První mé setkání s touto bytostí se uskutečnilo, když jsem se šla takříkajíc "představit do rodiny". Stál na zápraží, kolem pasu zastrčenou utěrku místo zástěry, druhou utěrku v ruce a s úsměvem od jednoho velkého ucha k druhému velkému uchu halekal: "Nazdar, zeťová! Tak tě tady u nás srdečně vítám!" Tahle "zeťová" znala jeho syna teprve měsíc, neměla ani zdání o tom, že za čas bude patřit k ostatním členům rodiny.
Jednou jsem ho doprovázela do antikvariátu, kde sháněl kuchařku Magdaleny Dobromily. Mladinká prodavačka se dívala překvapeně, zřejmě přemýšlela, co mají všechno na skladě, nicméně děda zcela vážně pravil: "Jak se tak na vás dívám, slečno, vám vaření nic neříká, nemohla byste mi zavolat nějakou služebně starší kolegyni?"
Několik podobně laděných drobných příhod mne mělo varovat. Protože když jsem své čtyřleté dceři doporučila uklidit si pokojíček, malá se elegantně opřela o zárubeň dveří a s noblesou pravé hraběnky, s přivřenýma očima a tónem anglického lorda pronesla: "Nemůžu, jsem indisponovaná!!" V tom okamžiku jsem věděla - a je to tady!!

Děda Pašák je vážně nemocný člověk. Po několika infarktech, po několika mozkových příhodách. Nicméně právě po jedné mozkové příhodě druhý den v nemocnici podepsal "revers" a navzdory lékařům, kteří nad ním udělali pomyslný kříž, se vypravil domů, aby svým čtyřem vnučkám udělal houpačku. Houpačku dokončil a to byla právě ta památná doba, kdy sám sebe nazval dědou Pašákem. Holčičky nosily nos nahoru, protože jejich kamarádky měly jen obyčejného dědu, ale "MY máme dědu PAŠÁKA!!" No a už mu ten titul zůstal.

Byla zima, napadlo poměrně dost sněhu a mně volala do práce bábča (nebo "tchýňová", to je u nás totéž). Rozrušená, rozklepaná. Ptám se, co se stalo, jestli něco s dědou.
"Ale jinak, než si myslíš. Holka, prosím tě, kupte mu k Vánocům mobil, nebo se z toho dědka zblázním! Vzal si běžky, vypravil se na nich sám někam přes pole, celý den jsem o něm nevěděla. Vrátil se až kolem jedenáctý v noci, že zabloudil někde v Novohradských horách a pak seděl ve Stropnici v hospodě a dával tam místním přednášku o energetických místech jižních Čech! Je to cvok, kdyby si někde v lesích třeba zlomil nohu, nikdo ho tam nenajde." No a tak dostal děda Pašák mobil. Sice zkoušel dost často volat i sám sobě, ale to je právě to "pašáčkovství", které na něm jeho vnučky nesmírně milují.

Obě mé dcery a obě mé neteře se od malinka naučily jezdit k bábče a k dědovi Pašákovi "na službu". Občas na víkend, občas na prázdniny. Děda pokaždé chtěl, aby tam jely všechny čtyři najednou. Důvod tajil. Jednou mi volal, že příští víkend určitě holky musíme přivézt, protože je nutně potřebuje. Prý budou mít koncert!! Věděla jsem, že jedna z mých dcer hraje na flétnu, ale uměla v té době zapískat tak "ovčáky" nebo "halí, belí". Koncert jako takový mne trochu vyděsil.
"Dědo, jaký koncert?!"
"Neboj, dostaneš pozvánku," zněla odpověď. A tak jsme se jeli s manželem podívat. Po městečku byly vylepené plakáty, v místním domově důchodců babičky připravily "švédské stoly" plné čerstvě napečených buchet, koláčů a koláčků, byly tam džusy, limonády, čaj. A hlavní zábavná trachtace - děda Pašák s "vozembouchem" a čtyři malé holky - jedna měla flétnu, druhá valchu s vařečkou, třetí dvě poklice a čtvrtá hrnec a rýžové košťátko. Nezapomenu na to, jak tahle "kapela" dokázala rozbrečet smíchy během půl hodinky svého "vystoupení" veškeré publikum.

Blížilo se jedno krásné léto a děda Pašák dostal nápad. To samo o sobě už volalo alarmem. Zcela vážně měl v úmyslu koupit osla. Za jedním jediným účelem, že vezme osla, všechny čtyři vnučky a půjdou týden špacírem po Šumavě. Kde se osel zastaví, tam "rozbijí tábor" a budou si užívat krás života. Naštěstí se z osla stala koza, kterou děda potřeboval pro mléko, tvaroh a sýr, aby si udržel funkční žaludek. Jinak se bojím, že by tu štrapáci s oslem po Šumavě opravdu uskutečnil.

Dnes se téměř dospělé vnučky jezdí k dědovi hádat. Protože s nikým na světě se prý nepohádají tak krásně. Občas mu mezi řečí velmi vážným hlasem řeknou "maličký dědečku Pašáčku", což ho "nahodí" do správné tóniny a okolní posluchači (třeba rodina u oběda) si mohou vychutnávat jemné nuance zvláštních a kdesi uvnitř hladících rozhovorů.

My už svého Pašáka dávno máme.... :o)

Cecilko, čarodějko duše,
piš, piš a piš. Piš ty svoje krásné básničky, které jdou přímo od srdce a nám čtenářům přinášejí potěšení. Piš takovéhle srdíčkové vzpomínky – pro děti, pro současné i budoucí dědečky. Piš prostě proto, abychom si všichni uvědomili o čem ten život doopravdy je. A ty to umíš vždycky podat tak laskavě…
Už se těším, až si přečtu Tvé vyprávění o kouzelném panu Irmišovi a jeho hrací sbírce. 
Jitka Stošická

vedoucí Galerie IN - Pozitivní noviny 
07.12.2007

Po přečtení příspěvku se mi v mysli vynořilo to "Cti otce svého a matku svou, a .....!"
Bohužel se stalo "společenskou módou", podceňovat ty starší a staré pokládat za něco zdětinštilého, pomalu už životaneschopného. Abych byl upřimný, sám jsem měl v mládí tak trochu takové sklony, ale tehdejší "společenské ovzduší" nepřipouštělo veřejně něco takového projevovat. A tím se úcta ke starším stala zvykem alespoň u těch lépe vychovaných.
Nedivím se, že rodina, která najednou pozná, že jejich děda je "Pašák", je něj hrdá a chlubí se tím! Je čím! On ten pašácký děda nechtíc dává příklad svým potomkům, jací by měli být, až jednou..... Věřím, že oni v rodině získají takové poznatky, že se do kategorie, kritizované v prvním odstavci mého ohlasu nikdy nezařadí.
Ještě jednu poznámku. Žiji na hranici s Polskem, občas tam z nějakého důvodu zabrouzdám. A víte, co se mi u těch, námi mnohokráte podceňovaných sousedů, líbí?  Jdete přes vesnici a každé dítě vás jako dospělého pozdraví. Rozdíl proti nám, kde takové základy lidské slušnosti se již ani nevštěpují v rodině, ani ve škole!
Karel Bůna, 07.12.2007