pro jejich Adu nevyhovovala. Ada si přece zaslouží příbytek odpovídající jejím kvalitám...
LOUPEŽ

Pondělní pokračovací výcvik na kutnohorské pátrací stanici probíhající ráno 3. března 1930 byl věnován podle rozvrhu stanoveného zemským četnickým velitelstvím v Praze opětovnému proškolení výnosu ministerstva vnitra č. 62901-1828-5 ze dne 13. dubna 1929. Tímto výnosem byla dnem 1. prosince 1929 při pražském policejním ředitelství zřízena jako jeho integrující součást Všeobecná kriminální ústředna, mající na starost koordinace výkonu pátrací služby četnictva a státní policie se zahraničními bezpečnostními úřady.
Všechny bezpečnostní úřady ve státě, tedy i četnictvo, mělo za povinnost podávat bezodkladně Všeobecné kriminální ústředně zprávy činech vyjmenovaných kategorií zločinců spadajících do její kompetence. Přitom tato ústředna však neměla nařizovací pravomoc vůči četnictvu, a dosavadní četnické předpisy upravující výkon pátrací služby zůstaly nadále beze změn v platnosti.

Praporčíka Eidlpesa vyrušilo z předčítání předpisu telefonické hlášení velitele četnické stanice Červené Pečky vrchního strážmistra Josefa Šimáka, který oznamoval loupežné přepadení hudebníka Josefa Trekvala z Libenic, ke kterému došlo v časných ranních hodinách na cestě z Kaňku do Libenic.
K případu byl jako nejzdatnější v pátrací službě uvolněn z pokračovacího výcviku strážmistr Oppelt a řidič motorového kola štábní strážmistr Krupka. Na četnické stanici v Červených Pečkách Josef Trekval, který byl v obličeji potlučený, opakovaně hlídce pátrací stanice vylíčil, jak k činu došlo. Hlídka pátrací stanice na motokole
V neděli hrál na Kaňku na "Anežské". Zábava skončila hodinu po půlnoci. Když se vracel na kole domů, byl při sjíždění kopce k Libenicům zastaven dvěma neznámými muži. Jeden z nich mu zastoupil cestu a druhý mu vsunul do drátů kola hůl, takže spadl na zem a kromě toho byl tímto mužem bit holí na hlavě, až mu začala téci krev. Přitom mu druhý z pachatelů odcizil z kapsy kabátu peněženku s obnosem 50 Kč.
Strážmistru Oppeltovi se nezdálo, že by zranění na hlavě byla způsobena údery holí a proto rozhodl, že provedou prohlídku místa činu. Josef Trekval byl naložen do postranního vozíku a motorové kolo je odvezlo na udané místo.
Strážmistru Oppeltovi, bylo po shlédnutí označeného místa jasné, že s loupeží to nebylo tak horké. Podle jasně zřetelných stop bylo vidět, že Trekval z kola upadl a odřel se o kameny na cestě, čemuž nasvědčovaly stopy krve. V žádném případě na místě nebyly stopy jiných osob. Udeřil proto na oznamovatele a ten kápl božskou.
Při zábavě se opil a cestou domů spadl z kola a potloukl se na obličeji. Vzhledem k tomu, že má hašteřivou ženu, která by mu zazlívala ušpiněný a poškozený oděv a k tomu útratu více peněz než mu povolila, vymyslel si, že byl přepaden. Žena, tomu uvěřila, politovala ho a nezapomněla hned po ránu věc roznést po celé obci. Na nátlak spoluobčanů, u kterých přepadení vyvolalo rozruch a strach, musel jít případ oznámit četnictvu do Peček. Nepočítal však, že s ním četníci půjdou na místo smyšleného přepadení. Rovněž tak nepočítal, že bude udán okresnímu soudu v Kolíně pro přestupek šíření nepravdivých zpráv podle § 18 zákona č. 50/1923 Sb. z. a n. na ochranu republiky...
PADĚLANÉ STOKORUNY

Bývalý pracovník pátrací stanice a penzionovaný velitel četnické stanice v Čestíně vrchní strážmistr v.v. Václav Novotný počátkem srpna 1936 telefonicky na pátračku nahlásil výskyt padělané stokoruny, kterou přinesl ze služební obchůzky na čestínský poštovní úřad místní listonoš.
Štábní strážmistr Antonín Král uvítal příležitost setkat se s bývalým kolegou a hlásil se, že do Čestína dojede. Téže příležitosti využil i kancelářský pomocník štábní Stehlík. Velitel stanice sice věděl, že je to proti předpisu, aby velel do výkonné služby kancelářského pomocníka, ale řekl si, že pro jednou se svět rozhodně nezboří. A štábnímu Stehlíkovi, který je beztak stále zahrabán ve spisovně trocha luftu taky neuškodí.
Na čestínské četnické stanici byl kromě nového velitele praporčíka Antonína Ladislava Seibota i pan "vrchní" Novotný a listonoš Pošík. Bankovka ležící na velitelově stole byla velmi podobná originálu, ovšem při styku s vlhkostí pouštěla barvu. Listonoš si toho všiml v okamžiku, kdy na konci obchůzky dělal vyúčtování, a jak byl zvyklý namáčel si při počítání bankovek prsty. Barva z jedné z nich mu ulpěla na prstech. Nemohl si však vzpomenout, jak k uvedené stokoruně přišel.
Dále, po odchodu listonoše Pošíka, se řeč obrátila na co jiného než na četničinu. Penzionovaný pan vrchní, který celý svůj život zasvětil četnické službě, se živě zajímal o to, co je na pátračce nového. Holedbal se, že nevynechá ani jedno vysílání bezpečnostních zpráv a v novinách že čte stejně jen soudničky a co, kdo, kdy a kde provedl a ukradl.
Druhý den, ještě než byla padělaná bankovka odeslána Ústředně pro pro padělání platidel, šeků a cenných papírů při pražské Všeobecné kriminální ústředně, hlásil velitel četnické stanice ve Zbraslavicích vrchní strážmistr Josef Havlovic, zadržení Františka Rezka, který se pokoušel v tamní prodejně firmy Baťa udat dvě padělané stokoruny.
Po krátké dohodě do Zbraslavic vyrazila hlídka pátrací stanice pod vedením vrchního Zikmundy a tvořená štábními Krulišem a Králem. S sebou si vzali rovněž "čestínskou" stokorunu.
Zatčený 24 letý František Rezek, syn rolníka ze Samku u Nepoměřic se zatčení podivoval a tvrdil, že neví nic o tom, že by bankovky, kterými chtěl u Bati platit vybrané boty byly padělané. Štábní Král zkusil stálost barev navlhčeným prstem. Při srovnání obou stokorun s "čestínskou" stokorunou bylo jasné, že všechny tři pocházejí ze stejné dílny.
Jelikož Rezek nechtěl udat, kde bankovky získal, bylo rozhodnuto o vykonání domovní prohlídky. Cestou do Samku potkali uhlířskojanovického velitele vrchního strážmistra Václava Forstera, který byl na obchůzce. Když viděl, že pátračka veze mladého Rezka a dozvěděl se, z čeho je podezříván, tak se jen pousmál. Sdělil, v době, když se Rezek učil po vyjití ze školy v Uhlířských Janovicích, pokusil se fingovat loupež. Tenkrát to s mladíkem pan vrchní vyřídil krátkou cestou - řemenem. Nyní, když je ale v moci "kutnohorských ďáblů", mu to tak snadno neprojde. František Rezek zbledl.
A zbledl ještě více, když u nich doma četníci nalezli připravené papíry na další bankovky a potřebné barvy. František Rezek byl pro zločin padělání peněz podle § 1 zákona č. 269/1919 Sb. z. a n. o padělání peněz a cenných papírů dodán do vazby kutnohorského krajského soudu.

Foto © archiv autora

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 08. 03. 2008.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.