„Vážená a milá paní Olinko!
Už od začátku šedesátých let  jsem jako novinář schraňoval vše, co se o Vás kde psalo a sledoval jsem Vaši uměleckou dráhu až do let devadesátých. Mám ve svém archivu nejen množství článků, rozhovorů i titulních stran včetně zahraničních časopisů, ale i mnoho Vašich filmů na VHS i DVD, které se snažím stále doplňovat.
Zajímají mne osudy filmových hvězd a ve svých knihách, kterých mám na svém kontě již tři desítky, jsem se vždy snažil o vyvracení fám a  obhajobu těch o nichž píšu, o chápavý pohled do jejich duší.
Poté, co jsem napsal knížky o hercích a zpěvácích doby dávnější, chci začít psát konečně také o těch, s nimiž jsem vrstevníkem a kteří svým herectvím zasáhli do mého diváckého života.
Právě Vy jste jednou z těch mála hereček, které si takto po létech „přivlastňuji“. Proto mě napadlo, že bych dnes mohl s Vaší pomocí napsat Vaší biografii. Vím, že jste člověk citlivý, před společností spíše uzavřený, který se brání novinářským rozhovorům, nejspíš i pro některé špatné zkušenosti z minulosti.
Píšu Vám tento dopis bez jakýchkoliv postranních úmyslů, s naprostou upřímností a pouze ve snaze přivést v budoucnu na svět Váš portrét, představující Vás v tom nejlepším světle a takový, jaký si budou chtít přečíst všichni, pro něž jste se ve svých postavách na filmovém plátně stala součástí jejich mládí a života vůbec. Prostě ti, kteří Vás mají jako herečku rádi…“ 
 
        
           
 
 
K napsání dopisu, jehož obsahem byly tyto řádky, mě už koncem roku 2006 vedlo několik skutečností. Především vlastní rozladěnost nad tím, co negativního se začalo pojednou psát o této naší vskutku světové filmové hvězdě v bulvárních denících:

-  První česká sexbomba Olinka Schoberová: Opuštěná, sama... Ničí ji alkohol!
-  Česká sexbomba Olga Schoberová: Proč se skrývá?
- Není to tak dávno, co jí muži na celém světě leželi u nohou a ona si mohla jen ukázat prstem - dnes se skrývá za černými brýlemi a s nikým nechce mluvit. 
- „Nechte mě být,“ odmítá Schoberová jakékoliv žádosti o rozhovor či focení a uzavírá se před světem…

                   

Čím rezolutněji odmítala novináře, tím nevkusnější začaly být zprávy, záměrně ilustrované nehezkými, zkreslujícími fotografiemi, zachycujícími herečku v nečekaných momentech - vyhlížející z okna, za pootevřenými dveřmi, cestou pro nákup.

Náhoda tomu chtěla, že mi zrovna tou dobou věnoval mladý televizní režisér Filip Menzel fotografii, kterou jsem do té doby nikdy neviděl: Jsem na ní sotva šestnáctiletý - zaujat hrou na kontrabas, zatímco za mnou stojí – zaujati fotoaparátem značky Haselblat, zpěvák Miky Volek s Olgou Schoberovou, tehdejší dívkou kreslíře Káji Saudka. Snímek byl pořízen někdy v roce 1961 při jednom vystoupení naší rokenrolové skupiny Crazy boys.

A do třetice všeho dobrého: Olinku mám spojenou též částečně se členy naší rodiny, především s bratrem a tedy divadlem Semafor. Film Bylo nás deset, v němž důležitou roli hráli Suchý-Šlitr a jejich písničky, byl titulem, který v roce 1963 odstartoval Olze její filmovou kariéru. Do té doby, pokud vím, působila jen jako fotomodelka v reklamách. Mimochodem, její tvář zdobila například titulní stranu programu, který si nechalo vytisknout divadlo Semafor pro jeden ze svých tehdejších velkých zahraničních zájezdů.
Na začátku sedmdesátých let oslavil můj sourozenec Olinčiny půvaby v Dikobrazu, v rámci svých tam zveřejněných „Nepovedených rýmů“, dvojverším: SCHOBEROVÁ OLGA – TO JE PĚKNÁ HOLGA!

18. ledna 2007 v 15.00  hod.
NEROZHOVOR TVÁŘÍ V TVÁŘ

Po mnoha týdnech korespondence a telefonátů jsme se konečně s paní Olgou-Olinkou-Schoberovou-Berovou sešli v nejmenované malé pražské kavárničce.
Když jsem přišel, už tam byla ve společnosti svého advokáta, u nohou ležel její pes. Přestože mi bylo hned na úvod řečeno, že můj návrh životopisné knihy akceptován nebude, nelitoval jsem ani minuty, kterou jsem mohl strávit ve společnosti této herečky! A bylo těch minut víc než šedesát!
Hodně jsem pochopil. Olga Schoberová skutečně nemá zájem, aby se o ní psalo, natož aby rozdávala rozhovory.
„Já už jsem s filmem dávno skončila,“ řekla, aniž by byla v téhle větě špetka nějaké lítosti. Namítl jsem, že zmínkou v dopise o tom, že  mám desítky jejích novinových rozhovorů z třech desetiletí, jsem chtěl naznačit, že znám poměrně dobře její názory i nálady z různých období života. Řekla mi:
„Zapomeňte na všechny ty rozhovory. Jsou zkreslené, plné hloupostí a nepravd.“

           

Musím říct, že tato její odpověď vybudila mou zvědavost. Rozhodl jsem se jí povědět postupně všechno, co o ní vím a co jsem ze žádného rozhovoru nevyčetl.
Hovořil jsem o ní v minulosti s jejími nejbližšími kamarádkami i s jejími hereckými partnery. Teď jsem během oné hodiny trousil jednu informaci za druhou a pozoroval, jak mi paní Olga s roztomilou samozřejmostí a klidem vyvrací i to, co bylo z mého pohledu nevyvratitelné, neboť jsem byl toho nějakým způsobem přímo svědkem.
Zdůrazňuji, že náš rozhovor byl opravdu velmi přátelský a že několikrát jsem byl poctěn důvěrou za níž jsem slíbil, že si sdělené nechám pro sebe. Co mě pobavilo a co jsem si tehdy po návratu domů poznamenal, to ovšem pro dokreslení zveřejnit mohu.

Když jsem jí připomněl dva herce, kteří s ní v jejích začátcích filmovali a kteří na onu dobu rádi vzpomínají, poznamenala:
„Já nemám ráda tyhle historky z natáčení, ono to vždycky bylo trochu jinak.“
- Slyšel jsem, že jedna Vaše příbuzná, snad sestřenice, hraje ve Vanceouru v kanadském Divadle Vlasty Buriana?
„Mám sestru ve Švýcarsku, sestřenici žádnou nemám. V životě už jsem slyšela o tolika příbuzných, které neznám!“
– Mám s vámi fotku, když jste byla na koncertě Crazy boys…
„Na to si nepamatuji.“
- Jednou jsem vás viděl v jednom ateliéru, myslím že v Liliové ulici, přišli jsme tam s Miky Volkem, byli tam bratři Saudkové…-
„Saudkové nikdy nebyli spolu!“
-  Naším bratrancem byl předčasně zesnulý filmový dokumentarista a novinář Ivan Soeldner, kterému jste kdysi na festivalu v Karlových Varech, v recepci hotelu Pupp, dala facku. Měla jste pro to asi důvod…
„Facku? Nikdy jsem nedala žádnému chlapovi facku! A Ivana Soeldnera jsem měla ráda.“
– Jedna z vašich nejlepších kamarádek mi vyprávěla…
„Moje kamarádka? To už je dneska také jinak.“
– Pozdravuje vás fotograf, který fotografoval hned po narození vaší dceru Sabrinu.
„Dceru mi fotil – celý její vývoj – docela jiný fotograf. Toho, o kterém mluvíte, toho neznám.“

   

Bylo vidět, že si za svými slovy pevně stojí, a tak by bylo zbytečné se pokoušet dokazovat svou pravdu.
Když se naše posezení chýlilo ku konci, položila mi Olinka několik přímočarých otázek:
„Řekněte mi – proč chcete psát zrovna o mně?“
Protože jste hvězda československého filmu.
„Proč vás zajímám? A proč jste si dělal archiv výstřižků s mými rozhovory?“
Na tak upřímné otázky je možná jen upřímná odpověď: „Protože jste se mi vždycky moc líbila, no!“

Rozcházeli jsme se v dobrém, ale neodpustil jsem si paní Olze na rozloučenou oznámit, že se stejnou otázkou, zda bychom spolu nenapsali o jejím životě knihu, se u ní budu hlásit za pět anebo třeba i za deset let.

Zůstal jsem v té kavárničce sedět ještě chvíli sám, když tu ke mně přišel pan vrchní, uznale pokýval hlavou a pravil: „To je velká hvězda! V čem to u nás hrála naposled?“

„Ve filmu Adéla ještě nevečeřela,“ odpověděl jsem a hned vyzvídal: „Chodívá k vám často?“

„Ano. Tamten stůl, u toho s panem doktorem sedává; my jsme totiž právnická restaurace.“
„Myslím, že sem v budoucnu také ještě zavítám,“ řekl jsem.

Pan vrchní poodešel k barovému pultu a donesl vizitku: „Bude nám potěšením.“

Jestlipak tam za těch pět nebo deset let ještě bude?  

                                       

Psáno pro časopis Revue 50 plus