Podívám-li se za sebe do knihovny, najdu tam hned dva regály a kupodivu v rovnováze jsou tu knihy jak o spisovné češtině, pravidlech, slovníky o původu slov – etymologii, tak díky naší polistopadové demokratizaci doslova náruč titulů o češtině nespisovné, o mluvě světské, brněnské a ostravské, argotu a slanzích – čili od Váši – Trávníčka, Pavla Eisnera, Jaroslava Zaorálka, dále Františkové: Jílek, Oberfalcer a Daneš, potom Patrik Ouředník, Milan Romportl až po nejnovějšího Jiřího Marvana nebo  kolektivní dílo Slovník nespisovné češtiny a K. J. Obrátila Velký slovník sprostých slov. To není zdaleka výčet úplný. Jak bohatá jsi, naše mateřštino! A navzdory tomu jazyková kultura pokulhává. Ba dokonce kulhá na obě nohy, zvláště na místech nejvyšších.

Nemohu jinak než ocitovat tolikrát již vyřčené nebo porůznu napsané Eisnerovo zvolání v Bohyni české: Něco jiného je vyspělost národního jazyka a něco jiného je úroveň národní kultury jazykové. Může se stát, že jazyková kultura národa pokulhává za jeho jazykem. To je případ váš, vy lidé čeští. Máte v rukou stradivárky a hrajete na nich jak šumaři, zdědili jste varhany, a myslíte, že je to flašinet; pročež na tom vašem dvoře opravdu mnoho hlasů krákoře...

Tak si dnes listuji právě tím nejnovějším Slovníkem nespisovné češtiny, který v těchto dnech vyšel v 2. rozšířeném vydání (hlavní editor Jan Hugo, vydal Maxdorf, Praha 2007, 460 stran). Celkem je v něm přes 14 000 hesel a považte – polovina z nich pochází z internetových stránek díky spolupracovníkům, mezi nimi i četným amatérům, kteří doslova sbírají slangové výrazy. Přitom vydavatel říká, že určitě existuje ještě velký počet nespisovných výrazů, které ve slovníku dosud nenajdete – můžete se tedy zapojit! Pro všechny je tady webová stránka: www.slangy.cz.  

A což teprve Šmírbuch jazyka českého, který vydalo od listopadu 1989  nakladatelství Paseka již třikrát! Dílo sepsal Čechofrancouz, již zmiňovaný Patrik Ouředník (*1957), který – ač žije od roku 1985 v Paříži – sleduje ne dalekohledem, ale drobnohledem tu naši českou kotlinu, rovinu, pahorkatinu a hornatinu. Polistopadovou novinkou je vězeňský a kriminální slang – jéjej to jsou výrazy: bešelit, cintr, čučka, hulibrk, kvikoň, prokinelit, rohnout, tátoš, vajglovina, žíně... To jen na ukázku z několik set podobných, jak je publikoval časopis České vězeňství  z pera Jaroslava Hály a Petry Soudkové (v roce 2002).

Čile se šíří vlastí českou, moravskou i slezskou drogové výrazivo jako alguška, brko, čokoláda, dekl, erko, férák, halušky, káčko, nášleh, peří, smažka, špek, trip nebo vařič. K nim nemá daleko slang současných „študáků“ (o kantorech se tu nehovoří, ale některé výrazy na ně sedí): bajle, bižule, cvígra, hnojař, potítko, stágra, švindlák, vychle, zapejkač. Vyznejte se v tom! Ale ano, právě s pomocí slovníku.

Mezi žurnalisty dnešních médií začíná být již zcela běžný a vyzrálý slang. Kromě dřívějších  autek, parchantů, šnajtek a špíglu slyšíme více v rozhlasu kašlátko, rámusárnu, bambus, ve shodě se slangem hudebním jsou to mikrák, reprák, bedny, mixák, šibenice, v televizi hájka, kilo,  ruchař, šlágvort,  švenk.

Etymologovo srdce zaplesá mezi vojáky (atombordel, dýzlák, rajčák, suprák, zobák), techniky (ampus, fušvanc, mufna, mundštyk, šlic, špérklapka, typle, žengle), železničáři (bovina, fírcimra, koloťuk, laufbreťák, ranžír, šinágl, veksle), motoristy (doutník, drapák, ešele, knédl, krňávky, torpédo, vylágrovat), sporťáky (australan, bafík, bejzlajna, deblmix, kufrovat, pikl, remek, šajtle), cirkusáky (anšlág, bauchperš, blutrauš, fesťák, pakovák, paša, runtovka, tenťák, zvěrák).

Už před lety, když jsem ještě jezdil do Brna na veletrhy, plnil se můj slovník zdejší mluvy o taková slova, která mi do češtiny překládal kolega Vlasta Malenovský, vynikající výrobce medu i slivovice: kromě šaliny to byly fligna, glajze, hokna, kocór, módr, ráčmeny, sajtna, škopek, špíznót nebo taky voltr.

„Ostravaci“ dokázali také člověku  zamotat hlavu: ta jejich mluva pronikla a prosazovala se v době totalitní normalizace, protože na vedoucí místa do Prahy přicházeli prokádrovaní chachaři, takže jsme od nich mohli slyšet (když se tzv. zapomněli) slova jako bebechy, enhačko, fajermun, majtky, masař, murař, novician, rachunek, robka, ryngilšpil, taxuvka, vergle nebo zegarek. Náš pan ředitel  technického ústavu z ostravských lazů si dobře notoval s hochmesem z úvékáesčé.

Protože nechci dále žvandat (mluvit zbytečně, hloupě, bezobsažně) jako mnozí naši profláknutí (prozrazení, nechvalně známí) politici, mohu jenom doporučit podobné čtivo. Jsme přece dědicové havlíčkovského vtipu, bujarých čapkovských interjekcí, bassovských rýmů v  komentářích nebo voskovcovsko-werichovských napnelismů a kravinián, horníčkovského humoru a dnes jsme současníky bratří Suchých a martinkomárkovských jízlivin, takže končím, spejblovsko-hurvínkovští člobrdíčkové z Pozitivních novin, protože mne až dosud  jejich autoři  ničím nezarmoutili.