Slavomír Pejčoch-Ravik: Rozhovor se zrcadlem (1/4)

Rubrika: Publicistika – Rozhovory

  

ROZHOVOR SE ZRCADLEM                                                               Pravidla projektu
 
Určitě jste ve svém životě četli spoustu rozhovorů, v nichž se redaktoři snažili klást více či méně známé osobnosti různě smyslné či nesmyslné otázky. Pravdou je, že většina lidí o sobě nerada hovoří, snad i proto, že se jich mizivě investigativní žurnalisté neptají na to, na co by právě oni měli chuť odpovídat.
A proto jsme se rozhodli dát šanci naší OSOBNOSTI poodkrýt zrcadlo své duše netradičním způsobem: Požádali jsme jí totiž, aby si popovídala sama se sebou, se svým druhým já viděným v zrcadle, a to s následujícími pravidly:
1)      nikdo vám nepoloží nevhodnou, nevkusnou, zbytečnou, provokující, záludnou... otázku;
2)      můžete se ptát sami sebe a zároveň si odpovídat jen na to, co zajímá výhradně vás, co byste rádi našim čtenářům sdělili, jen se vás na to bohužel zatím nikdo nikdy nezeptal;
3)      rozhodnutí, zda vy budete zpovídat své druhé já v zrcadle nebo zda bude vaše druhé já zpovídat vás, je pouze ve vaší kompetenci;
4)      ve svém autorozhovoru můžete oba mluvit bez ohledu na to, kdo se ptá a kdo odpovídá, čímž opět netradičně rozrušíte obvyklý stereotyp běžných rozhovorů: krátká nezáživná otázka redaktora – dlouhá „záživná“ odpověď autora;
5)      pouze na vás bude, jaký zvolíte styl: humorně-ironický, informačně-prezentační, nadhledově-moudrý, meditačně-vážný, chladně-nezúčastněný, sebestředně-odvážný, emočně- vypjatý... nebo úplně-jiný, možno i v libovolné kombinaci všech předešlých možností;
6)      máte absolutní fabulační, stylistickou a obsahovou volnost s vědomím, že vše, co sami sobě o sobě sdělíte, jste jen vy sami, takoví jací chcete být viděni, slyšeni, cítěni, vnímáni a přijímáni veřejností;
7)      nemusíte se omezovat počtem slov, ale zato se pokuste vybrat ze svého osobního archívu fotografie, které ideálním způsobem zdokumentují vaše slova, činy, pocity, stavy, myšlenky. Ty budou otištěny spolu s vaším rozhovorem, aby tak mohly vytvořit neopakovatelné slovní a obrazové spojení.

Co je tedy vaším cílem?
Vytvořit svůj životní rozhovor, který už nemůže být žádným způsobem překonán, neboť nikdy nikdo nebude vámi, ve vaší kůži, nikdo jiný vám lépe neporozumí, nebude o vás všechno vědět a hlavně si nebude stoprocentně jist, že tento netradiční rozhovor lze udělat ještě lépe, než takto.

Pavel Loužecký, vydavatel Pozitivních novin

PhDr. Slavomír Pejčoch - RAVIK

   ROZHOVOR SE ZRCADLEM aneb 0TEVÍRÁNÍ ZAPOMENUTÝCH KOMNAT (1/4)

PhDr. Slavomír Pejčoch - RAVIK

Člověk, který píše svůj životopis, se většinou podobá scenáristovi, který ex post fabuluje a k dobrému upravuje děje, jimiž sám prošel. Většinou nachází i omluvy, různá vysvětlení a k tomu všemu modeluje historické situace i s ohledem na postavy, které s ním sdílely prkna, jež zdaleka neznamenají svět. A tedy není od věci hovořit aspoň se zrcadlem, tedy ve dvou, přičemž hladká stříbřitá plocha do jisté míry supluje roli svědomí, toho sotva zvažitelného činitele, který nás provází na životních cestách, aby nás varoval, soudil a dokonce korigoval při pokusech o naši vlastní fabulaci minulosti. Díky tomu, že jsem (mimo jiné) historik a politický a ekonomický analytik, který sleduje dění v Čechách od počátku šedesátých let, ctím profesionální poctivost, a co nemohu doložit autentickými fakty, o tom se raději ani nezmiňuji. Na samém počátku této laboratorní práce s fakty byl kdysi Milan Daneš, redaktor nakladatelství Mladá fronta, který měl v úmyslu realizovat literární projekt o tom, co si o nás myslí svět, a co vlastně ve světě znamenáme. Publikace měla být určena mládeži – cosi jako bedekr pro diskuse s cizinci a pro orientaci ve vyspělém světě, který se nám začátkem šedesátých let začal otevírat.

Objevil tedy přes svého rozhlasového kolegu doporučení, že to je téma adresované rovnou mně. O roli náhody v lidském osudu pak svědčí malá drobnost, že tento redaktor, svérázný to sportovní odborník jménem Josef Volařík, ani nevěděl, o čem s Milanem Danešem hovořil. Psal se tehdy rok 1963. Tu práci jsem samo sebou přijal, s drobnou výhradou. Pravil jsem redaktoru Danešovi, že si již dovedu vybavit jeho představy: vyprávění o tom, že nás svět miluje, že máme výtečné znojemské okurky, poslouchatelné filharmonie a že si dovedeme vyrobit oceli, kolik potřebujeme. Mně však, jak jsem vysvětlil, půjde o skutečnou prezentaci Československa ve světě. Chci vyprávět o tom, jak nám ujíždějí rychlíky, jimž jsme chtěli co nevidět křižovat cestu, ne-li je rovnou předjíždět. Milan, který se mnou od počátku sympatizoval, mi tedy přikývl s tichou prosbou, že nechá-li volnost mým představám, že by aspoň pro formu o těch okurkách a filharmonii měla být také – alespoň malá zmínka.

Tak jsem se pustil do poměrně pracného díla, které muselo být tak říkajíc „lektorováno“ odborníkem na ÚV KSČ. Měli jsme štěstí – narazili jsme na bezpochyby osvíceného člověka, který napsal, že je to první otevřené hodnocení naší ekonomiky, ba dokonce, že jde o obohacení marx-leninismu. Jenom některé tabulky jsem měl z textu vypustit. Stalo se – a nahradil jsem tedy první nevyhovující cifry dalšími, ještě výmluvnějšími. To se opakovalo zhruba dvakrát a nakonec knížečka vyšla pod názvem My a oni jako neprodejný výtisk. To proto, aby se neobjevila v nepovolaných rukou a zejména na knihkupeckých pultech. Zatím zrál čas, nastal rok šedesátý osmý, Ota Šik, který se o mně dozvěděl, mě ze dne na den učinil svým tiskovým tajemníkem. První stránka v tisku, kterou jsem napsal od první do poslední řádky, zaútočila na komunistické dogmatiky. A potom přišla na řadu moje připravená knížka. Rozdělil jsem ji na několik kapitol: O tom jak žijeme, jak stavíme, jak prodáváme, jak vyrábíme a jak vyvážíme. Lidé pospíchali v neděli k televizi jako k seriálové senzaci a v tisku se objevila kresba plačící rodiny, sedící kolem televizní obrazovky, na níž brečela hlasatelka. „O stavu národního hospodářství hovořil akademik Ota Šik“ zněl text pod obrázkem. Tehdy se pracovníci olomoucké banky rozhodli založit „zlatý fond republiky“.

Zrcadlo:
A teď se tě, coby svědomí, pozeptám, zdali ti nepřišlo líto, že smetanu slízl někdo jiný?

Ota ŠikÓ nikoli. Kdybych v té době přišel s nabídkou do televize coby soukromá osoba, nikdo by se se mnou nebavil. Nejspíše ani moji pozdější přátelé Svejkovský a Jiří Kantůrek. Nehledě na to, že nejsem typem pro televizní obrazovky. Zkrátka v daném okamžiku by kniha My a oni (která má i v zahraničních vydáních odkazy na mou studii) nenašla lepší prezentaci. Ota Šik před kamerou dokonce bolestně vzdychal. O vydání se mnou jednali redaktoři nakladatelství Svoboda, honorář byl určen „Fondu republiky“ a svazek vskutku vyšel – avšak již v průběhu srpnových událostí. Tedy skončil v mém archívu, ale nikoli na pultech knihkupectví. Zato bylo toto nepatrné dílo přeloženo do devíti jazyků, krom těch základních také do severské produkce, a vyšla i v japonštině. Pro rakouského vydavatele jsem dokonce dodatečně dopisoval pasáže, které měly vypovídat o možnostech našich vzájemných vztahů. Ota Šik již před vstupem vojsk odejel do Jugoslávie, a tudíž jsem autorské výtisky mohl dostat až po dvaceti letech, tedy po listopadu 1989. Mrzí mě jen fakt, že jsem musel Otu Šika uhánět. Po letech se nejspíše obával, že budu žádat finanční náhradu, a dokonce se tvářil, jako by se na naši spolupráci vůbec nerozpomínal. Tudíž jsem musel „přitvrdit“ a před budovou obchodního domu Baťa mi někdejší šéf nakonec igelitovou tašku plnou svazků předal.

Ovšem ani po tom se na Otu nezlobím. V roce 1968 jsem vlastně mnoho neznamenal – zatímco pod štítem Oty Šika jsem hned po napsání textu zvedl telefon, vybral si redakci a článek šel neprodleně do tisku. Což se mi, coby soukromé osobě, nikdy nestávalo. A tak mám dodnes celou krabici výstřižků a strojopisných textů z té doby. Dokonce i kartičku s poznámkami Alexandra Dubčeka, který bránil, aby jeden z článků vyšel v Rudém Právu. Uschoval jsem si tedy kartičku, která se měla stát nadlouho jen památkou, a nechal jsem tentýž text vytisknout v redakci Práce.

Pozoruhodné ovšem bylo, že jsem řádil jako černá ruka, den co den jsem sepisoval projevy, nebo články – dodnes se divím, co jsem stihl za pouhé čtyři měsíce před srpnem. Členové vlády se ovšem divili bouřlivému nástupu Oty Šika a přemýšleli, jakou politickou hru rozehrává. Čemuž jsme se, samo sebou, smáli, protože nikdo netušil, že v sekretariátu vicepremiéra sedí zdivočelý publicista, který jako by tušil krátkost své jedinečné šance a koukal vypsat všechno, co mu leželo na srdci. Jen jeden z mých přátel byl „v obraze“. Byl to Milan Daneš, který znal mé literární podání a například po celostránkovém projevu v Českých Budějovicích mně volal, aby mě za podání pochválil. Podle něj, což nemohu sám posoudit, mám údajně svérázné podání – a toho jsem se v časech samizdatu obával. Na vnitru prý pracovalo na čtyřicet jazykovědců, kteří spolehlivě určovali rukopis jednotlivých autorů.

Zrcadlo:
Tys ovšem nikdy nehýřil financemi – nestýskalo se ti po financích, které tato literární činnost vynášela, nebo spíš vůbec nevynášela?

Nebudeš tomu věřit, ale mně šlo vlastně (i když to vypadá jako dobrotivá samochvála) zejména o čtenáře. Když jsem vůbec tisknout nemohl a studoval jsem biblické příběhy a Nový zákon, stal se mým vydavatelstvím chrám sv. Ignáce na Karlově náměstí. Nedaleko odtud jsem pracoval a někdy jsem se zastavil. V tamnější chrámové předsíni viselo pokaždé osm hustě popsaných stran textu a po nedělní mši čtenáři postupovali od jedné stránky ke druhé a četli se skutečným zájmem. Ve všední den jsem tam potkal staršího pána, který těžkou tesařskou tužkou opisoval jednu stránku textu. Když došel na konec spodního okraje, sebral papír a odešel. Mně bylo v té chvíli jasné, že si osm čtenářů rozdělilo mé texty a každý z nich opisoval a množil jen svou stránku. Mého vydavatele, dnes profesora Teologické fakulty ThDr. Jiřího Skoblíka a také mého zpovědníka tehdy vyvedl z rovnováhy jediný text. Napsala ho pracovnice olomoucké pošty, žádající, v které knize by mohla dílo dočíst. Poznamenala při té příležitosti, že se začetla tak, že jí ujel dokonce rychlík. Dr. Skoblík jásal: pravil, že jsem dosáhl toho, oč jde všem duchovním. Aby totiž lidé zapomněli na své starosti, na čas, vlaky a nákupy a ponořili se do duchovního světa. Byl to vskutku triumf, ale já jsem ho nevnímal a neužíval si ho s takovou intenzitou, jako právě můj duchovní vydavatel a zpovědník...

                 Cirkus Pětikoruna, S.Pejčoch-RAVIK, obálka knihy   Cirkus Pětikoruna, bratr Zdeněk, koláž z knihy Cirkus Pětikoruna

A potom se musím přiznat ještě k jedné humorné zásadě, která se zrodila v mém raném dětství a která mě nejspíše předznamenala pro zbytek života. Někdy ve 12 letech v jihomoravském městě Jemnici, kde jsem se narodil a kde jsou pohřbeni rodiče, jsem si v roce 1943 nebo 1944 založil Cirkus Pětikoruna. Původem tedy patřím tak trochu do rodiny Berousků, Kludských a dalších cirkusáků, kteří mají na Olšanských hřbitovech v Praze ty nejhonosnější pomníky. Cirkus se jmenoval Pětikoruna ze dvojí příčiny: jednak nás bylo dohromady pět, a potom naše vstupné činilo rovných pět korun. Jednoho dne, (a upozorňuji, že bylo nařízeno zatemnění), mě, coby direktora cirkusu, napadlo uspořádání exkluzivního představení. Objevil jsem desítku nejrůznějších lampionů, barevných i symbolických – v národních barvách a dokonce i s Mistrem Husem. Rozžehl jsem svíce a lidé strnuli – žasli nad září jinak temného města. To již vyběhl pan domácí, jehož synek byl rovněž artistou cirkusu, strhal šňůry a pošlapal svíce i s přepestrými lampiony. Od té doby, jak si říkávám, jsem na sebe převzal závazek, že v dobách, kdy budou všichni i v písních slibovat, že „zhasneme lampiony“, já se budu snažit, i s jistým rizikem, lampiony rozsvěcovat. Naštěstí nikoli sám.

S odstupem času jsem se vrátil do míst, kde stávala naše aréna bez šapitó. Byla daleko menší, než jsem si celá léta myslel – sotva na rozpažení rukou. Odešli na opačný břeh i všichni moji cirkusáci, naposledy můj vlastní bratr, který se se světem rozloučil na věru půvabném místě, totiž na svahu řeckého Olympu. Když jsme si naposledy vyzkoušeli svá někdejší vystoupení, bratr, kupodivu, žongloval jako v manéži. Fotograf, který pořídil naše záběry, si vybral zeleň Hlavního nádraží, aby mohl dobře vykrýt naše pozadí. Poněkud byl ovšem nesvůj, protože jsme se pohybovali v ráji bezdomovců s červenými nosy klaunů. A co pak, když na nás přijde policista? zeptal se v rozpacích fotograf. Potom, pravil jsem, se ho zeptám, copak tu dělá on. Že já, (samo sebou v triku a s červeným nosem) jsem poradce předsedy vlády. Což v daném okamžiku byla vskutku pravda. Pouze moje přítelkyně Miroslava se zděsila, jakpak nás bude vysvobozovat z blázince v Bohnicích, kde mimochodem zakrátko skončil můj kolega, Ivan David - ovšem jako ředitel.

Zrcadlo:
Takže začněme celou zpověď od počátku – od Jemnice, v níž jsi se narodil.

Inu, mládí bylo poznamenáno drsností rodinné výchovy. Zatímco Otto von Bismarck přiznává, že v jejich rodině se řezalo v každé druhé generaci, v našem rodě to bylo pokaždé, a obětí jsem býval spíše já. Takže se mnou výprasky skončily a já jsem pak už vlastně žádné dítko řádně nevychovával. Všeho všudy jsem (nikoli surově) udeřil neposlušná dítka celkem čtyřikrát. I když škoda facky, která padla vedle, jak se říkávalo. Na jedno rodové vystoupení si ovšem pamatuji jak se patří humorně. Byl mi svěřen mnohem mladší bratranec Jaroslav, který musel právě vypracovat domácí úkol. Chlapec tehdy ještě psal s držátkem a špičkou, tedy nářadím, které si pamatují už jen starší ročníky. „A teď vynech řádek,“ pravil jsem uličníkovi. Leč chlapec se rozhodl trucovat, tlačil špičku do mého prstu, až mně došla většinou beztak chabá trpělivost. Upozornil jsem hošíka, budoucího inženýra na koksovně, že neuposlechnutí bude mít nepěkné konce. Sňal jsem prst a hošík nasadil, samo sebou, bez mezery. V tom okamžiku dostal takový pohlavek, že Jaroslav projel špičkou celým sešitem skrz naskrz. Takže jsem se přesvědčil, že povolání pedagoga, po němž jsem ostatně beztak netoužil, se nestane mým životním posláním.

Zrcadlo:
Vezměme to tedy od počátku.
 

Začínal jsem v Jemnici na jižní Moravě, odkud pocházím a kde si mě v publikaci o Budějovicku a Jemnicku zařadili mezi významnější rodáky. Což mě potěšilo, i když stát se významným rodákem ve městě, které kdysi čítalo 3000 obyvatel, nebylo zas až tak velkým výkonem. O mé volbě rozhodoval otec – byla to obchodní akademie. Volba, jak jsem si zprvu myslel, poněkud nešikovná, ve skutečnosti, jak vyplynulo z mých životních cest, geniální. Kolikrát já jsem toto zaměření proklel a kolikrát jsem té volbě blahořečil! Studoval jsem ve Znojmě, bydlel v internátě, v němž se usídlily zvyky jako na vojně. Teprve mazáci, kteří tu bydleli čtvrtým rokem, měli právo hrát si na machry. Byl jsem ve své třídě premiantem, s naším třídním profesorem Ing. Velebou jsme se stali přáteli, ale studium účetnictví či kupeckých počtů, které mně později přišlo vhod, mě vlastně nikterak neohromovalo. Bavil mě ovšem těsnopis, z něhož jsem si složil státní zkoušky, a dopracoval jsem se ke spolehlivým 120 slovům za minutu, tedy na úroveň komorní stenografie, a propracoval jsem se dokonce do celostátních závodů. Těsnopis mě sice nikdy neživil, ale používám ho i ve svých 75 letech a novináře Gela, s nímž jsem kdysi sepisoval anabázi novináře, jsem znalostí těsnopisu doslova ohromil. Diktafony byly pohodlnější, dokonalejší, leč nebyly vždycky po ruce.

Než odejdeme ze Znojma, musím se pochlubit svou první skutečnou zkouškou odvahy. V sedmnácti letech jsem se totiž poprvé v životě dostal do spárů Státní bezpečnosti. Důvod byl prostý: Psal se rok 1949 a na hranicích chytili pohraničníci vychovatele z internátu, (tuším, že se jmenoval Hora), který měl v kapse speciálku – mapu s výrazně zakreslenými hranicemi, ale s mým jménem navíc. U mapy byla ještě obálka zaslaná z mého rodného města s poznámkou „Dopis spal“. Jemničtí policisté, kteří mně všechny detaily bez rozpaků předložili, mně bezděky zkomplikovali i zjednodušili situaci zároveň. Vzpomněl jsem si totiž, že jsem při výletu na Vranovskou přehradu měl půjčenou teletinu od kamaráda. V její kapse pak byla zasunutá a zapomenutá zmíněná mapa. Chlapec, když jsem jej navštívil, se zhroutil. Měl totiž před maturitou – mně se ovšem sevřelo také skoro všechno, co se v takovýchto situacích svírá: lépe bylo neznat viníka, než znát před výslechem děsivou pravdu. I když pár facek by tento pomocník potenciálního emigranta zasloužil ještě dnes: proč neodstřihl bílý okraj mapy, na němž bylo uvedeno moje jméno. K výslechu ve Znojmě ovšem došlo přesně podle pravidel – jeden hodný, druhý vlídný. Hrozili zatčením otce, vyhozením ze školy, nechali mě napsat „dopis spal“, aby porovnali rukopisy. Já jsem to ovšem, ač jsem neměl dost zkušeností, nevzdal. Tvrdil jsem, že mi někdo musel ukrást mapu v pokoji, který se nezavíral. Dostal jsem sice ještě týdenní lhůtu na rozmyšlenou, což bylo slušné napínání na žebři v moderních poměrech. Protože jsem tušil, že budu sledován, obešel jsem všechny pokoje a poptal se po své mapě, samo sebou zbytečně. Za týden však po mně nikdo nic nežádal a za nějaký čas jsem potkal skoro neznámého chlapce, který mi špitnul omluvu vychovatele. Ten se nejspíše přiznal ke krádeži. Šlo vlastně o drobnost a nikdo by mi ani dnes nemohl vyčítat ani nedostatek sil ke zdolávání vnitrácké převahy. Přesto jsem dodnes pyšný, že jsem si v sedmnácti nenadělal do kalhot. I když jsem se od té doby bezpečnosti a komunistů (u nichž jsem beztak skončil až v šedesátých letech) soustavně obával. Nejvíce v normalizačních dobách, kdy jsem se obával o svou dosti slušnou knihovnu a archiv.

Zrcadlo:
To ovšem předbíháš událostem. Vzpomeň si, jak tvůj přítel malíř Jindřich Hégr namaloval nádhernou krajinu, Vysočinu, s klikatou cestou a stálým stoupáním. Tys stál před tímhle plátnem a pojednou jsi položil prst na poslední stoupání cesty, vysoko, téměř pod horizontem. Tak tady jsem, jsi pravil. No to je skvělé, poznamenal Jindříšek – to už jdeš vyloženě vzhůru.

Ten obraz byl ovšem opravdu fascinující, i když životní stoupání nevedlo zdaleka klikatou čarou, ale bylo dosti strmé, s krátkými odpočinky. Došlo tedy k logickému dohadování o ceně. Dílo nabídl Mistr se slevou za 15 tisíc korun. Dokonce byl ochoten prodat, avšak Hégr se dostal do finančních potíží rychleji než já k penězům a podle toho dopadl výsledek. Vysočina visí na cizí a docela neznámé stěně.

Nyní bychom se tedy měli podívat na tu cestu skutečnou a nejspíše dobře naprogramovanou.
I když jsem měl po maturitě trojí šanci, nenapadlo mě nic lepšího, než navštívit ostravský rozhlas – v naivní víře, že by tu mohli upotřebit můj těsnopisný rychlopis. Tehdy jsem na kádrovém oddělení potkal svého ochránce, sympaťáka Matušku, který později dosloužil se Srpnem 1968. Tomuto chlapíkovi neušla moje čistá čeština bez stop ostravského nářečí, přezkoušel mě ve studiovém vystoupení a přijal mě celkem bez problémů. Protože však věděl, že hlasatelna je svým způsobem „lehárnou“, kde musí být muž u mikrofonu ve střehu, ale bez možnosti využít produktivně čas, zakrátko mě přesunul do programových oddělení. Tak jsem se tedy ocitl ve vzdělávacím oddělení, a protože vzdělávat mohla stanice v Ostravě pouze nebo zejména v dolech a hutích, sblížil jsem se záhy s profesory z  vysoké báňské a dovídal jsem se tedy o metalurgických procesech, o legování ocelí, netuše, že přijde chvíle, kdy mi všechna moudra pánů profesorů přijdou vhod. I když mně tito učitelé vedli ruku směrem k metalurgickým provozům, novinářská práce mě orientovala vysloveně na společenské vědy, které se mi staly osudem. Jako maturant s praxí jsem měl roku 1952 jednoznačné šance – vybral jsem si historii, mé životní a osudové poslání.

Zrcadlo:
Jakpak s odstupem vzpomínáš na léta studií a na své profesory?

 

V roce 1952 se nás sešlo na filozofické fakultě okolo dvou stovek – přičemž ve vydatné přesile byli takzvaní „adekáři“, dělničtí absolventi střední školy. Většina z nich nebyla na studium připravena a mnoho z nich se rozloučilo s alma mater již v průběhu prvního roku.

Naši nejlepší kantoři nás tedy šikovně roztřídili – na skutečné filozofy, na kandidáty historie, a ze zbytku vytvořili katedry studia dějin KSČ nebo KSSS, či Sovětského svazu. Mnozí opravdoví historici, Profesor Josef Polišenskýnapříklad profesor Josef Polišenský, chodící encyklopedie dat, nebo František Graus se pak opravdu věnovali budoucím nadějím svého oboru. Nezapomenu na profesorku Miladu Paulovou, která se během svých přednášek o byzantských dějinách nejednou distancovala od marxismu stručnou poznámkou, či dělící čárou mezi tím, co seznala ona a co tvrdí váš Marx a Engels. Profesor A. V. Florovskij také poznamenal, že když vypukla v Rusku revoluce, že mu rudoarmějci spálili knihovnu tuším o pěti tisících svazcích. Čímž jsem skončil s bolševismem, dodal. Protože jsem zpracovával sám pro sebe pražské hřbitovy, zejména v letech dlouhodobé nemocenské, občas jsem na některého z učitelů narazil, a tedy příslušně zavzpomínal. Profesor Florovskij, jinak ctitel Ruska, carevny Kateřiny a obdivovatel Petra Velikého, je například pohřben na nových Olšanských hřbitovech, tedy v části, v níž se nacházejí i ruští emigranti, ruští a američtí vojáci, ale také čeští, vesměs italští legionáři. Takže nemohu souhlasit s Janem Schmidtem, jinak sympatickým kumštýřem, který zformoval soubor Studia Ypsilon a který o úrovni fakulty na počátku padesátých let zapochyboval.

Zrcadlo:
Ovšem kdo ti tehdy opravdu imponoval?

Nejvíc, samo sebou, František Graus, skutečný postrach studentů. Tehdy docent, ovládající, jak se tradovalo, jedenáct jazyků, později profesor, pohřbený symbolicky v německé Kostnici u Bodamského jezera. Jestliže mě někdo naučil metodice analýz, rozboru textů, tedy to byl právě on. Hned na počátku druhého ročníku se mohlo do jeho semináře přihlásit dvacet studentů – ostatní, jichž byl mnohem větší houf, měli odejít s jinak tolerantním profesorem Polišenským. Dodnes si vzpomínám na tehdejší startovní výstřel – naši kolegové se ve dveřích doslova sráželi a u ironicky se usmívajícího Grause zbyla hrstka. V té jsem zůstal také já. Nezapomenu ovšem na jednoho studenta, který již na odchodu postřehl výsměšný pohled Františka Grause. I pravil stručně a nahlas: Hovno. A přisedl si k nám. Pan docent nás seznámil s cílem semináře: kdo nezvládne latinu a němčinu a nevypracuje solidní seminární práci, ten se může s fakultou rozloučit. Prostě nepostoupí do dalšího ročníku.

Zabývali jsme se četbou a rozborem zákoníku sálských Franků (Lex Salica) Lex Salica pocházejícího zhruba z let 508-511. Šlo, samo sebou, o latinský text, a já jsem tedy musel zvládat i latinu, kterou jsme na obchodní akademii neměli. Výuka latiny tehdy vůbec na čas vypadla i z osnov gymnázií. Takže jsem navštěvoval intenzivní studium spolu s budoucími pány lékaři. Ke konci ročníku jsem skládal zkoušky, a z textů, které mi byly předloženy, si pamatuji na jediný: na báji o Prométheovi přikovaném ke skále za to, že přinesl bez souhlasu bohů lidem oheň. Za trest přilétala orlice, aby milému mýtickému hrdinovi klovala játra, jež ovšem stále dorůstala, takže Prométheus trpěl, ale neumíral. Játra jsou také, pokud vím, jediným orgánem, který vskutku dorůstá. Takže dívám-li se zpět na poslední řádky, moje slovní zásoba zase nebyla zrovna nejchudší.

Již hodinu před seminářem jsme měli propocená trika. Když přišel pan docent, který jediný z vyučujících v hodině pokuřoval (byly to malé cigarety značky Orava v modrých krabičkách), započalo čtení. Když nám překlady nešly zrovna nejlépe, docent vybuchl. Sděloval nám, že sedíme ve třídě jako „malovaní Turci“, že kdyby měl zaplnit třídu, mohl by posbírat lidi z davu, který míjel fakultu. Tudíž do smíchu nám nebylo, ale v tísni jsme si zapamatovali každý detail (viz i podobu cigaret, které šéf našeho semináře kouřil). Ale nejvíce se mi, a nejspíš nám všem, zapsaly analytické metody. Jak rozpoznat z litery dávného zákona právní úroveň, společenské uspořádání, hierarchii moci, zbytky otrokářského státu. A tu se mi chce pousmát nad představou, bude-li někdo za půldruhého tisíce let studovat naši legislativu. Vždyť většina základních zákonů prošla jen v posledních dvou desítkách let šedesáti, ba i stovkou novelizací. Takže se dnes v duchu skláním před profesorem, který mě vybavil jednou klíčovou vlastností pro zbytek života.

Z mého popisu Františka Grause vyplývá, že mě již touha po prestiži a uznání hnala za slušnou seminární prací. Vybral jsem si tehdy rozbor nejstaršího vojenského řádu, připisovanému Janu Hájku z Hodětína, šlechtici a královskému podkomořímu, který zemřel před rokem 1420. V textu řádu byla ovšem detailně popisována vozová hradba, s níž se naučili manipulovat husité. Pojednávalo se o pohybech v boji, o pořádku za hradbou, o rozmístění střelců. Bylo neuvěřitelné, že by řád vznikl, jak se udávalo, roku 1413, tedy dávno před začátkem masového nasazení vozové hradby. Nebylo tedy jediného Vozová hradba významného historika, který by se vyhnul právě tomuto tématu. Dočtete se o něm u Josefa Pekaře jako u Františka Palackého, u V. V. Tomka, u F. M. Bartoše, Josefa Šusty nebo u Rudolfa Urbánka.  Nikdo z velkých tedy Hájkův řád neminul. Pokud šlo o mou práci, posbíral jsem řády slezské, podobné normy a taktické pokyny německých končin – a shledal jsem, že všichni vzájemně od sebe opisovali. Očísloval jsem jednotlivé kapitoly, včetně Hájkova řádu, srovnával jejich zatřídění – a závěrem jsem odmítl všechny velikány, kteří na tématu pracovali přede mnou. V závěru jsem posunul časování, podložené i jazykovým rozborem, o celé jedno století. Práce čítala na sto stran a stačila vlastně na diplomovou či disertační práci. František Graus ji také shledal za nejlepší studii, kterou jsme vypracovali, doporučil ji k tisku a chválou nešetřil. Takže i po letech shledávám, že jsem tehdy, ve dvaceti letech dosáhl jednoho z největších životních triumfů. A to nemluvím o výuce metodiky, která mi posloužila pro zbytek mého života.

Nakonec došlo i na jazykové prozkoušení – na řadu přišla němčina, bez níž se, což platilo nejen u Grause, ale i v dnešní historiografii, dějepisec neobejde. I začalo škemrání, že všichni studujeme němčinu jen pár měsíců, že na historické texty nejsme připraveni. Graus pohotově vytáhl ze stolu německé noviny a podal je lotrovi po levici. Ten se zakoktal, neměl tušení copak znamená slůvko „Kraft“, a pan docent pravil, že k fakultě již přijíždí tramvaj a že by všichni, kteří jsou tak skvěle připraveni, pospíšili do menzy na oběd. Z třiadvaceti se zvedli skoro všichni. Zbyli jsme jen čtyři a hned první z nás, který přišel na řadu, rovněž zakoktal a letěl i s indexem. Zbývající trojice nakonec uspěla, a právě nad historickými texty, přičemž mi František Graus při čtení přikryl rukou sloveso na konci, které, jak víme, v němčině dává větě smysl. Skákal jsem (po pouhém zápisu) radostí tak, že jsem v Grausově kabinetě zapomněl aktovku. Pan docent ji tedy sebral, sešel po vedlejším schodišti a nad mým burácivým řevem nechápavě kroutil hlavou.

Zrcadlo:
Takže ty jsi nakonec propadl vojenské tématice?

Já jsem si vůbec s vojnou, najmě s historií vojenství, dlouho zahrával. Jak již bylo řečeno, pod palbou Františka Grause jsem obstál svým vojenským řádem. U paní profesorky Květy Mejdřické jsem referoval o taktice, o operačním umění a strategii císaře Napoleona, jemuž jsem ještě později vzdal hold u Waterloo zdoláním kamenné pyramidy, ale poklonil jsem se mu také v pařížské Invalidovně, kde – chcete-li spatřit jeho sarkofág, nezbývá než sklonit hlavu. Posléze u profesora Florovského, k jeho velké nelibosti jsem předložil Suvorovovo italské tažení. Prostudoval jsem tehdy všechny dokumenty, které byly vydány v Rusku, tuším ve čtveřici silných svazků. Suvorov, který se při zoufalém návratu své armády vracel přes Prahu, ale jeho tažení samo velkého vojevůdce nikterak nezdobilo. Když v sérii bitev na italské frontě dokázal ruský generalisimus v jediném dni svou trojnásobnou přesilu během dopoledne početně srovnat s relativně slabšími francouzskými pěšáky, nemohu než vyslovit slova soucitu. Což se ovšem nelíbilo panu profesorovi, milovníku ruského osmnáctého století. Došlo tedy ke sporu trvajícímu hodiny – oba jsme vršili stohy argumentů na podporu svých tezí dlouho do odpoledních hodin, zatímco už unavení kolegové dávno opustili fakultu. Výsledkem byla, samo sebou, remíza, neboť s milovníkem ruských dějin, ale ani s vojenským historikem, za něhož jsem se pokládal, ani jeden z nás zvítězit nemohl.

Závěrem mých studií byla ovšem diplomová práce, která byla jednou z nejobsáhlejších, ne-li vůbec nerozsáhlejší studií, a opět z vojenské oblasti. Je dvousvazková, čítá 640 stran a vypovídá o ekonomických aspektech vývoje zbrojení. Generál SuvorovNa této studii jsem ovšem pracoval dobré tři roky a hrubým odhadem jsem nastřádal v kartotéčních krabicích na 5000 hustě popsaných lístků. Mou studii nakonec posuzoval a celou dobu řídil profesor Oldřich Říha, který nejspíše vytušil můj důvěrný vztah k ekonomice, a protože se hospodářským otázkám věnoval tehdy jen málokdo, byl by nejspíše rád, kdybych své zaměření vůbec neopouštěl. Co se zbrojení týče, zabýval jsem se zejména vývojem a zdokonalováním pancéřovaných plavidel a rozvojem zbrojní výroby zejména v Británii, ve Francii a v Německu. Pozoruhodná byla technická stránka tehdejšího zbrojení – špičkové firmy vyvíjely totiž konstrukčně a legováním ocelí co možná nejneprůstřelnější pancéřové pláty. Sotva však dosáhly určitého stupně odolnosti, okamžitě zahájily (často i ve vzájemné spolupráci) vývoj střely, která byla s to prorazit každý existující pancíř. Tudíž legováním oceli byly nasazeny do výroby kromě oceli také chrom, molybden, olovo či měď. Jakmile byl použit například ke zvýšení odolnosti legováním ocelí chrom, okamžitě vzrostl nejen obchodní zájem o daný kov, ale i o jeho spotřebu. V statistických křivkách se vývoj doslova zlomil směrem vzhůru.
Tím pádem nastal tlak na těžbu, najmě v rozvojových zemích, jednotlivé zbrojovky se začaly vzájemně propojovat, uzavíraly vzájemně dohody, Angličané například Německu přenechali zapalovače do dělostřelecké munice, německé ocelárny dodávaly i během první světové války přes Švýcarsko do Francie ostnatý drát, který natropil mnoho těžkostí německé pěchotě u Verdunu, a po skončení světové války došlo k samozřejmému proúčtování. A tak (i když tehdy svět tento pojem ještě neznal) jsem mapoval základy globalizace, která dostala své první obrysy právě ve vývoji zbrojní techniky. Přílohou celé práce byly mimochodem rozsáhlé tabulky, v nichž byl svět jako celek propojen právě vazbami zbrojovek.

Pokračování .... Část 2.

  Část 1.  /  Část 2.Část 3.  /  Část 4. 

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Olga Janíčková

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 17. 02. 2008.