| Jdu jen tak pomalu, krok za krokem, zimní krajinou a vzpomínám na doby, kdy i u nás v nížinách býval celou zimu sníh a sněhuláka si člověk mohl postavit ještě někdy koncem dubna. Na rozcestí dvou, dávno již oschlých, polních cest sedám pod velkolistou lípu, která uvažuje, zda nasadit listy dnes, nebo ještě týden počkat a nasazuji výraz, který prohlašuji za zamyšlený. Já za zamyšlený, má dobrá žena však tvrdí, že je předzvěstí ještě větších pitomin, než se mi hlavou míhají běžně.
Z mírného návrší, při troše fantazie a představivosti z náhorní plošiny, je vidět daleko do roviny k Labi, za ním, po pravé straně namodralá silueta Krkonoš, vlevo atmosférická neostrost roztírá obrys Ještědu a hřbetu Jizerských hor. Hor, kde se blbne ještě více než dokáži vyprojektovat já při nejzamyšlenějším výrazu jakého jsem schopen.
Vrcholy Jizerek nejsou nejvíce zasněžené. Pár vytrvalých vlekařů s pílí usilovnou vyrábí umělý sníh, někteří údajně zkoušeli ten pravý přivolat pomocí krvavých obětí pohanským bůžkům, viditelný úspěch se ale nedostavil. Pořadatelé a hlavně organizátoři Světového poháru lyžařů se obešli bez čar a kouzel, raději honili po horách stovky nákladních Tatrovek a z těch nejnemožnějších míst stěhovali sníh pod rychlá prkénka závodníků. Obzvláště velikou radost tak udělali ochráncům přírody, které nepovažovali za sobě rovné partnery, zničenými stopami potěšili i běžkaře. Všichni, kteří mají rádi naše hory, se již letos třesou samou nedočkavostí na plánované Mistrovství světa v lyžování v Liberci, v oblastech často vysoko až pět set metrů nad mořem. Nemohou se dočkat ani poněkud šíleně megalomanských olympijských her.
Stovky vyhozených miliónů podle čelných představitelů strany a vlády prý zviditelní Českou republiku, přilákají návštěvníky. Podle normálně uvažujících lidí ale zase není tolik co zviditelňovat a potencionální návštěvníci si již místo peněženek kupují přenosné příruční trezory, a do aut, která budou parkovat na všech třech parkovištích místo zabezpečovacích zařízení shání spolehlivější hady škrtiče.
Sedím pod tou velkolistou lípou na mezi u oschlé polní cesty a výraz, který tak chválí má dobrá žena, se zvolna stává ještě zamyšlenějším.
Letos museli zrušit legendární závod Paříž – Dakar; v temné Africe není prý nejbezpečněji. Příští ročník by se měl jet v jižní Americe. Ať mi nikdo neříká, že v České kotlině není bezpečněji než někde v Bolívii nebo Nikaragui. Mohli bychom pak, v rámci dalšího zviditelňování, latinskoamerickým indiánům slavný Dakar vyfouknout a jeho trasu vykolíkovat po naší zemi. Nad argumentem škarohlídů, že soutěž se obvykle jezdí náročným terénem a mezi písečnými dunami, jen mávneme znechuceně rukou.
Copak pro nás, šikuly, kterým nečiní sebemenší potíž vymyslet mistrovství světa lyžníků bez sněhu, je překážka dovézt ze Sahary pár tisícovek tun písku? |
