Josef Hlinomaz - Slavomír Pejčoch Ravik: O řekách a rybaření
Rubrika: Publicistika – Co je psáno...
| 52 zastavení s Josefem Hlinomazem (20) |
| Rozhovory s Josefem Hlinomazem, tentokrát: O řekách a rybaření Hovory s Josefem Hlinomazem vždy byly zajímavé, nejenom zvoleným tématem a Josefovým originálním podáním. Byly pozoruhodné i tím, že pod slupkou legrace vnímavý člověk nacházel vzdělaného a moudrého "šašoura", jak on sám o sobě hovořil - ostatně praví šaškové jsou vždy moudří. A tak, když přišla řeč na řeku, pověděl toto: Řeky mládí mého? Vltava stříbropěnná a proudy svatojánský? Ten Bedřich Smetana měl ale kliku, že se narodil o sto let dřív. Jak by tu dnešní Vltavěnku převtělil do symfonie, to si opravdu nedovedu představit. Krumlovská papírna sice řádila už za mého mládí, ale nějak malolinko. Smrdělo to akorát v Krumlově. Od té doby vědci s papírnou bojují marný, snad padesátiletý boj. Ryby i lidi si na to ale už zvykli. Jenže ať to někdo zkusí do té vody vlézt. Nebo rybníky. Každá voda byla koupatelná. Zkuste dnes vlézt do rybníka. Rybník je jen a jen proto, aby ryby tloustly. A pro ryby je ale lahůdkou něco úplně jinýho než pro lidi. Ryby ze všeho nejraději, jak se zdá, požírají hnojiva, z nichž dávají přednost hnojivům přírodním a neumělým. A co jsou neumělá hnojiva, všichni víme. A tak o co tlustší máme kapry, o to méně se můžeme koupat. A co tomu říkají bobři a ondatry není známo, nechtěl bych být na jejich místě. Je to totéž, jako když v pátek se odjíždí na víkend a jdete po Praze. Co vidíte? Čoud. Co dýcháte? Čoud. Však vědci už také několik let bojují proti smogu. Cha, cha, cha, cha, vědci celého světa. A už je to tady, říkají, že už i moře bude zamořený. Doposud bylo sice taky zamořený, protože se jmenuje moře. Zamořený mořem to by eště šlo. Ale teď začíná být zamořený naftou, odpadem, ojetými vozidly, pytlíky z umělých hmot, hmotami, umělými hmotami, neumělými hmotami, zplodinami a zplodinami ze zplodin. Řeka sice furt eště čaruje, ale čím dál míň. To tenkrát, postavili jsme si na Podkově stan. Vypůjčený stan a veliký - přesto nám na nohy táhlo. A když jsme vlezli do vody, plavali jsme po proudu třeba taky čtyři kilometry a pak pěšky nazpátek. A v noci řeka šuměla a šplouchala a probouzela nás zima a ptactvo, a když náhodou svítilo slunce, dospávali jsme venku a krásně to hřálo. A když jsme pěšky vyráželi na cestu s ruksakem na zádech, měl jsem, blboun nejapný, na hlavě bývalý dámský klobouk, jehož rantl jsem vystřihl do meandru. Zkrátka frajer.  A po letech, to už jsem byl u kladenskýho divadla, hráli jsme jednou čtrnáct dní divadlo v Boleslavi a místo v hotelu bydleli jsme u Jizery. Karel Pech, ten samej co teď kamarádí se Šimakou, měl s sebou stan. A tak jsme trampovali a večer hráli divadlo. Paní ředitelka se divila, ale my na tom vydělali hotelné a eště nám dobří lidé propůjčili loď a voda tam byla tenkrát studená a čisťounká, nevím ovšem, jak to tam vypadá dnes. A jednou jsme s tím samým Pechem trampovali (s tím samým, co mě nedávno naučil, že nemusím vstávat ze židle, když mi podává ruku pán, ale já přece jenom pro jistotu dělám takový náznak, jako bych se chtěl zvednout a předstírám, že se mi to nedaří, protože nevím, jestli ten pán tenkrát Pecha poslouchal, zatím co dámě v ústrety vyskakuji jako čertík na gumičce), tedy trampovali jsme na takové panenské říčce u Staňkova, kde byly milióy ryb, protože se nesměly lovit a porybnej je hlídal. Ale my jsme přece jen trochu pytlačili. To jsme vždycky z kamení postavili past s jednou dírou a ryb bylo tolik, že nějaká tam vždycky vlezla. A tu jsme do toho otvoru vložili kámen a honem jsme ji vyndali a měli jsme ryb habaděj. A v Dunaji a v Labi jsem se koupal a po Dunaji cestoval a mnoho řek všelijakých viděl jsem. Do Nilu však pouze nohy jsem ponořil a ještě opatrně, abych mohl ucuknout, kdyby tam byl krokodýl. A na Niagaru jsem hleděl, jak pádí dolů volným pádem, gravitací hnaná, jak už to u řek bývá. A to je tak všechno, co vím o řekách. "Mistře", mohl by teď říct zvídavý Hlinomazův ctitel, "vy tak krásně milujete řeku a i s rybami si umíte poradit, chodíte i dnes ještě rybařit?" I já jsem se tak milého Josefa zeptal a podívejte, co mi odpověděl. To je otázka, lidi dovolte, abych se zasmál, abych si povzdechnul, ach jo! Nechodím. Za prvé jsem technický antitalent, nikdy jsem ještě například nic nespravil. Proto mám hrůzu z prutů a navijáků, a taky nemám rád červy, eklují se mi, a žížaly, proti nimž nic nemám, už by mi bylo líto nabodávat je na všelijaký ty háčky. Osobně se mi krom toho nelíbí cokoliv zabíjet. Vím, že někdo to dělat musí, velice rád pojídám veškeré druhy masa, též ryby, ale raději se zajímám o kuchyňské zpracování materiálu než o lov. Aby mi bylo rozuměno - já nikomu nezazlívám, když loví, ale pro mě to zábava není. Zajíci, srnci, králíci a jeleni jsou mi tak sympatičtí, že bych do nich nemohl střílet, a proto mám raději dvě kila kýty, hřbetu nebo zaječího zadku. Jinak přiznávám, že rybaření je uklidňující sport a zároveň velmi vzrušující v případě, že se něco chytne. Je to výborné, ale ne holt pro mě, já vidím víc ty záporné aspekty, který se možná dají snadno překonat. Ale mám dojem, že zejména profesionální rybáři nezacházejí často s rybami moc dobře, řekl bych, že s nimi zacházejí dost krutě. Je to tím, že ryby nevydávají (kromě snad nějakých těch ultrazvuků, které neslyšíme), zvuky. Tím také se nám zdá, že netrpí. V jistém smyslu tahání ryb z vody je podobný sport, jako topení koťat. A málokoho by napadlo jít třeba k vodě se psem a potopit ho pod vodu a považovat to za sport. A ryba prý je stejně inteligentní jako savci. Do savců se humáně střílí, musí se, kvůli potravě. A ryby se zase nehumánně dusí na vzduchu, marně lapají po dechu, protestují jenom mrskáním, a že se ryby mrskaj, to pokládáme za samozřejmost. Ale při velelovech to asi taky jinak nejde. A přece Cousteau měl rybu - přítele, obrovského mořského okouna, který se s potápěči tak mazlil a hrál si, že jim zabraňoval v jakékoli činnosti a museli ho zavírat do klece, aby v pracovní době nepřekážel. A když se po několika letech autor Světa ticha vracel, aby se znovu setkal s přítelem - rybou, bylo to velmi napínavé, protože když připlul do těch míst, kde ryba bydlela,potkal rybáře, který zrovna takovou rybu už ulovenou vezl na lodičce domů. Ale když se potom Cousteau se svými druhy potopil, našel svou rybu na témže místě, co před pěti lety a vítala je, jako by byla pes, šílela radostí a provozovala hry, že se s ní loučili se slzami v očích. No a já jsem si jednou na Korčule ochočil hejno ryb. Jsou to tvorové velmi hraví. Plaval jsem s podmořskými brýlemi a dýchací rourou. Koukal jsem pod vodu a najednou vidím hejno ryb, padesát, sto, dvěstě nebo víc, to nevím. A plavu za tím hejnem a ty ryby se zpomalily a byly ode mne tak na 10 centimetrů. Tak jsem po nich chňapal rukama, ucukly, ale vždycky jenom tolik, že jsem chňapal naprázdno, a ta ryba byla jen o centimetr dál než ruka, čili ani o chlup dál, než bylo nutno. A strašně je to bavilo, takže ty ryby, co byly vpředu, po mně toužily a plavali jsme v kruzích. Kruhy byly čím dál menší, až jsem přišel na to, že stačí, když se točím pořád dokola, a ty ryby kolem mne kroužily tak blízko, až mě ta voda masírovala, a provokovaly, a já po nich chňapal a ony měly z toho ohromnou zábavu a srandu. A protože je to nepřestalo bavit, unavily mě a doprovázely mě až na břeh, a několikrát ještě chňapnuv, jsem je opustil. Pak jsem šel znovu do vody a celá hra se opakovala. A večer měl jsem v zahradní hospodě tři ryby téhož druhu na talíři a všechny na mě koukaly jedním okem, už taky usmaženým nebo upečeným, a to velice vyčítavě. Tak abych neměl svědomí, jsem hlavy ukrojil a odhodil do křoví a pochutnal jsem si, jako každé jiné zvíře. Je to tak - v přírodě se všechno vzájemně požírá a v tom nejsme o nic lepší než tygr nebo orel, jsme taky pěkný hajzlíci, mimo toho pána, co si ho vymyslel Olbracht, co konzumoval jenom sejra, protože nechtěl ublížit ani rostlinám. Ale pozor, já nic neodsuzuji, řezníci a lovci všeho druhu být musí. Co bysme jedli, že ano? Ale tuhle činnost lovcům milerád přenechám, ať už to dělají jako řemeslo nebo pro zábavu. Jsem jim vděčen, že to vzali na sebe. Mně stačí houby. Sice v mechu jim to taky líp sluší než v chlebníku, ale v košíčku nevypadají nejhůř. A když najdu hřiba nebo křemenáče, dám jim pusu protože mi udělaly radost. Možná, že taky řvou a vydávají třeba infrazvuky, ale já to neslyším. Ostatně jakýpak fraky, jsme zvěř jako každá jiná a bez jatek, lovu a rybaření se neobejdem. Končím, právě se mi dopeklo kuře. Než přišlo na trh a do trouby, bylo velice roztomilým tvorem. Je mi ho líto. Ale nejraději mám biskupa. Ovšem, musí chroupat. Pokračování.... Předcházející díly najdete zde |
Obrázky z autorova archivu pro tisk připravila Olga Janíčková
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 19. 09. 2008.
