Renata Šindelářová: Pohádková babička

Rubrika: Publicistika – Rozhovory

Pohádková babička má v důchodu plné ruce práce

Když se pohádková babička objeví mezi dveřmi, děti ji radostně přiběhnou přivítat. Usmívají se, protože vědí, co je čeká – příjemný hlas bude předčítat pohádky. A ne jen tak ledajaké, ale takové, které ještě nikdo nikdy neslyšel, pohádky, které se třeba odehrály teprve včera v parku nebo tamhle u Kamencového jezera.
Jiřina Rothmeierová Děti napjatě poslouchají, a když pohádková babička dočte, obklopí ji jako svou vlastní babičku a povídají si s ní. A babičku to přirozeně moc těší, ba ještě o to víc, když se třeba jedná o děti opuštěné a bez domova.
A tak si pohádková babička a děti dávají vzájemně radost. Že to není pravda? Že si vymýšlím? Ale kdepak, je to pravda. Já tu pohádkovou babičku znám.
Je to vlastně docela obyčejná (a přitom neobyčejná) důchodkyně, která miluje děti, literaturu a také kraj, ve kterém žije.
Jmenuje se Jiřina Rothmeierová a žije již mnoho let v Chomutově. Krušné hory, pod kterými sedí Chomutov jako šperk pod řetízkem kopců, si tato autorka doslova zamilovala. Proto také o Krušných horách a Chomutově pravidelně píše, objevují se v její próze, poezii a samozřejmě také pohádkách.
A jelikož má tato obdivuhodná žena, plná energie a lásky, opravdu obrovské srdce, rozdává radost svých pohádek v dětském domově, ale i dalších a dalších místech, na které se jí za chvilku zeptám. Mnoho svých příběhů vydala také knižně: Zásada a mé milé okolí, Vodník Nugát z Hřebíkárny, Podivný sen malé Alenky, Příběhy z Chomutovska, Život tropí hlouposti, Pohádky z lískových oříšků. Ale to stále ještě není ani zdaleka všechno, co může taková obyčejná paní v důchodu a zároveň neobyčejná pohádková babička stihnout...

•  Jaké byly ty vaše psací začátky?

Vlastně smutné. Když jsem před lety odcházela do důchodu, moje dcery mi říkaly. „Co budeš dělat, nejsi zvyklá sedět se založenýma rukama!“ Ale osud rozhodl za mě, bohužel. Můj manžel onemocněl Alzheimerovou chorobou a všechno se pro nás úplně změnilo. Dva roky jsme se hrozně trápili, až mě má dcera Alenka, která je zdravotnice, začala vodit na různé zajímavé přednášky. V té době se v Chomutově začala pravidelně konat Akademie třetího věku pro seniory. Začala jsem tam chodit a už jsem nikdy nepřestala.

•  Umíte skutečně krásně předčítat. Myslím, že byste mohla klidně své příběhy i nahrávat.

Vlastně jsem nahrávala. V chomutovské městské knihovně jsem pro nevidomé načetla na kazetu dvacet povídek ze své první knihy Zásada a mé milé okolí. Mám také přislíbeno namluvení pohádkových seriálů Klášterecké pohádky, Pohádky z HruboskalskaCo nám lítá a běhá po dvoře, v nahrávacím studiu pro nevidomé a slabozraké v Praze. Klášterecké pohádky jsem kromě toho nechala vytisknout pro děti v Klášterci nad Ohří, aby je zdejší knihovna dětem, volně tištěné, rozdala při příležitosti výtvarné soutěže.

•  Při jaké příležitosti jste předčítala poprvé?

Dcera tenkrát pracovala v Jirkově v Městském ústavu sociálních služeb „U dubu“, tak mě tam dovedla. Řekla tenkrát: „Mami, ty toho máš doma tolik. Pojď to číst těm stařečkům.“ A tak jsem začala psát vyloženě pro ně. Napsala jsem díky nim svou první knížku „Zásada a mé milé okolí“. Nyní tam po tříleté pauze chodím znovu. Každých čtrnáct dní děláme takové literárně hudební pásmo. Já čtu povídky a básničky a paní Jiřina Dobiášová to prokládá hrou na klavír. Společně s panem Františkem Steimannem, který mu předsedoval, jsme tu také vedli literární kroužek Sympózium. K této mé radostné práci mám jen jedinou výtku, a to k přílišné legislativě, kterou musím podstupovat, abych toto mohla dělat.

•  Vy však nepředčítáte jen stařečkům, ale také dětem. V Chomutově jste vyloženě vyhlášená pohádková babička.

Jiřina Rothmeierová čte dětem své pohádkyDěti mi tak říkají. Chodím jim předčítat do Domu dětí a mládeže, do mateřských škol, do knihovny a také do dětského domova. Mám toho tolik, že si musím vést rozpis, abych na něco nezapomněla.
Např. chomutovský dětský domov navštěvuji každých čtrnáct dní už několik let, a tak jsme si k sobě s dětmi vytvořili hezký vztah. Za to že za dětmi chodím a čtu jim pohádky, mi děti vždy krásně zazpívají, za což bych jim chtěla poděkovat. Občas za mnou také chodí na návštěvu a když někam odjedou, např. do školy v příprodě, píší mi krásné dopisy, které si lepím do své kroniky.
Víte, mám s nimi již hodně společného. Na přání dětí z domova jsem s nimi dokonce psala pohádku. Měla jsem velké dilema, do jakého příběhu umístit všech 60 dětí s ředitelem a personálem, ale nakonec se mi všechny vešly do cirkusu. Pohádka Přijel cirkus Chomutováček se povedla a vyšla v mé pohádkové knížce, autory jsme společně děti a já. Tento sborník pohádek vyšel na Vánoce 2003 a jmenuje se Vodník Nugát z Hřebíkárny.

•  Máte v dětském domově nějakého svého oblíbence? Někoho, koho byste si nejraději odvedla domů?

Ano. Jmenuje se Petr Eger a je mu deset let. Petr smí chodit ke mně domů na návštěvy, jen spát u nás nemůže, tady už zase narážíme na složitou legislativu. Jinak je Petr takový můj dvorní malíř. Ale nejen on, všechny děti mi malují obrázky a já jsem spoustu z nich nechala vytisknout do svých knížek. Jen škoda, že tam nemohu dát všechny, je to příliš drahé.

•  Zdá se roztomilé, že Eger je německý výraz pro Ohři. A Ohře vás také velmi přitahuje, že?

Miluji tuhle řeku a krajinu kolem ní. Ale lépe to snad vyjádřím krátkou ukázkou: Jak dlouho ji obdivuji? Přece od té doby, co jsem ji poprvé u své tety na prázdninách v bývalých Nechranicích spatřila, když nás tam vzal strýc Standa starým autem – pragovkou. Tetin baráček měl v ložnici hrozně velikou prasklinu, přes kterou bylo vidět ven, ale neopravovalo se to, protože šla celá vesnice pod vodu Nechranické přehrady.

•  Zmiňujete se tu o jisté tetě, tak mě napadá, zda vás někdo z rodiny ve všech těch aktivitách či psaní ovlivnil?

Nevím, zda vyloženě v psaní, ale ve všech těch aktivitách jistě má babička. Ta se velice věnovala lidem, organizovala hodně akcí, tenkrát ovšem za Svaz žen. Dodnes je mi vzorem. Jinak má rodina ovlivnila to, že jsem začala psát, spíš jen nepřímo - začínala jsem tím, že jsem jim psala rýmovaná přáníčka k různým výročím. Jsme ze sedmi dětí, takže je nás hodně.

•  Vidím, že před sebou máte text tištěný na počítači.

Ano, ale já se tohle už nějak nedokážu naučit. Používám počítač jen jako psací stroj, ale ostatní činnosti neovládám. Nakonec je to ale přínos pro mého manžela, protože zatímco já píšu všechno ručně, on texty přepisuje a tiskne. Činnost ho udržuje v kondici a pomáhá mu tak bojovat s jeho zákeřnou chorobou.

•  Vaše psaní tedy pomáhá všem kolem vás, vašemu manželovi, dětem v dětském domově, stařečkům v ústavu sociální péče. Komu ještě?
Chomutovský čtyřlístek
Když jsme mluvili o nahrávání, zmínili jsme se o nevidomých. Velice ráda chodím předčítat své příběhy do naší literární kavárny, která se nachází ve Středisku kulturních a knihovnických potřeb v Chomutově. Ale nepředčítám tady sama. Jsme čtyři a tvoříme tzv. "Chomutovský čtyřlístek". Kromě mě do něj patří mí kolegové Zdeňka Vaverková, Rudolf Koutenský a Zdeněk Kučera. V této sestavě pak pořádáme ještě hudebně literární večery. Poslední se konal 19. dubna ve zmiňované literární kavárně a šlo o pásmo povídání, písniček a básniček na téma "Kvetoucí máj". Následující se bude konat v červnu.

•  Je toho tolik, že už to ani nedokážu pojmout. Nezapomněly jsme snad ještě na něco?

Určitě bych ještě něco našla. Především posílám příběhy a články do regionálního tisku nebo různých časopisů a spoustu jich rozdám přátelům a dětem. Co se týká akcí, tak jsme nezmínily např. čtení s Andersenem v knihovně nebo v Klubu důchodců. S Danuškou Nepovímovou zase uděláme v dětském oddělení městské knihovny výstavu kreslených dětských obrázků a vybereme tři nejhezčí. Jako odměnu dostanou děti hadrové skřítky a panenky, které sama šiju, ale i další ceny. Potom jsem se třeba vůbec nezmínila o pohádkové knize "Semilští skřítkové", v níž jsem mohla využít svých reálných přadlenských zkušeností. Jednalo se totiž o objednané příběhy pro děti o textilní továrně. Jen škoda, že jejich tisk nakonec nebyl realizován. No a v šuplíku mám tři další rukopisy.

•  A zcela nejnovější je který?

Začínáme s manželem pracovat na nové pohádkové knize pro děti. Prozatímní pracovní název zní Tajemství ukryté v zakázané studni.

Přeji, ať se nejen toto tajemství dětem líbí!

A opravdu uctivě skláním hlavu. Takovou činorodost bychom mohli závidět i řediteli prosperujícího podniku, natož pak paní v důchodu, která by měla spíš odpočívat. Aspoň mi teď už snad věříte, i když jsme s paní Rothmeierovou mluvily především o pohádkách, že jsem si nevymýšlela ani písmenko. Je to pravda pravdoucí. V Chomutově žije skutečná pohádková babička.

Jeden z nejnovějších pohádkových příběhů Jiřiny Rothmeierové se jmenuje V Kamencovém jezeře bude příšera! a pojednává o proslulém Kamencovém jezeře v Chomutově.

Na vysokých topolech často odpočívají černé vrány. Domlouvají se tam tak hlasitě, že jsou slyšet do daleka. Tuhle jsem zvědavě poslouchala to jejich krákání a dozvěděla jsem se moc zajímavých novinek.
Jedna upovídaná vrána vyprávěla ostatním, že zalétla až nahoru k Jedlové hoře, aby se podívala k jeskyni, kde bydlí vyhlášený krušnohorský čaroděj Barabáš. A to prý velice dobře udělala.
Dozvěděla se, že čaroděj koupil od čínských obchodníků nový čarovný létající plášť, který je dokonce stoprocentně ušit z kůže čínského draka! Zrovna prý v tu dobu u něho byla na návštěvě chomutovská čarodějnice Marbulína a společně kuli velké plány.
Ta vrána na topolu ještě říkala, že div nespadla ze stromu, když ty řeči slyšela. Oba čarodějové svorně tvrdili, že se musí něco udělat pro turistický ruch, aby naše Kamencové jezero bylo ještě slavnější ve světě, než je teď.
Čaroděj nařídil Marbulíně, aby nasbírala v lese všechny oživující bylinky a kořínky a ty pak nasypala do vod našeho slavného jezera. Tím by to začalo a on že zatím zalétne do dalekého skotského Lochneského jezera, kde jak ví, sídlí prapodivný tvor. Ani ryba, ani rak, ani zvíře, ani drak. Řekl, že tak dlouho bude stát na břehu jezera, dokud tu neznámou příšeru nechytí, anebo alespoň nějaké její mládě. A to že by pak chtěl vypustit do našeho jezera, aby bylo ještě krásnější a zajímavější. Jenomže!
Jestli ale čarodějnice ty byliny poplete a neoživí jeho vodu, bude potom všechno úsilí marné. Vždyť dosud v té vodě žádný živáček nevydržel! A tak od té doby zvědavostí ani spát nemůžu, jestli ta zvědavá černá vrána měla pravdu. Ale i kdyby ta lochneská příšera ve vodě nepřežila a zkameněla jako vše ostatní, stejně by byl pohled na ni určitě velice zajímavý! 

Foto z archívu Jiřiny Rothmeierové

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 05. 05. 2007.