Zasmušilé statné stromy ukrývají, snad i před ptáky, tichou zahradu zemřelých. Neobyčejný hřbitov téměř na konci neobyčejného města je zahradou, oázou klidu i vyhlídkou na vzdálené, namodralé horizonty horských hřebenů, je místem odpočinku desítek osobností, které znal a často se jim klaněl celý svět.

Poutník se lehce opírá o náhrobek jednoho z Mozartových synů, mezi proschlými větvemi pozoruje jednu z hor a uvažuje zda jít rovnou k ní, nebo se ještě vydat dolů do města, které neviděl dlouhých dvacet let. Nedlouhé uvažování přeruší vzdálené tóny čehosi jako gregoriánského chorálu, poutník si vybavuje pravoslavný kostel s pozlacenými kupolemi, a  vše je rázem rozhodnuto. Shýbá se pro svou ne právě novou "usárnu", prochází bránou hřbitova, jeho kroky křižují málo frekventovanou ulici a s jistotou odbočují na trochu zanedbanou lesní pěšinu. Cesta klesá, pro okolní keře není vidět kam vede, kde vlastně končí, ale záhy se před zrakem poutníka zjevuje podivná, morbidně nepochopitelná stavba s vodní plochou, nepravidelně narušovanou pestrobarevnými  gumovými čepicemi plavců na střeše přilehlého, trochu nižšího přístavku. Za rybníkem v patře nesměle vykukuje štít secesního domu, desítka podobných, ale přece různých, na druhé straně sevřeného údolí. "Staré kanady" míjí tu podivně morbidní stavbu a poutník se snaží rozpomenout, co kdy četl nebo slyšel o hotelu Thermál na břehu říčky Teplé v Karlových Varech. Toho kladného, kromě ód socialistických investorů, zase tolik nebylo. Poškozený kolorit lázeňské části města, narušené přirozené proudění vzduchu údolím říčky, změněné klimatické podmínky.

Obloukem znechuceně obchází stavbu jevící se mu jako obludné monstrum, přátelsky se zdraví s pstruhy závodícími v Teplé a proti jejímu proudu kráčí ke kolonádě. Mlýnské, později Československo-sovětského přátelství a dnes opět Mlýnské a vzpomíná na Mostar v Chorvatsku. Vzpomíná jak seděl na polštáři v turecké kavárně, usrkával vřelý a trochu přeslazený černý nápoj, když si k němu přisedl sympatický starší chlapík. Původem ze Žižkova a poněkud starší než se zdálo. Žil v Mostaru již padesát let. Psal se rok 1967 a on již tehdy věděl a říkal, že lépe sedět holým zadkem na rezavých hřebících, než se kamarádit se Sovětským svazem.

„Tak vida,“ uchechtne se poutník. „Tady stával tak krásný Jurij kosmonaut a kde je mu konec? Prý stojí kdesi u letiště; konečně dříve než hrdina byl pilot, možná, že dobrý pilot…“ Jako vždy v Karlových Varech směřuje poutník neomylně ke kavárně Elefant. „Sedával tam dvorní rada Goethe, asi se svou Ulrikou, tak to by bylo abych si tam na jeho počest vždycky kafe nedal i já. Bez Ulriky; volné šlechtičny jsou poslední dobou nějak nedostatkové,“ tiše uvažuje a usedá do křesílka na zahrádce před památnou kavárnou.

Kupodivu, asi pro kanady, klobouk australák a koženou bundu-parku s letitou patinou není osloven rusky, ale anglicky. Poutník se dělá hluchým a vyčkává až si číšník vzpomene, jaký že to král město zakládal a jakou řečí se obvykle mluví v české kotlině. Usrkává s nataženýma nohama irskou kávu, whisky sametově hladí jazyk a přimhouřené oči stejně sametově sledují nedbale zakryté půvaby okolo zvolna procházejících dívek a dam. Přivolaný číšník již mluví rodnou řečí a poutník si při placení říká, že právě prohýřil domácí zásoby kávy na několik měsíců. Avšak proč se alespoň na malý okamžik nestat jedním z koleček velkého světa a u stolku, kde při troše představivosti sedí i kníže básníků, nekonzultovat své literární plány s mnohem zkušenějším a slavnějším kolegou.

Poutník  míří, ač nerad, zpět k Thermálu, míjí dům Zlatý klíč, ještě nedávno muzeum Karla Marxe a vážně promlouvá  k vousatému profesionálnímu revolucionáři zuřivě bojujícímu proti kapitalistům s výjimkou továrníka, který ho živil: „Tak to vidíš Karliku, mleli cosi o věčných časech a už jsou tady. Muzeum ti zrušili, pes po tobě neštěkne a bohatýrskými pitkami zničená játra nikdo neoznačuje za vleklý katar. Jo, chlapče, tady vidíš, jak je ta vaše  věčnost  relativní.“

Neoblíbený hotel obchází obloukem, zarputile pozoruje zčeřenou hladinu říčky a pstruhům žaluje, jakou že hrůzu lidé dokáží v nedostatku pokory a respektu k místu také postavit a u nelogicky žulovými  bloky vydlážděné plochy, ve skomírajícím kousku trávníku vidí hlavní cíl bloudění městem šlehačkových dortů. Malý, takřka nenápadný pomníček z tmavého kamene nepravidelného tvaru s vyleštěnou čelní plochou postavený v dubnu 1990 říká anglicky i česky, že je věnován  americkým vojákům 1. pěší divize a 9. obrněné divize 5. sboru občany Karlových Varů dne 5. 5. 1945. Malý pomník a tolik sporů.

Poutník smeká klobouk a zvažuje, co by provedl s těmi, kteří  symbol svobody  před časem dokázali polít červenou barvou. Nechápe ty, kteří sice fyzicky neškodí, ale  prohlašují, že datum 5. května 1945 mate turisty i mnohé občany města, neb Američané 5. května ve městě ještě nebyli ale pomník, že se tváří jako by na místě stál od toho dne. „Jenže on se nijak netváří, to si může myslet pouze naprostý trouba,“ přemítá poutník. „Kdybych v životě neviděl jak se dělaly pomníky hned po válce a jak vypadají ty relativně současné, moderní… Není datum třeba  symbolem? Symbolem konečného stanovení demarkační linie, která procházela právě Karlovými Vary, není symbolem konce absurdně nesmyslné doby, která slavila osvobození města Rudou armádou? A není třeba také symbolem konce historicky prolhaného období a opětovným začátkem pozitivních časů, kdy se smí nahlas říci, že Olomouc osvobodili Rusové a Vary Američané..?"

Poutník nasazuje na hlavu svůj starý kožený australský klobouk. Podobně jako před dávnými roky kluci v parkách přechází most vedoucí na druhý břeh Ohře a stále ještě zamyšlen směřuje někam do dálky k modravým hřebenům Krušných hor. Má namířeno ještě do Jáchymova a na Klínovec.