Už první zkoušky naší umělecké skupiny se zdály být podivné. Když jsme zjistili, že k rychlému tanci nám chybí dech a v podřepu brání artróza kolen, těžce jsme spolykali hořké pilulky zklamaných nadějí.
„Budeme se zabývat uměním bez pohybu,“ pronesl někdo tuto zoufalou větu. Opustili jsme tedy tanec a vrhli se na jiný druh umělecké činnosti. Za harmonikou se totiž dají schovat i necvičené hlasy, a tak jsme pokračovali v umělecké dráze zpěvem.
Zkoušky začínaly nejdříve pivem a pokračovaly pojídáním chlebíčků. Stále měl někdo narozeniny a ten, kdo je prošvihl, oslavoval dodatečně. Pak se probíralo co nového a byla přestávka. Moji poznámku, že by se mělo nacvičovat, nebral nikdo vážně. Vedoucí skupiny byla pyšná na to, že je alespoň jednou za život nějaká vedoucí a ten titul jí úplně stačil. Brala to volně s poznámkou, že nejsme profíci. A tak jsme se scházeli každý týden a zpívali jsme, akorát když jsme se rozcházeli domů. A to nám ten zpěv šel přímo od srdce. Nevím, proč na nás spoluobčané pokřikovali „ať jsme ticho“.
Zaběhnutý řád pokračoval dál až do doby, kdy kultuře došly peníze na profíky. Kulturní funkcionář navázal kontakt s naší vedoucí a požádal ji, zda bychom nezalepili díru v programu. Přišla naše první šance. Vidina prvního vystoupení vyburcovala naše potlačené umělecké sklony. Snažili jsme se z nich vytřískat maximum. Dělali jsme vše pro to, aby nám to dobře mluvilo i zpívalo. Přijali jsme za své staré osvědčené recepty na čistý hlas. Měli jsme možnost bohatého výběru. Kdo zpíval výš, bylo mu doporučeno pít víno, pro nižší hlasy bylo dobré pivo, a kdo se hlasově nezařadil, měl pít vodu. Zaručeně také prý pomáhá uzený špek nebo konzumace vajíčka v přírodním stavu.
Hodinu před vystoupením jsme čekali na odvoz. Děvčata si zabalila do igelitu kousky špeku a tajně ho žvýkala. Chlapi usoudili, že vypít syrové vejce nebude zas až tak velký problém. Jsou chlapi, no ne? Pijí i odpornější věci než slizký vaječný bílek. Nažehlené a vyškrobené kroje zářily všemi barvami. Už jsme tam byli skoro všichni, až na poslední pár. Konečně jsme je viděli utíkat celé udýchané. Na otázku „kde jste,“ žena jen mávla rukou.
„Včera přebral,“ šeptala mi do ucha. „Mluví, jak by se hrbatý kutálel ze schodů.“ Její přirovnání se potvrdilo už při pozdravu „Ahoj.“ V tu chvíli mi bylo jasné, že máme o jeden hlas méně. Ubezpečoval mě ale, že to bude dobré. Omlouval se za zpoždění, prý čekal, až slepice snese vejce.
„Nějak neplní denní normu a včerejší snůšku dala do buchet, baba jedna,“ ještě utrousil poznámku směrem ke své ženě. Ta přitom převrátila oči a ťukala si na čelo.
„Neboj, před vystoupením vejce do sebe hodím a budu zpívat jak „Vlastečka na cedéčku.“ Sliboval a cpal se na sedadlo hned vedle mě. Už to přirovnání bylo předzvěstí ostudy. Najednou jsem uslyšela tak slabounce křup, křup. Ztuhnul, vytřeštil oči a rychle se postavil.
„Kolik jich bylo?“ zeptala jsem se, když mi došlo, odkud přichází tento zvuk. Ukázal dva prsty a dodal:
„V každé kapse, dal jsem si je tam vychladit. Byly ještě teplé, přímo z hnízda.“
Už při pomyšlení na obsah jeho kapes jsem se otřásla. Okamžitě jsem si od něj odsedla, aby ten maglajs nepřesál na můj čistý kroj. Stál jako opařený mezi sedadly a rozkročmo čekal, až mu obsah kapes poteče z nohavic. Nic nevyteklo a on pro jistotu, zda se nemýlil, sáhl rukou do kapes.Teď jsme jej už museli přidržovat, aby v autobuse neupadl. Obě jeho ruce byly nepoužitelné. Při poznámce ostatních, ať raději stojí, aby nerozmačkal i ty zbylé dvě vlastní, se urazil. Žloutek, vpitý do látky kapes se rozlil na tom nejblbějším místě. Zanechal tam divné mapy. Aby byl alespoň do počtu, kalhoty jsme mu narychlo namočily do vody a vypraly.
„Budeš jenom otevírat pusu,“ radila jsem mu, aby jeho zklamání z premiéry nebylo tak veliké. V průběhu vystoupení se pořád schovával za naše široké sukně, ale stejně si každý myslel, že se asi neudržel. Z hlediště jsem slabě zaslechla:
„Nemá chlastat před vystoupením pivo, nebo ať si příště vezme pampersky.“
Na konec našeho vystoupení se ozval potlesk rovný potlesku v parlamentu při schválení reforem. Nevypískali nás, ale za trest posadili k prázdnému stolu. Čekali jsme na kafe tak dlouho, až jsme pochopili, že nic nedostaneme. Nejspíš jsme se natolik umělecky znemožnili, že jsme nestáli ani za tu obarvenou vodu.