| Příběh třetí
Jan Amos Komenský - Každý svým knězem, filosofem a králem
Sedmnáctému věku se někdy říkává velké století. Byla to opravdu mimořádná doba – co do osob i co do událostí. Téměř současně žili v Evropě velcí filosofové R.Descartes a F.Bacon, W.Shakespeare a Rembrandt van Rijn, církevní reformátoři M.Luther a Jan Kalvín a pak ovšem slavní fyzikové a matematici – Newton, Leibnitz a G.Galilei. Jan Amos Komenský, autor mnoha spisů o reformě vzdělání a o přestavbě světa, jemuž věnujeme tuto kapitolu, mezi nimi rozhodně nezaniká.
 Sedmnácté století však bylo velkým nejenom postavami a myšlenkami výjimečných osobností, ale také největším konfliktem, který se na evropské pevnině do té doby rozvinul a jemuž pro délku trvání říkáváme válka třicetiletá.
V souvislosti s Janem Amosem Komenským snad bude užitečné si zopakovat, že válku otevřelo české stavovské povstání, odboj proti Habsburskému rodu, ovládajícímu v té době říši „nad níž slunce nezapadalo“. Střetly se tu na jedné straně centralizační snahy Habsburské veleříše, úsilí o násilnou rekatolizaci střední Evropy – a na druhé straně pokus udržet práva českých stavů a obhájit svobodu svědomí a nekatolického vyznání.
Čechy se zase jednou staly „ústředním tahem“ evropských dějin. V tomto nevelkém avšak rozhodujícím prostoru se střetly mocenské zájmy sahající z Říma až po Švédsko a ze Španěl přes Francii až po Turecko. Čechy se staly prvním, ale také posledním bojištěm války. V Praze, kde se konflikt otevřel, zazněl také poslední výstřel – český prostor se nicméně vrátil do rukou habsburské moci a nejlepší synové této země – mezi nimi i Jan Amos Komenský – byli už dávno před konečným ortelem jednání donuceni opustit vlast.
Jan Amos Komenský, poslední biskup Jednoty bratrské, české církve, která vyrostla z pokusu o realizaci myšlenek Petra Chelčického, našel po dlouhém putování Evropou své poslední útočiště v Nizozemsku.
Tato výjimečná postava se narodila roku 1592, tedy právě sto let poté, co Kolumbova plachetnice přistála u břehů Nového světa.
Zdá se, jako by rok narození Komenského byl jakýmsi symbolickým letopočtem, neboť tomuto muži bylo dáno do vínku, aby se plavil na rozbouřených vlnách lidských vášní a konfliktů a aby objevil nový svět v hlubinách lidského ducha a nový horizont budoucnosti, který by lidem stál za to, aby překonali všechna sobectví a malicherné rozpory.
Je jen přirozené, že Komenského inspirovala jeho osobní, ale také národní tragedie k hledání nápravy vykolejeného světa – v oblasti výchovy a v přestavbě mezinárodních vztahů. Ani dnes, několik staletí po jeho smrti, nepřestala být aktuální vize o založení mezinárodní organizace, která by zajistila poklidný vývoj kontinentu. V povědomí nás všech je stále živá vidina nového uspořádání poměrů mezi státy, založených na dialogu, na střetávání myšlenek místo zbraní, a to bez ohledu na to, uvědomujeme-li si Komenského autorství či nikoliv.
Na Komenského a na jeho názorové zrání měl během studií na akademii v Herbornu vliv profesor Althusius, který na rozdíl od mnoha zastánců absolutistických režimů hájil koncepci smluvního pojetí státu. Komenský přijal toto pojetí za své. S Althusiem věří, že stát vznikl svobodnou smlouvou mezi národem a vladařem, který byl postaven v jeho čelo. Už z tohoto faktu plyne, že národ, občané a jejich korporace stojí nad dohodnutou formou vlády, že moc vladaře není absolutní a že má národ právo vládu svrhnout, pokud moc provádí jednoznačně protiprávní politiku.
Komenskému však neunikly ani další aspekty moci – například jev, že nám nevládnou lidé nejlepších mravních a intelektuálních kvalit, a tak jeho úvahy mají často vysoce nadčasovou platnost.
„Lidé neumějí vládnout, ani dát si vládnout“, píše Komenský. „Neumějí vládnout jiným ani sami sobě... Nedovedou si dát vládnout jinými a neumějí to ani sami. Neboť především mnoho vznešených lidí zapomíná na svou vznešenost a má duši tak otrockou, že je ve vleku těch nejnicotnějších věcí, břicha, hrdla a ostatních nicotností, a proto se dávají ovládat, vést, vláčet, smýkat sebou sem a tam; tito lidé si nezaslouží ani názvu člověk.
Jsou však zase lidé, kteří se nespokojují s tím, aby spravovali sebe a své věci, ale mají velmi naspěch, aby spravovali jiné, a působí jim rozkoš panovat, utlačovat jiné, podrobovat si je, pošlapávat je...“ Komenský ve svém myšlenkovém pojetí počítá se dvěma neodmyslitelnými cestami k proměně světa: s proměnou vztahů mezi národy, ale také s bytostnou změnou, s výchovou lidských individuí.
Povězme si nejprve o jeho úsilí o proměnu světa jako celku, o hledání rozhovorů, o projektování mezinárodních organizací, které by zajistily vývoj bez válek a ozbrojených střetů. Sám jako biskup své malé církve se ve finále života vzdává ideje „malé Jednoty českých bratří“, aby ji nahradil jednotou všesvětovou.
„I ty, milá Jednoto bratrská“, píše, „posloužilas za dnů svých vůli Boží v národu svém a připravila cestu jiným... Usni již ve jménu Božím a dej místo veliké Jednotě, kterouž Pán shromáždí ze všech národů pod nebem...“
Ústředním bodem Komenského vizí je mírový soud, univerzální pojítko všech států.
„Jejich úkolem bude ... stát v čele šíření spravedlnosti a míru od národu k národu po celém světě. Tento sbor by se mohl nazývat také direktoriem mocností světa, senátem světa nebo aeropágem světa; ... Cicero nazval římský senát radním sborem celého světa; ale tento název přiloží se lepším právem tomuto našemu světovému soudnímu dvoru.“
Posláním této instituce by mělo být podle Komenského následující:
„Přední jejich povinností bude tedy, aby předně a hlavně byli sami takoví, jakými mají učiniti jiné: vesrze spravedliví, mírumilovní, vládní, svorní; pravé pojítko lidské společnosti, opravdové magnety obracející všechny a všechno k pólu pokoje, živé sloupy a opory všeho řádu v lidské společnosti...“ Mírový soudní dvůr Komenského má věnovat pozornost sněmům, tribunálům a radnicím, aby byly „v každém národě zřizovány pro správu spravedlnosti a pro předcházení bezpráví, hádek a sporů ... tak, aby nikdo nebyl zůstaven bez útočiště, obhajoby a ochrany...“
Krom toho sní Komenský i o Sboru světla, jakémsi mezinárodním mozkovém trustu sdružujícím všechny učence a badatele, kteří by ze své svrchované pozice pečovali o rozvoj věd, o šíření poznatků. Tyto osobnosti měly dbát i na výchovu, na organizování osvěty a na nutné soustředění sil k velkým úkolům lidského poznání...
Tady hledal Komenský cestu k překonání nicotných přehrad mezi národy, cestu k transnacionální civilizaci, jež by skýtala lidem právo místo válek, svobodný rozvoj místo vnucování mocenských pravd a bezpečnost místo šibenic a teroru absolutní moci.
Současníkům by se snad mohlo zdát, že se Komenského utopie naplnila vytvořením Mezinárodního soudu v Haagu, Společnosti národů mezi světovými válkami a pak Organizací spojených národů. Přesto však si troufáme říci, že utopie Komenského zůstala dodnes utopií. Neboť nelze se ohlížet jen po zavedených institucích a po slavnostních proklamacích a oficiálních statutech – důležití jsou také lidé, kteří mocí vládnou, a praktické uplatňování mezinárodních právních norem. A lze tady říci, že zvláště člověk v nesvobodné zemi vidí kýženou proměnu světa ještě jen jako nenaplněnou vizi. Nebo se snad někdo domnívá, že osobnosti, které mají hlavní slovo na půdě Organizace spojených národů, jsou podle Komenského představ „sami takoví, jakými mají učiniti jiné?“ Nebo se snad tato organizace opravdu stará, aby v každém národě byly vytvořeny tribunály a sněmy, v nichž by člověk našel útočiště, obhajobu a ochranu?“
Kdyby se snad měla naplnit vize Komenského a mnoha jiných ušlechtilých duchů, kteří v minulosti snili o sjednocení světa na společném mravním kodexu, museli bychom především požadovat, aby se státy sjednocovaly na ideji omezené státní suverenity, na omezení takzvaných nezadatelných práv ve prospěch našeho planetárního společenství.
O omezené suverenitě se, pravda, často hovoří – ale jen v souvislosti s malými národy. Jinak je politika nadřazena právu a supermocnosti jsou superiorní i ve vztahu k OSN. Je pravda, že OSN má svůj vlastní výkonný mechanismus pro vykonávání tlaku na agresora a pro obnovení narušeného míru. Může uvést do pohybu dokonce donucovací prostředky. Avšak velmoci mají právo vetovat rozhodnutí Rady, a to o meritorních otázkách nelze rozhodovat bez jejich účasti.
Obhájci svrchované pozice mocností by nám mohli namítnout, že státy disponující největší silou nesou také největší odpovědnost za osudy světa.
Vraťme se však ke všem vážným krizím, k nimž ve světě došlo, a zeptejme se, zda si opravdu superiorové světa počínali právě nejzodpovědněji. Nemluvě o tom, že dvě největší mocnosti čítají v půli 70.let nejvýše osminu světové populace, a kolem roku 2000 to bude již méně než desetina. Lze tedy lhostejně, nezúčastněně přihlížet tomu, jak si dva partneři parcelují planetu jen na základě počtu divizí a počtu raketových nosičů? Tímto faktem je narušen základní článek Charty OSN (která se zrodila za účasti padesáti zemí roku 1945 v San Francisku), že se totiž státy sdružují v organizaci na principu rovnoprávnosti a sebeurčení.
Avšak i řada dalších článků Charty byla hrubě porušena: Copak se stalo s povinností podporovat úctu k lidským právům a základním lidským svobodám? Státy prý nesmějí užít síly nebo hrozby silou proti nezávislosti druhých států.
Zeptejme se tedy, kdy se Organizace skutečně ohradila proti těmto hrozbám, kdy byly proti agresorům použity finanční, hospodářské nebo vojenské sankce? Svět v nejlepším případě vyslovil sympatie, vydal formální prohlášení o odsouzení aktu agrese, ale přepad zemí, hrubé mocenské nátlaky a vraždění obyvatel byly v podstatě mlčky akceptovány.
Biafra byla považována za lokální záležitost Nigérie, Československo bylo považováno za vnitřní záležitost sovětského mocenského předpolí, z řady Evropských zemí se před očima světa staly polokolonie...
Jak mohlo padesát států v San Francisku hovořit bezostyšně o rovnosti mezi národy, když už v té době, v roce čtyřicátém pátém, bylo jasno o mocenských sférách vlivu v poválečné Evropě?
Nemylme se, že by mocnosti mohly existovat bez desítek drobných států. Sovětská moc byla více a více nucena k hospodářské spolupráci, neboť selhala ve všech sférách své činnosti krom mocenských zásahů; a i ty se ovšem staly pochybnými. Napomáhat za této situace rozvoji země, která věznila statisíce lidí ve svých koncentračních táborech a pramálo se ohlíží na základní mravní normy, znamená napomáhat zločinu proti lidskosti a mezinárodnímu právu.
Spojené státy, které mlčky sekundovaly sovětským akcím, jsou zase ve většině surovin odkázány na zahraniční dovoz, nemluvě o tom, že by se jejich průmysl neobešel bez širokého zázemí světových trhů.
A tak tváří v tvář neutěšeným poměrům můžeme opakovat i po staletí nadčasová slova Komenského adresovaná vzdělancům.
„Musím říci rovnou a jasně, že hlavní politické teorie, o něž se opírají dnešní vládcové světa, jsou zrádnými močály a vlastní příčinou kolísajícího a hroutícího se světa. Je na vás, abyste ukázali, že omyly nesmějí býti trpěny ... Musíte ukázat teologům a politikům, že všechno musí být obráceno k Světlu a Pravdě...“
Současné Organizaci spojených národů můžeme vytknout ještě další postatnou vadu: Že se totiž tato organizace v podstatě nestará o vnitřní charakter zemí, které do ní během desetiletí vstupovaly. Už pakt staré Společnosti národů stanovil, že se členy mohou stát jen národy, které „si vládnou svobodně“. Tato formulace se snad vždycky týkala jen státní suverenity, ačkoliv by měla platit především pro míru lidských práv a svobod.
A tak se tedy v Organizaci Spojených národů sešla podivná směsice systémů, zemí s nejrůznějším stupněm totality a vedle zemí relativně demokratických také hojně států, které se nedrží vůči vlastnímu obyvatelstvu nejzákladnějších mravních a právních norem. Jak mohou tyto státy šetřit druhé země, když nešetří ani vlastní občany?
Deklarace lidských práv se svobodou myšlení, projevu, svědomí, víry, se svobodou spolčovací a shromažďovací, se zákazem odposlouchávání telefonních hovorů a cenzury dopisů, je sice nejdokonalejší výzvou, k jaké svět dospěl, ale s ohledem na praxi 20.století je tento dokument doslova výsměchem. Jedna země za druhou přistupovala k mezinárodním paktům o hospodářských, sociálních, kulturních, občanských a politických právech. Přestupování těchto paktů však nebylo oficiálně prohlášeno za mezinárodní zločin a nedošlo tedy ani k viditelným sankcím.
Dobré však je, že tu lidstvo řadu dokumentů mezinárodní platnosti má – lze z nich vycházet, vynucovat si jejich platnost. Pro člověka jako individuum z těchto deklarací a paktů vyplývá, že stát není v úpravě svých vztahů vůči obyvatelstvu všemohoucí instancí. I když se mocenské síly i nadále nadřazují nad lidskou bytost, nad její práva a svědomí, přece jsme se dopracovali k dokumentům, které tyto poměry sil – i když jen na arších potištěného papíru – pronikavě mění.
V tomto smyslu se můžeme vrátit k počátkům křesťanství, kde bychom také našli nejspíše společný inspirační zdroj s Komenským.
První křesťané, a především sám Ježíš, nebyli odsuzováni proto, že by se snad vzpírali některému společenskému systému nebo některé formě vlády, ale proto, že postavili svou osobní odpovědnost, své svědomí a cit nad všechny mocenské tahy své doby. Zpochybnili režimy všech dob a vnutili nám otázku, zda vůbec stojí minulé a stávající pořádky moci za to, abychom se pro ně angažovali a abychom na nich zbudovali svou existenci a svou idividuální perspektivu.
Jestliže přijmeme toto Kristovo pojetí, shledáme, že náš život má hlubší smysl než být pouhým pasivním prostředkem v rukou nevábných politických sil. A pod tímto zorným úhlem se nám také budou absolutní moc totalitních režimů a politické manévry stran jevit v poněkud jiném světle.
Tak se zase vrátíme ke Komenskému, který svou představu o proměnách světa nestavěl na konkrétním politickém pojetí, ale na odpovědném, kultivovaném a svědomitém individuu. To byl také důvod, proč Komenský zasvětil svůj život myšlenkám o morální, citové a intelektuální kultivaci člověka. Ne náhodou Komenský sám uložil výchově, aby se stala Officinou humanitatis, dílnou lidskosti.
Tato koncepce je neodmyslitelně spjata s tvůrčí účastí člověka na proměnách světa a s tvůrčím pojetím lidské osobnosti vůbec. Člověk tohoto pojetí se nepodrobuje trpně stávajícím pořádkům, ale překonává hranice své doby činem, kráčí dějinami kupředu a bojuje za novou zemi. Komenský otvírá člověku budoucnost, cestu k proměně vlastní osobnosti, ale také k proměně světa, který nemá být jen projektem úzké sociální skupiny, ale všech členů lidského rodu „nikoho nevyjímaje“.
Člověk je Komenskému také bytostí vpravdě královskou. Má se stát všestranně rozvinutou osobností, která je sama sobě králem, filosofem a knězem, anebo jinde říká, že každý má být „pánem a svým králem“, „učitelem, vůdcem a ředitelem v první řadě sám sobě...“
Každý musí být teda v první řadě tak vzdělaný, aby mu nebylo třeba násilné vlády. A protože Komenský ví, že bídu a zlo světa lze změnit a překonat jen osobním úsilím, přiznává člověku, coby svobodné a odpovědné bytosti, nezadatelná práva, jež jsou krásným ideálem, který se tak těžko naplňuje v praxi.
„Naprosto tedy musíme směřovat k tomu, aby se lidskému pokolení vrátila svoboda myšlenková, náboženská a občanská.“
„Svoboda, tvrdím, je nejskvělejší lidský statek stvořený spolu s člověkem a od něho neodlučitelný, pokud není člověku souzeno zahynout. Uveďme tedy člověka ... na svobodu, osvobozujíce jen ode všech nařizovacích dogmat, kultů a poslušností.“
Komenský zjevně pochopil onu elementární úměru, podle níž svoboda je předpokladem svobodného rozhodování a míra svobodné volby zase měrou osobní odpovědnosti, na níž stojí svět, pokrok a perspektiva civilizačního rozvoje.
Těmto zásadám je podrobeno i vzdělání člověka, nezbytný to předpoklad kultivace individua i společnosti jako celku.
Komenský svými názory o podobě školy a vzdělávacího systému vůbec byl ve své době postavou zcela ojedinělou. O míře demokratičnosti jeho koncepcí svědčí snad především fakt, že řada zásad ani ve 20.století nenabyla obecné platnosti.
Komenský především požadoval rovné vzdělání pro všechny – bez ohledu na společenské výsady, třídní a majetkové poměry. Výuka měla být podřízena potřebám praktického života a také nezbytnosti, aby lidé byli s to žít svéprávným životem důstojným jedinečnosti své existence.
A protože šlo Komenskému o celkový rozvoj osobnosti, o rozvíjení lidství v pravém smyslu toho slova, zahrnoval do svého programu i citové, náboženské a mravní dimenze. Kultivace nebyla, jak jsme si již řekli, smyslem sama o sobě – má sloužit společnosti, v níž člověk žije a již má také proměňovat k ušlechtilejším podobám. Tedy vzdělání je prostředkem pro zasahování do běhu naší země ve prospěch lidského společenství.
Jak je dnešní systém školství ještě vzdálený těmto představám! Děti ve školních lavicích nejsou vedeny ke kritickým pohledům na svět, k diskusi a k rozvíjení vlastní jedinečnosti a už vůbec nejsou připravovány na to, aby svět proměňovaly. Naopak – jejich fantazie je systematicky podvazována vžitými pravdami, schématy stávajících mocenských poměrů a snahou o perspektivní podporování nikoliv toho, co má být, ale co je a co už dávno být nemělo.
Škola 20.století má také daleko blíž k „dílně nelidskosti“ než k officině humanitatis. Svět je tu dělen na polokouli černou a bílou a vyučovaným dětem je systematicky vsugerováno přesvědčení, že žijí na polokouli vysloveně bílé; k černé je pěstována nedůvěra a podezíravost, neboť z této strany přichází vždycky především ohrožení.
V této souvislosti nelze nepřipomenout slova spisovatele A.Zweiga, který napsal, že je ve školách vyloženě oslavováno násilí.
„Nesprávný výklad přírody a přírodního řádu a jednostranná interpretace takzvaného boje o existenci a výběru vytvořily pluky intelektuálních Džingischánů, kteří rok za rokem otravují ducha školních osnov doktrinami, jež byly nesprávné již v době, kdy Chamurappi sestavoval v Mezopotámii svůj zákoník.“
O jednotě světa, o probíhajících proměnách planety, o odpovědnosti každého za všechny, se toho na druhé straně dítka školou povinná dozvědí méně než o velikosti a slávě vlastního národa. Mnozí učitelé si pak neuvědomují, že k tomu, aby vynikla velikost vlastní, nemusíme ještě v šovinistickém zápalu snižovat nebo dokonce nenávidět druhé.
Do škol navíc nepronikl duchovní rozměr, s nímž Komenský neodmyslitelně počítal. Ve výuce se střídají jména vladařů, letopočty, matematické vzorce, geometrická a gramatická pravidla a mnoho podružných fakt, která je třeba prostě memorovat, i když žáci i učitelé dobře vědí, že za několik měsíců, nemluvě už o letech, se většina balastu z dětské paměti vytratí.
Zeptejme se však, jsou-li naše děti vedeny k etickému chování v životě, jaký mravní kodex jim naši učitelé vštěpují? Naučí se dívat na svět, na vzdálené národy s pocitem tolerance a porozumění? Dozvědí se o duchovních bojích, které tu vedli velcí mužové po tisíce let? A naučí se na lidi kolem sebe dívat jako na své bližní, kteří nesou světem stejný lidský úděl? Dozvědí se o lidském svědomí a o jeho úloze, o obtížnosti a riziku boje za pravdu a pokrok na zemi? Dají jim snad učitelé intelektuální a citovou výbavu pro těžké okamžiky života? Nikoliv.
Děti mají vycházet ze školy jako mobilní slovníky encyklopedických znalostí, přičemž se už předem počítá, že ve většině stran této encyklopedie mladí lidé nikdy v budoucnu listovat nebudou. Váha je tedy kladena na fakta, ale ne na onen nezbytný základ, bez něhož člověk nemůže být člověkem, totiž na kvalitu ducha.
V každé zemi východní Evropy je ze škol vytlačeno i náboženství. Děti se tedy prakticky nedozvědí nic o jedinečném kodexu Nového zákona, z něhož vychází všechny mravní principy evropské civilizace. Z celého křesťanství se dozvědí nejvýše jen o hranicích inkvizice a o pálení reformační literatury. Tato fakta, která neprospěla dobré pověsti katolické církve, však nehovoří nic o víře ve vyšší princip, z něhož vyrůstalo křesťanství. Pak ovšem nemůže být ani řeči o pochopení humanistického odkazu historie, o duchovních zápasech a o pochopení dějin vůbec.
Výtvarné umění, které se po staletí inspirovalo tímto zdrojem, zůstane záhadou. A především se vnímavý člověk ve školní lavici nedozví nic o absolutních příkazech mravnosti, které platí na všech rovnoběžkách a které jediné mohou být absolutním, univerzálním kodexem, na němž se svět budoucnosti může dohodnout.
Mocenské systémy si prostě učinily ze školních tříd základny politické propagandy – v totalitních režimech jsou pak děti navíc rozpolceny mezi vliv rodičů a školy, a snad všude na světě jsou naši potomci podrobováni otřesům při porovnávání výuky a praxe. Ve školách se snad dozvědí, že není radno krást, podvádět a lhát. Nezdravé poměry na naší zemi je však donutí v zájmu uhájení existence předstírat přizpůsobení, i když se budou se stávajícími systémy diametrálně rozcházet.
Kdepak je tedy Komenského zásada, že by myšlení, jednání a konání mělo být v jednotě a že tato jednota musí být solí výuky? Naopak, už od první chvíle ve školní lavici se má malý človíček naučit biflování bez vlastní úvahy. Výuka je podrobena kritériu budoucích výdělečných schopností, a škola tedy vychovává pracovní síly a nikoliv jedince schopné měnit svět.
Naše planeta se přirozeně nezmění, dokud se nepromění samotní lidé, na nichž leží břemeno našich perspektiv. A tak zablokováním tradiční výuky si mocenské systémy pojišťují svou vlastní trvanlivost. Horizont širších časových momentů je podřízen potřebě okamžiku a s nesvobodou ve škole se zužuje míra svobodné volby v praktickém životě; tak tedy dnešní školáci mají naději, že pouze rozhojní svět – to velké mraveniště shánčlivých davů, jejichž životním naplněním se stalo pohodlí a honba za materiálními požitky a pasivní zábavou.
Moc si věru nemohla přát nic lepšího!
Tragický je jen fakt, že si tato rizika už před staletími uvědomoval J.A.Komenský, když napsal, že jestliže nedosáhneme hlubokého poznání smyslu světa, „budeme ve všech ostatních snahách pouhými veverkami zavřenými do klece svých pošetilostí; a čím horlivěji se budeme zabývat vnějšími dovednostmi a denními starostmi, tím větší bude naše únava a přesto si nikde nepomůžeme z klece světa.“
Věru prorocká to vize naší doby!
Tragické rovněž je, že se nezměnil ani Komenského obraz světa jako labyrintu, v němž nám společnost vnucuje brýle mámení a s nimi i konvenční pohled na všechny abnormality poměrů. Že se s takovými brýlemi z labyrintu světa nedostaneme, je nepochybné – už proto, že nebudeme rozeznávat absurdity kolem nás.
Koncepce Komenského zůstaly tedy výzvou i pro nás, pro svědky finále 20.století. Nic ze základních myšlenek, jimž tento velký občan naší planety zasvětil svůj život, neztratilo na své aktuálnosti – ať už budeme uvažovat o vnitřních proměnách člověka, o jeho kritické účasti na velkém díle budoucnosti, anebo o sjednocení světa na nových, nikoliv mocenských principech.
Na prosazení Komenského pojetí musíme mít zájem i z důvodů vyloženě existenčních, neboť s konzumně laděným člověkem, se stávajícími stupnicemi hodnot, s danými politickými poměry a hlavně s rozděleným světem budeme jen stěží překonávat bariéru dvou tisíciletí. Dům v sobě rozdvojený, jak uvádí už Bible, padne. Mohl by tedy padnout i v sobě rozdvojený svět.
|
PhDr. Slavomír Pejčoch-RAVIK
