Michal Dlouhý: Četnické trampoty - Jednou jsi dole, jednou nahoře
Rubrika: Publicistika – Historie
| Četnické trampoty je soubor obsahující doslova celou kopu povídek ze života četníka Karla Macharta, který se vypracoval z řadového četníka na velitele četnické pátrací stanice. |
| OSTUDA Karel Machart si při vzpomínce na vlastní zkušenosti z vojenské služby uvědomil, že pokud chce u četnictva obstát, musí v prvé řadě bezezbytku vyhovět liteře předpisů, aby na něho nemohl přísný pan vrchní. Zároveň mu bylo jasné, že čím dříve se naučí proplouvat bez újmy úskalími četnické služby, tím lépe pro něho. Každodenním sezením u „kastlíku“ a biflováním paragrafů nehodlal strávit své mládí. Kolega Lochman ho již drahnou dobu lákal na točené do místního hostince. V době mimo službu totiž četník ve smyslu služební instrukce mohl do hosptinců, výčepů a kaváren, avšak za předpokladu, že se nebude oddávati nemírnému požívání lihových nápojů. Naproti tomu bylo četníkovi přísně zakázáno navštěvovati krčmy sprosté a takové, které nemají dobré pověsti. I když strážmistr Podhůrský z jeho rodných Kestřan běžně v době služby popíjel v hostinci jedno pivo za druhým a ještě je prokládal žitnou. Pepíkovi Lochmanovi se totiž líbila jedna ze slečen učitelek chrudimského gymnázia, které v městečku bydlely. Co měl ale dělat, když stále chodila se svojí kolegyní, jako by se jednalo o dvojčata. V sobotní podvečer se Karel konečně nechal zlákat k návštěvě hostince, aby Pepíkovi pomohl. Vykartáčoval tedy uniformu a nablýskal boty. Hostinský ho vítal s tím, že je již na čase, aby se pan „strážmistr“ ukázal mezi lidmi… Strážci zákona se osmělili a dovolili se přisednout ke slečnám. Karel musel uznat, že povídání s učitelkami je daleko příjemnější než učení se v kasárnách. Při cestě z hostince bylo vzhledem ke tmě slušností doprovodit slečny na jejich společný privát. Po několika dnech odcestoval strážmistr Lochman na dovolenou k rodičům a četník na zkoušku Machart byl panem vrchním velen do první samostatné obchůzky. Měl předepsánu trasu přes Bylany do Markovic a zpět. Vrchní Leznar ho důkladně poučil o všech důležitých povinnostech četníka a upozornil ho, aby v případě, že se dostane do situace, s níž si nebude vědět rady, nic nepodnikal, jakožto četník na zkoušku na to má plné právo. Zkrátka příliš těžkou kládu raději nazvedat… Pak už jen následovalo nabít, bajonet „auf " a odchod. Četník Machart si dával záležet, aby při obchůzce působil sebejistě, ale ve skutečnosti v něm byla malá dušička. Celá obchůzka probíhala přesně podle plánu, průběžně si do služební knížky „vynášel“ záznamy o průběhu patroly a o vykonaných návštěvách starostů. V okamžiku, když se vracel alejí k Medlešicům, tak se již stmívalo. Zaslechl před sebou dívčí výkřik. Strhl z ramene karabinu a rychlým krokem přispěchal k místu výkřiku. Spatřil zde jemu již známé slečny učitelky, vystrašené tím, že je zde jakýsi muž, který je chtěl přepadnout. Mladému četníkovi se rázem rozbušilo srdce, ale nehodlal se před ženami dát zahanbit. Pokračovat tedy s karabinou se vztýčeným bodákem směrem k místu údajného napadení. Na poli před sebou skutečně spatřil v šeru obrys jakéhosi muže.  Odjistil pojistku karabiny. Pojednou se však ozval ocelový zvuk a onen muž k němu začal rychle přibližovat. Nelenil a vykřikl: „Ve jménu zákona stůj, nebo střelím!“ a zalícil karabinu. Muž nato začal za chrastivého zvuku ustupovat do dáli, ale záhy se za podivného zvuku opět vracel vpřed. Až nyní si Karel Machart povšiml, že se jedná o důmyslně sestrojeného strašáka zavěšeného na ocelových drátech a upevněného na dlouhé spirále. Ve větru se panák ustrojený ve starých šatech a v klobouku, pohyboval za patřičného rachotu dopředu a zpátky. Mnoho nechybělo a vystřelil by… Z šoku ho probraly až hlasy slečen učitelek, které si až nyní uvědomily, jak je strašák vyděsil. Po návratu na stanici panu vrchnímu podrobně líčil průběh obchůzky, avšak s výjimkou události se strašákem. Druhý den odpoledne byl zavolán do kanceláře velitele stanice s tím, že městečko je plné toho jak mladý četník málem zastřelil strašáka v zelí… Zkrátka, ještě je četnické embryo, které se nechá napálit dvěma ženskými, hromoval vrchní strážmistr. Jak hodlá vypátrat a dopadnout opravdového zločince. Tohle až se dozví Pepík. Teď aby se styděl ukázat na veřejnosti, natož v hostinci. A s upovídanými slečinkami je také konec! ČETNICKÁ SPRÁVA Řízením četnického sboru, čítajícího přes čtrnáct tisíc výkonných četníků sloužících na více než dvoutisícíchsedmistech četnických stanic rozesetých od českého Aše až k podkarpatoruské Jasině, řídila hrstka správních důstojníků při ministerstvu vnitra tvořících takzvanou četnickou správu. Na rozdíl od důstojníků výkonných, rekrutujících se z řad výkonného četnictva, kteří zastávali pouze funkce okresních četnických velitelů, byli správní důstojníci přijímáni do četnického sboru od vojska. To mělo za důsledek, že páni správní kladli větší důraz na vojenský duch četnictva, než na potřeby boje se zločinností. Výkonní četníci si vydávali stavovský list s názvem Četnický obzor, který si mezi sebou ilegálně rozšiřovali. V listu byla četnická správa permanentně pranýřována pro své zpátečnické a prorakouské postoje. Jedním z pravidelných čtenářů obzoru se stal i strážmistr Machart, který se rozhodl do listu přispívat. Jelikož bylo šíření Četnického obzoru, mezi jehož čtenáře patřili i někteří výkonní důstojníci, ze strany správních důstojníků tvrdě postihováno, zvolil si strážmistr Machart pseudonym K. P. (Karel Pitoma). První příspěvek, epigram s názvem „Psinec“, zlehčující první četnický psinec na našem území, zřízený roku 1915 v Písku, napsal Karel Machart počátkem roku 1924 a měl být otištěn v Četnickém obzoru č. 3 z téhož roku, kde byl i avizován. V následujícím čísle se však objevila pouze krátká noticka: Konfiskace. V min. čísle byl zabaven článek „Moravský dopis“ s titulem i podpisem a výborný rýmovaný šleh „Psinec“. Jest to u nás již tak zvykový úkaz, že už ani nepodáváme stížnosti do konfiskace. Po starých demokraciích zbyl sice velmi hmotný veřejný statek: „volnost slova a tisku!“ Zkostnatělá četnická správa se jen tak nehodlala smířit s tím, že výkonní četníci s rozpadem monarchie odložili spolu s c.k. orly i přilby a šavle. Proto se záhy po vzniku republiky začaly ozývat na ministerstvu vnitra hlasy o potřebě znovuzavedení četnických přileb a šavlí. Naproti tomu samotní výkonní četníci stále častěji volali po nahrazení karabin s bodáky pro bezpečnostní službu vhodnějšími automatickými pistolemi. Karel Machart jako výkonný četník na vlastní kůži poznal jaké to je vykonávat četnickou službu s flintou a ve své básni „Danajské dary“ z května roku 1924 vykreslil „četnictvo budoucnosti“ přesně dle představ nenáviděné četnické správy. Tato báseň byla jako nezávadná otištěna, ale autor satiry při jejím psaní vůbec netušil, že neuplynou ani čtyři roky a obsah satiry se z části stane tvrdou realitou… SPOLUVĚZNI Karel Machart i přes výhrůžky vyslýchajících stále setrvával na své smyšlené verzi. Konfrontace se zatčeným kolegou strážmistrem Václavem Hrnečkem, že to byl on, kdo předal onen kufřík, proběhla lépe než oba mohli očekávat. Hlavní roli zde sehrál plukovník Pazdera, který Hrnečka instruoval, jak má vypovídat. O obsahu kufříku ani jeden z četníků údajně nic nevěděli. Gestapák Ziemer, však argumentoval tím, že Machart byl při převzetí kufříku poučen, aby ho neklopil z důvodu, že by mohla vytéci baterie. Ani po této větě poněkud zaskočený Karel Machart nezměnil svoji výpověď. Po několika dnech byl převezen zpět do věznice v Táboře, a zde se na cele, určené pro politické vězně, setkal s redaktorem Robertem Mixou, který docházel na pátračku pro zprávy. Mixa byl u gestapáků v nemilosti pro roznášení velezrádných letáků, a tak se ho ostatní spoluvězni snažili morálně podporovat. Na přímluvu majora Beutlera dokonce Karla Macharta mohla navštívit manželka. Major Beutler byl německé národnosti, ale nebyl nacistou, a opakovaně se za vrchního strážmistra Macharta i ostatní četníky u gestapáků přimlouval. Na sousední cele byli vedle politických vězňů pachatelé kriminálních trestných činů, kteří samozřejmě četníky neměli v lásce.. Lupič pokladen Rudolf Kníže, kterého vrchní Machart usvědčil na tři a půl roku, a František Starý, jehož na podzim minulého roku usvědčoval z vraždy četníka. Zatímco se s kasařem Knížetem při práci na zahradě spřátelili, Starý na něho poslal prostřednictvím manželky do Berlína stížnost, v níž ho obvinil ze skutků proti Německu. Mimo jiné i tuto věc zlikvidoval velitel četnického oddělení major Beutler. Koncem dubna 1940 se Karel Machart dozvěděl o zatčení dalšího známého z odboje, úředníka důchodkové kontroly Jana Bartuška, který byl umístěn na sousední cele. Při výsleších nevypovídal, a proto byl gestapáky opakovaně ztýrán. Přesto všechny útrapy vydržel. Po čase měli gestapáci jinou práci a dali Bartuškovi pokoj. Na přilepšenou mu od jeho manželky přinášela balíčky paní Machartová. V létě, 19. července 1940, byl Karel Machart spolu se 17 dalšími členy odbojové skupiny převážně z řad vojenských důstojníků, převezen z Tábora do věznice v Českých Budějovicích. Zde se opětovně setkal s kolegou Hrnečkem, který zde dělal „konkaře“, to znamená, že roznášel jídlo a byl pln optimismu. Dozvěděl se od něho, že na přímluvu majora Beutlera budou po výslechu u vyšetřujícího soudce Lidového soudu v Drážďanech, vzhledem k obsahu protokolů o jejich výslechu, propuštěni na svobodu. Cesta k Lidovému soudu však trvala daleko déle, než se oba četníci domnívali. Ráno 23. října 1940 byli převezeni do věznice Krajského soudu ve Zhořelci a 17. prosince 1940 byli převezeni do moderní věznice soudu v Budišíně, kde čekali ještě půl roku na výslech Lidového soudu. I při tomto výslechu setrval na své původní verzi o neznámém známém a že mu nic nebylo známo o obsahu převzatého kufříku. Poněkud se podivoval, když se ho vyšetřující soudce Roland opakovaně ptal, zdali je jeho manželka z rodu Zobalů… Až v létě 1941 byl Karel Machart převezen zpět do Čech do věznice na v Praze na Pankráci. |
Copyright © Michal Dlouhý
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 17. 12. 2007.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
JUDr. Ivo Jahelka |
 |
Stanislav Motl |
 |
Helena Štáchová |
 |
Jiří Suchý |
 |
Karel Šíp |
 |
Miloslav Švandrlík |
 |
Blanka Kubešová |
 |
Ivan Rössler |