Karel Bůna: Jako slepý k houslím

Rubrika: Publicistika – Postřehy

Ještě v počítačové době kamenné, to míním léta osmdesátá, jsem se v práci připletl k počítačům výroby tehdy tak slavného JZD Slušovice. Jejich nedokonalost a chyby v instalovaných programech ve mně na dosti dlouho vyvolaly takový odpor ke všemu počítačovému, že jsem jen donucen okolnostmi začal později používat počítač jako psacího stroje.
Trvalo mi, než jsem si na tehdejší T 602 zvykl, ale již takové odeslání faxu přes počítač přesahovalo moje schopnosti. Každou výzvu, hlavně ze strany vnuček, abych zkusil „surfovat“ na internetu, jsem odmítal s výmluvou, že „na další zírání na obrazovku“ nemám chuť, že mi bohatě stačí televize. Pravdu, že jsem se toho až bál, že to nedokáži, jsem jako hlava rodu přece nemohl přiznat!
Později u mě nastala potřeba si nechat do svého starého počítače, asi to byl Tweenhead 254 (??) nainstalovat pravopis. Protože školské, gramatiku upravující poučky mi dávno vypadly z hlavy a u mnou používaného cizího jazyka byly rovněž provedeny změny v pravidlech pravopisu. Časem jsem pak dokonce pokročil, dokázal jsem přes „kreslení“ dělat geometrické obrazy a tvary. Což se mi hodilo např. při sestavování rodokmenu.
Změnu za několik let na to má na svědomí náš syn, který mi při jedné návštěvě oznámil, že bude měnit svoje počítačové vybavení za modernější, lepší, rychlejší. Na můj dotaz, u starých šetrných lidí obvyklý, „co budeš dělat se starým“, s „nonšalancí“ mladých prohlásil, že jej vyhodí, že je neprodejný. Ladislav Gerendáš s P.J.Buvalou - na Knižním veletrhu v Lysé nad Labem -Senioři k počítačům 8.9.2007
A to rozhodlo o dalším.
Jeho starý počítač se nastěhoval ke mně, pořídilo se WiFi připojení, nová tiskárna, zanedlouho se „naládoval“ Skype. Google Erth a World Wind. Začal sběr e-mailových adres, „lezení“ do různých diskusí, skypové povídání po celém světě.
Už jsem byl ztracen, stal jsem se na počítači závislý stejně, jako na mnoha dalších civilizačních vymoženostech! Navíc, přiznávám, trochu mi dělalo dobře, když mě mladší obdivovali, jak jsem to zvládnul!
Naskýtá s otázka, co mi „Máňa“, jak svému počítači říkám, dala a co mi vzala. Každopádně mi odstranila nudu při mém stařeckém brzkém vstávání. Známí nechápavě kroutí hlavou, když jim třeba nějaké legrácky nebo zprávy posílám tak ve 3:00 hodiny.
Dále mi strašně moc vyhovuje možnost rychleného získání informací o všem možném a nemožném. Protože tím nejsem odkázán pouze na ty většinou málo vysvětlující a zkreslené z televizí.
Cením si, že zdarma a rychle komunikuji se svými dětmi, vnoučaty a spoustou přátel a známých, se kterými bych jinak dávno ztratil kontakt. Poznávání nových lidí, i když většinou jen písemnou formou, je pro mě v mém věku neocenitelné. Takové kontakty by bez internetu nikdy nevznikly.
„Máňa“ mi však ubrala další kousek mé osobní svobody. Když už ji mám, musím přece otevírat poštu, a protože jsem slušně vychovaný, odpovídat. A když už u ní sedím, tak nahlédnout sem nebo tam, odreagovat se nadáváním někomu za něco.
Abych však nebyl pokládán čtenáři těchto řádků za jednoho z těch hulvátů, co anonymně kazí diskuse, přísahám, že zůstávám vždy slušný. Nad uvedenou závislostí však nepláči, stejně jsem závislý na mobilu, na autě a třeba i na opékači topinek. Žijeme ve třetím tisíciletí.
Mám ale dojem, že větší radost z mé závislosti, než moje „Máňa“, má moje manželka, přestože se sama počítači vyhýbá více, než pověstný čert kříži. Pokud jsem totiž doma, bývám uklizen v mé „kulišovně“ a nepřekážím, mimo doby jídel, v bytě! Nemusí se se mnou přít, který televizní program sledovat, ani upozorňovat na to, že je nastavena přílišná hlasitost.
Jen v posledním může mít pravdu: Jsem - jako starý dědek - totiž silně nahluchlý! Mladší a nejmladší části rodiny je moje řádění na počítači lhostejné do doby, dokud si třeba brzy ráno nespletu kliknutí a nezvoním přes Skype. To pak končí skřípěním zubů!  A co, nakonec jejich závislost je podstatně větší.
Nerad používám omletých frází, ale je to opravdu tak, že počítač a jeho internetové spojení může seniorům obohatit život. Některé dostat dokonce ze společenské izolace. Nejen tím, co jsem již popsal, ale hlavně proto, že nutí k přemýšlení, činnosti a duševní aktivitě - na rozdíl od televize, kde se každý stává jen pasivním divákem.

Píši toto přiznání a povídání do Pozitivních novin proto, abych na stejnou cestu svedl další důchodce.
Teď už jen jednu poznámku. Jsem přesvědčen, že podniky a státní úřady každých několik let obměňují „počítačový park“ za modernější, a při troše dobré vůle by mohli organizacím důchodců nabídnout třeba i zdarma své vyřazené a neprodejné počítače tak, aby i ti, co mají hlouběji do kapsy, si práci s počítačem mohli vyzkoušet, přijít jí na chuť a stát se uživateli internetu.
Když jsem to zvládl já, tak se opravdu nemusí bát už nikdo.

 OHLASY NA ČLÁNEK

 Můj počítač se jmenuje Albert a je mým kreativním společníkem již tři roky. Díky programu Corel Paint Shop Pro se mnou maluje, kolážuje, upravuje fotky, a každá nová tvorba je další inspirací do nekonečna ....
S Albertem píšu si povídky pro potěšení, napsala jsem Vzpomínky na svou rodinu a rodné městečko s použitím rodokmenu, který můj tatínek kdysi dle dostupných pramenů zpracoval až do roku 1609....
Albert si pamatuje všechny moje nápady, moudrost jiných lidí, výpisy z četby, zvláštní slova "česká" ......fantazii se meze nekladou. A ovšem kontakt s mými bližními je úžasný, okamžitý včetně poslání obrázku a podobně.
A taky si na internetu najdu vše co potřebuji a při tom hledání nacházím i věci netušené ....
Albert je moje seniorská droga, která mě obohacuje. Vlastně už ani neposlouchám radio ani nekoukám na televizi. Ale před spaním si knížku do rukou pořád beru ! Albert zdraví Máňu.
P.S. Kupodivu už se zas blíží vánoce a stálo by za to, vyhlásit "bazar vyřazených a použitelných počítačů pro seniory", protože ani já bez finanční pomoci dětí bych si Alberta dovolit nemohla.
Olga Janíčková, 9.10.2007

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 08. 10. 2007.