Sloupky Jiřího Menzela (23)

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Ze zbytečné slušnosti zase mlčíme před darebáky a děláme,
jako že nevidíme, jako že si nepamatujeme.

Ačkoli tady mezi námi nežije, asi se najde málo lidí, kteří by neznali Vladimíra Pucholta. Stačí si vzpomenout na „Starce na chmelu“, „Svatbu jako řemen“, nebo „Lásky jedné plavovlásky“ a jeho nezapomenutelné „ahóóój - ahoj“ ve filmu „Černý Petr“. Ale nechci připomínat hereckou slávu doktora Pucholta, dnes lékařské kapacity v Torontu. Vzpomenu si na něj často a myslím, jak nesnadno by mu asi bylo, kdyby tady s námi zůstal. Má trochu zvláštní povahu, v Čechách nezvyklou. Pro pochopení musím uvést jednu historku u které jsem byl jako očitý svědek.
Vladimír se líčil před začátkem Revizora v šatně Činoherního klubu. Za jeho zády se otevřely dveře a do nich vstoupil voják. Vojín bez frček s lyrou na výložkách. Vladimír zbledl a požádal vojáka, aby opustil místnost. Oznámil dále dost nahlas, že s dotyčným vojákem odmítá sdílet stejnou místnost a že pokud se ten člověk vecpe na představení, odmítá Vladimír hrát. Všichni ostatní herci kolem strnuli. Vojáček byl jejich bývalý spolužák, toho času ve vojenské službě. Nikdo nechápal tu překvapivou Vladimírovu reakci. Na rozdíl od Vladimíra jsme měli krátkou paměť:
Několik let před tím se odehrávaly v Praze majálesové události. Nebylo to nic víc, než velmi krotké studentské bouře. Ve srovnání s dnešními poměry věc totálně nevinná, leč v tehdejší době proběhla s těžkými následky. Dva naši spolužáci z divadelní fakulty, (mimochodem jsou dnes oba váženými herci, kteří prošli vrcholnými pražskými scénami) byli tehdy za svoji účast vyloučeni ze školy, několika dalším se dostalo jiného potrestání, podrobnosti si už přesně nepamatuju. Podstatné je, že se celé aféry zúčastnil onen voják, který byl tehdy na škole ve funkci předsedy SSM a z toho titulu taky navrhl vyloučení obou spolužáků. Nemyslel to zle, udělal jen to, co se od něj a od jeho funkce očekávalo. Pro nás všechny to byla věc, se kterou bylo nutné se smířit. Každý z nás se musel a taky uměl čas od času přikrčit, dělat, že nic nevidí a být rád, že to nepostihlo jeho. Jenom Vladimír to přisluhovačství odpustit neuměl.

Tak nevím…

Často jsem na něj vzpomínal v dobách normalizačního přikrčování. Věděl jsem, že mezi námi neuměl takhle žít a přizpůsobovat se. Často si na něj vzpomenu i dnes, kdy snad ze zvyku, snad ze zbytečné slušnosti zase mlčíme před darebáky a děláme, jako že nevidíme, jako že si nepamatujeme. Krčíme se, i když bychom už nemuseli. 
Každý si může naškrábat co chce a kam chce, křičet si co chce a na koho chce,
vystavit veřejnosti jakoukoli výstřednost - je hájen,  je svoboda.

Za mých dob nebyla gymnasia, chodili jsme do strašnické jedenáctiletky, do budovy, která nesla hrdý titul „Škola Josefa Vissarionoviče Stalina“, krátce stalinka. V prvním patře byla generalissimova sádrová socha, zdroj mnoha malérů, ale o těch třeba někdy jindy. Teď bych rád vypověděl o průšvihu, který se vztahoval k jiné historické postavě.
Jednoho rána na začátku března padesátého pátého roku na průčelní stěně školy zasvítila bílá písmena s nápisem 7. III. TGM a pod tím stejně velké NEZAPOMEŇ! Nápis byl umístěn na těžko dostupném místě uprostřed stěny, kde nebyla přes tři patra žádná okna. Z vyučování ten den nebylo nic. Škola se hemžila policajty v uniformách i bez uniforem, vyhlášení uličníci byli vytahováni do sborovny a ověřovalo se jejich alibi. Kantoři, strachy bez sebe, lítali jak splašení. Vyšetřovalo se dlouho a marně. Viník se nenašel, k záhadě přispěla i okolnost, jak byl nápis umístěn. Bylo těžké si představit, že by někdo mohl stavět žebřík na místě odevšad dost viditelném. Písmena pak byla rychle, následující den zamazána. Neúspěšně, protože prosvítala. Udělali tam tedy novou omítku. Aby se ušetřilo, omítli jen ten malý úhledný čtvereček na zakrytí těch písmen. Nicméně se za pár měsíců objevil na stejném místě nový nápis: SLET = SVOBODA a pod tím SPARTAKIÁDA = TEROR. Opět vyšetřování a opět marně.
Až po mnoha letech jsem se dozvěděl jak to bylo. Dva kluci z naší třídy, trénovaní alpinisté, vylezli po hromosvodu na střechu a odtamtud se spustili po lanech na stěnu jinak nepřístupnou. Provedli to v krátkém čase dvakrát za sebou, vždy s pečlivě zajištěným alibi. Neriskovali jen své zdraví či život. Kdyby byli přistiženi, následky by byly víc než nepříjemné a na mnoho let. S bolševikem se v padesátých letech žertovat nedalo.
Oba mí kamarádi už nežijí. Prvý z nich rok po maturitě zahynul při horolezecké výpravě, ten druhý dobrovolně odešel z tohoto světa po invazi bratrských armád v roce šedesátosm.
Té malé partyzánské historce je dnes víc než čtyřicet let. Nechci připomínat tehdejší hrdinské furiantství sedmnáctiletých vlastenců jen tak pro nic za nic. Chodím po Praze, čtu si kde je co načmáráno, dokonce i necenzurovaně vytištěno, vidím, jak je dnes tento druh odvahy dnes laciný. Každý si může naškrábat co chce a kam chce, křičet si co chce a na koho chce, vystavit veřejnosti jakoukoli výstřednost - je hájen, je svoboda. Bohužel svoboda i pro ty, kteří na ní umí parazitovat.

Tak nevím…

Dneska je to snadné být nekomfortní. Je to dokonce v módě. Pro řadu lidí příležitost jak se lacino zviditelnit. A mám za to, že pro většinu křiklounů je jakýkoli kravál, demonstrace, bouře, jednoduchá hesla, jen prostředkem, jak překřičet své vlastní špatné svědomí. Nebo je to snad jinak? 
Každý, kdo si odkroutil své dva roky vojenské služby,
se musí nutně dívat na ty chytráky, co si včas uměli opatřit modrou knížku,
jako na ulejváky.

V novinách se čím dál tím víc objevují zprávy o neschopných brancích, o jejich malérech se zbraněmi, o našich ostudách v mírových silách OSN. K tomu se množí pochybnosti, zda vojenská služba vůbec k něčemu je.
Každý, kdo si odkroutil své dva roky vojenské služby, se musí nutně dívat na ty chytráky, co si včas uměli opatřit modrou knížku, jako na ulejváky. Já jsem si sice odbyl dva roky v uniformě z větší části u Armádního filmu, ale i tak se trochu cítím těm simulantům nadřazen.
Jako kluk jsem zdědil po bratranci předválečné ročníky Mladého Hlasatele. To byl takový prvorepublikový časopis pro mládež, pro vrstevníky Rychlých šípů, dost jiný, než je dnes Bravo. Z těch ročníků vyšlých těsně před válkou jsem si četl o armádě a o vojenské službě a její užitečnosti, a získal naivní představu, že vojenská prezenční služba může být vlastně jen takový dvouletý skautský tábor.
Měl jsem to štěstí, že jsem mohl ve skautu být, vděčím mu za mnohé a tehdy, když mi bylo osm, devět let, jsem se docela na vojnu těšil. To jsem netušil, že služba v armádě za socialismu je jen hloupá ztráta času, naučí mladého muže kouřit, mluvit sprostě a hlavně se ulejvat.
Ale myšlenka vojenské služby jako pokračování skautingu, takové několikaměsíční zálesáctví, se mi nezdá marná. Naučit se odříkání, životu v přírodě, umět pomáhat druhým, umět být obětavý. Konec konců i když vlastenectví je trochu zastaralý pojem, vědomí, že by se člověk neměl starat jen sám o sebe, že taky někam patří, že je za něco odpovědný, to je to co nás skauting učil a může naučit i dobře vedená vojenská služba.

Tak nevím…

Dívám se na dokumentární záběry z poslední války a zkouším si představit tu dnešní diskotékovou generaci, jak nasazuje krk při invazi v Normandii, topí se v Severním moři, mrzne u Stalingradu. Mám pocit, že trochu tréninku v odříkání a obětavosti by jí neuškodilo. 

Pokračování...
  
   další sloupky

Foto © Milan Richtermoc

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 19. 11. 2007.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.