Sloupky Jiřího Menzela (16)

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Jsou mezi námi lidé, kteří mají trochu více vyvinuté ego.

Jsou mezi námi lidé, kteří mají trochu více vyvinuté ego. Takoví lidé si pro sebe podvědomě dělí ostatní člověčenstvo na ty, kteří jim mohou být ku prospěchu a pak na ty ostatní, neužitečné a překážející blbce. Pokud máte na aroganci pozorné oko, můžete je snadno poznat. Tihle náfukové mají nos více nahoru, než ostatní zbytek lidstva. Je zvláštní, kolik je takových sebevědomých „horenosků“ mezi umělci. - Pardon, mezi Umělci.
Moudrý velký muž, pan Hrušínský, měl doma na záchodě, na dveřích, přímo proti trůnu, veliké zrcadlo. Kolikrát jsem si na to vzpomenul, při setkání s lidmi, o kterých si myslím, že by něco takového měli mít doma povinně. Měli by vidět sami sebe denně v té nedůstojné pozici, aby si připomínali, že jsou taky jen obyčejní smrtelníci, jako všichni ostatní a přestali se považovat za něco lepšího, jenom proto, že mají náhodou povolání trochu jiné, než ševci, popeláři, či servírky nebo účetní.
Z dobrého důvodu mám svého Oskara, spolu s ostatními zlatými a stříbrnými panáky, vázami, diplomy a medailemi, schované v krabicích, v komoře. Jsou tam až úplně vzadu, za starými lyžemi, prázdnými kufry a jiným nepotřebným harampádím, jaké se najde v každé domácnosti. Ne že bych si těch darů a vyznamenání nevážil. Naopak. Posilují mne ve vědomí, že to co dělám, není snad úplně k ničemu. Ale nechci mít ty pocty neustále na očích. Nechtěl bych, aby mi zdvihaly můj nos neslušně vysoko.

Tak nevím…

Jedna z cen ale v těch krabicích není. Mám jí v obývacím pokoji neustále na očích. Je to Novoměstský hrnec smíchu, cena z každoročního malého a milého festivalu v Novém městě nad Metují. Cenu představuje pravý, originální, plechový, smaltovaný nočník. Na jeho dně je nalepeno zrcadlo a kdykoli chci vidět v nočníku jeho obsah, uvidím tam sám sebe. Hned taky vím, co si o sobě můžu myslet.
Kdysi mne jedna z mých mladších přítelkyň nutila abych se neholil,
nosil to módní, neupravené strniště a vypadal tak ještě starší a zchátralejší.


Existují chlapci, kteří zcela ignorují své půvabné vrstevnice a nejraději si prohlížejí obrázky v Playboyi, nebo v podobných časopisech. A jsou zase dívky, které ze všeho nejvíc vzrušuje fotografie s Einsteinovou bílou hřívou, nebo s Picassovým mořem vrásek či s Hemingwayovou šedivou bradou. Je to pro ně asi zajímavější, než banální milostné vztahy, vedoucí většinou k brzkému sňatku. Patrně ty slečny přitahuje kontrast, hledají něco úplně opačného ke svým hladkým tvářičkám. Kdysi mne jedna z mých mladších přítelkyň dokonce nutila abych se neholil, nosil to módní, neupravené strniště a vypadal tak ještě starší a zchátralejší, než jsem. Imponovalo jí, přátelit se s člověkem zkušenějším, i když nejmíň o půldruhé generace starším. Vousatý Jiří Menzel na festivalu FINÁLE Plzeň v roce 1969 (archiv O.Suchého)
Připomíná mi to osud jednoho mého o dost staršího evropského kolegy. Celá léta jezdil stále do jedné a té samé čerpací stanice pro benzin. Takové dva tři roky ho pokaždé obsluhovala studentka, která si tam přivydělávala. Nasadila mu hadici do otvoru pro pohonnou směs a pak se vždycky slušně zeptala:
„Nechcete, abych vám taky umyla skla?“
A on vždycky stejně zdvořile odpověděl:
„Ano, jistě, samozřejmě“.
A ten dialog vedli pokaždé úplně stejně. Ty dvě věty se pro ně staly rituálem. Bylo to docela chytré a hezké děvče. Navzdory téměř čtyřicetiletému věkovému rozdílu si ti dva spolu rozuměli, žertovali, vedli chytré disputace a pořád udržovali tu svou hru, té stejné otázky i odpovědi. Tak to trvalo skoro tři roky. Až do chvíle, kdy on v okamžiku, kdy se to děvče jako obvykle chystalo k otázce: „Nechcete, abych vám taky umyla skla“, jí zcela nečekaně a zčista jasna předešel svojí otázkou:
„Nechcete se stát mou vdovou?“
A ona ani nemrkla a hbitě odpověděla:
„Ano, jistě, samozřejmě“.
Vzali se hned na to a i když byl mezi nimi dost velký věkový rozdíl, měli potom ještě, díky vzájemné toleranci, několik let šťastné manželství.

Tak nevím…

Možná, že tím leckoho pohorším, ale usuzuju z té historky, že i já můžu mít naději na docela hezké stáří.

Vousatý Jiří Menzel na festivalu FINÁLE Plzeň v roce 1969 (archiv O.Suchého) 
Dívám se na filmy jako se dívám na lidi kolem sebe.

Chodíte rádi do kina? Přiznám se Vám, že já moc ne. Až na několik málo výjimek odcházím většinou z kina otráven. Během roku absolvuji několik festivalů a filmových přehlídek a vždy mne deprimuje to množství křečovitých ambicí, pretencí a agrese, které musím strávit. Nejen na plátně je vidět násilí, ale i z plátna cítím jak na mne z těch prestižních festivalových filmů většinou útočí něco, co mne má ohromit, překvapit, šokovat.
Dívám se na filmy jako na lidi kolem sebe. Jsou filmy - hlupáci, to jest filmy které považují diváky za blbce a předkládají jim vulgarity a jiné hlouposti. Jsou filmy, které se tváří nadutě a smrtelně vážně a v podstatě jsou to taky filmy prázdné, jací bývají lidé, kteří předstírají, že jsou něco lepšího, než ti ostatní. A pak existují filmy jako příjemní chlapíci, kteří na vás nedorážejí, nešokují vás, neohromují, ani z vás nedělají blbce, nic nechtějí, jen vás pobaví. Pod jejich úsměvem bývá ukrytá moudrost, nebo ani ne moudrost, spíš jakýsi postřeh o životě, myšlenka, která se nepozorovaně usadí ve vaší hlavě a ve vašem srdci. Takové filmy mám nejraději. Filmy, ze kterých, aniž bych si toho všiml, odcházím o něco bohatší.
Dělat takové filmy ovšem znamená mít v sobě dost pokory, respektu před divákem a taky notnou dávku profesionality. Vědět jak na to. Je mnoho filmů, které vypadají avantgardně, umělecky, ale jejich bizarní podoba je často jen výsledkem profesionální bezradnosti. A tak mám rád Fričovy veselohry ze čtyřicátých let, které na rozdíl od uměleckých filmů z té doby zůstávají navzdory stáří pro mne stále svěží. Mám rád i americké veselohry z padesátých a šedesátých let. Filmy zdánlivě nevinné ale dobře udělané a bravurně hrané. Miluju Felliniho, Billyho Wildera, Chaplina, a vůbec všechny poctivé baviče. V každé dobré legraci je totiž nenápadně ukryto zrnko poznání. A to v divákovi zůstane trvaleji a účinněji, než jiným způsobem vnucované pravdy. Exhibice, šoky, odcházejí z naší paměti snadno a brzo. Co je řečeno s úsměvem, zůstává v našem srdci zažehleno napořád.

Tak nevím…

Filmy, stejně jako lidé, kteří mne nechtějí oslnit, o něčem přesvědčit, mne potěší prostě už tím, že vůbec jsou.
A takových si vážím víc, než těch druhých. Nebo to má být jinak?

Pokračování příště

  další sloupky

Foto © archiv O.Suchého

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 10. 06. 2007.