| Žádné urážky, prostě studentská recese.
Sebranka si říkala třída, která odmaturovala na reálném gymnáziu v Rychnově nad Kněžnou roku 1943 a pro niž vytiskla vlastním nákladem Násobilka s.r.o. VII.B kroniku třídy od primy do septimy.
Na začátku oné knihy se zažloutlými listy ve formátu A4 se o této s.r.o. píše ne jako o společnosti s ručením omezeným, ale o společnosti výpomocné. To dílko, rozmnožené na blánách, vytiskli ve 30 exemplářích – pro každého spolužáka, třídní profesorku Kateřinu Dostálovou i profesory a ostatní zůstaly v rezervě pro dobu příští. 
Jednu z těch Sebranek tak dostal po návratu z koncentračního tábora jejich profesor češtiny a francouzštiny Václav Hejn.
Jako autoři této 107stránkové publikace Sebranka s podtitulem 1935 – 1943, vydané 30. dubna 1942, jsou na titulním listu uvedeni Telecký – Šlitr.
Kdo to byli? Josef Telecký, který stál za texty i snímky, zůstává ve svých 83 letech – je rok 2007 – mimořádně aktivní. Tehdy byl dirigentem třídního sboru, fotografem amatérem a modelářem. Mailuje si se mnou a píše na notebooku.
No a Jiřího Šlitra, který tuto třídní kroniku ilustroval kresbami, zná každý. Jeho kreseb a karikatur spolužáků je tam skutečně dost, mezi nimi i jeho vlastní.
Buďme s Janem Ámosem názorní a komentářem Josefa Teleckého ze strany 51 citujme o Jiřím Šlitrovi:
Už v kvartě, když k nám Jirka Šlitr přišel, nám ukazoval své umění. Sejkora, Neřold a Šedivý dostali nebezpečného konkurenta, tak nebezpečného, že první dva se dnes úplně vzdali malířské činnosti. Nemohli v jeho soutěži obstát. Zbyl jenom Šedivec a Jirka.
Náš Jirka opravdu všecko skreslit umí, a kdo byste to do něho řekl, když k nám přišel?
Asi tak dva tři dny se zdál nějaký divný, takové děťátko tiché, do tří neumí počítat. Tichá voda břehy bere. Poznali jsme brzy, kolik pravdy je v tomto přísloví. Jirka se pomaloučku ukazoval, nám se líbí takový, jaký je. Těžko ho charakterizovat, co bych měl o jeho povaze říkat – kluk veselá, pro každou švandu ušitá, žádný sígr.
Mně nezbývá nic jiného než si všimnout, jak Jirka Šlitr vypadá, když se na něj díváme zvenčí - není malý ani velký, ani tlustý ani tenký, není hloupý. Založil třídní orchestr, napsal mnoho tanečních skladeb, které budou s oblibou hrány a zpívány. Kreslí non plus ultra. Jeho první láskou je jazz, pro ni trpí, za ni bojuje, druhou láskou je sníh - lyže, kristiánky, patičky. Rychlost! Na podzim cvičí při tělocviku nákleky. Třetí jeho láskou? Non audeo dicere.
Zatímco student Josef Telecký měl přezdívek pět, Jiří Šlitr dvaatřicet. Cituji z mailu, který mně pan inženýr Telecký v srpnu 2004 poslal:
Profesor Václav Hejn měl pozoruhodnou vlastnost, že nikoho neoslovoval jeho jménem, ale přezdívkou. Čím kdo víc vyčníval z průměru, tím měl přezdívek víc.
Jirka si pečlivě vedl jejich seznam, a tak ještě dnes za něj mohu hrdě oznámit, že jich měl ze třídy nejvíc – 32:
Svěrák, Číňan, Šibal, Šilhák, Sládek, Šídlo, Šuman, Stěhule, Koďous, Špilar, Šmilovský, Střípek, Šlitrák, Šlitřík, Šlitras, Šlejška, Skřivan, Syrovátka, Souček, Stýblo, Stejskal, Štichauer, Švihák, Zrubčák, Trdlík, Lump, Lotr, Zločinec, Sluka, le Souffleur, Trucovník a Lžíčař.
P.S. Pro ty, kdo neumějí francouzsky: le souffleur [čteno suflér] = foukač skla; přeneseně nápověda, našeptávač. |
