Jana Stuchlíková, členka Redakční rady Pozitivních novin a jejich stálá autorka.

Tento rozhovor je rozhovorem ve smyslu otázek a odpovědí, nicméně v jiném smyslu se naprosto vymyká zvyklostem, a přesto si troufám tvrdit, že jej v různých podobách známe všichni. „Tazatelem“ a „respondentem“ je totiž jedna a tatáž osoba, chcete-li, povídám si sama se sebou. Pozastavuje-li se kdokoli nad takovou komunikací, jen se zdráhá si přiznat, že ji má taky.

Navzájem se představovat nemusíme, známe se lépe, než ony pověstné „své boty“, ale pro čtenáře, kdo jsi?

Jsem človíček, jako každý. Mám své radosti a sny, těším se z toho, že někam patřím, užívám si, když se mi něco podaří nebo když se stane něco pěkného, mám ráda své blízké a přátele. Moje práce mě baví, žiju si jak nejlépe dovedu. A ty?

I já jsem človíček jako každý. Občas ke mně přijde strach a předkládá mi ty nejrůznější důvody proč musel přijít. Taky mě navštěvuje smutek, a bere na sebe všelijaké podoby. A mám ještě jednoho návštěvníka, sice není častý, ale jeho návštěva stojí za to! Jmenuje se hněv.

Pane, jo …! Jak tě tak poslouchám, tak ty jsi jedno velké neštěstí! Nezdá se ti, že je toho na tebe příliš? Vždyť ty neznáš nic pěkného!

To se ti jen na první pohled zdá. Já se totiž s mými návštěvníky pokouším spřátelit.

Cože??? Tak teď vůbec nechápu, jak to myslíš? Copak se můžu přátelit s takovými ošklivci, kteří mi přinášejí jen trápení a bolí mě?

Možná tě překvapím, ale opravdu chci, abychom byli přáteli. Abych byla naprosto pravdivá, tak přiznávám, že to sem tam z mé strany řádně zaskřípe, pak máme chvilku „tichou domácnost“, ale dřív nebo později mě to nemluvení vždycky přejde a znovu se spolu začneme bavit. Víš, já jsem přišla na to, že mít takové přátele je totiž k nezaplacení.

Nepomátla ses?

(smích) … Ne.
Náš vztah totiž skrývá něco, s čím se málokdy setkáš jinde. Je to porozumění a pochopení, pravdivost a opravdovost, což je slušný základ k tomu, aby ses učila přijímat sebe samotnou právě takovou, jaká jsi a měla ses ráda bez výhrad a podmínek.

 

Jo? Povídej, zdá se, že se mám co dozvědět!

Já vím, mít pocit uvolnění, spokojenosti, příjemně si užívat radostné rozpoložení, zkrátka zažívat okamžiky štěstí je to nejlepší, co si může člověk přát. Jenže, má to háček. Stane se to občas, jen když se sejdou příznivé okolnosti. A jindy?

Jindy mi běží život ve své všední každodennosti a nebo právě přijdou ti tví návštěvníci. Pokud si úspěšně nenamlouvám, že se mám vlastně úžasně. Hm…, pokračuj, začíná mě to zajímat.

Přesně tak. Přijdou a máš dvě možnosti. Více či méně úspěšně si namlouvat, jak se máš bezvadně, že se v podstatě nic neděje, přesto, že tam někde uvnitř cítíš, že je to přece jen trošku jinak. Nebo je taky můžeš přijmout se vším, co přinášejí. Oni totiž nikdy nechodí s prázdnou. Vždycky pro tebe něco mají, a když je odeženeš, nedozvíš se nic.
Vezmi si takový strach. Kdy jej máš? Můžeš se ocitnout v nějaké opravdu nebezpečné situaci, pak ti může zachránit život. Častěji se však objevuje plíživě a téměř nepozorován, až sevřený žaludek, bolení břicha nebo knedlík v krku ti řekne, že se něco děje. Jeho projevy jsou nepříjemné a někdy máš pocit, že tě chce ovládnout a ochromit. Podej mu ruku, buď k němu laskavá a zeptej se, proč přišel. Dozvíš se, že tě chce chránit – před bolestí ze ztráty, před neúspěchem, před nepřijetím druhých, před čímkoli … Budeš-li si s ním povídat a přijmeš-li jej, nebude proti tobě bojovat a neovládne tě, naopak může tě přivést k touze věci řešit.
Smutek, to je kapitola sama pro sebe. Ten je nejlepší pochovat v náručí jako malé dítě, trpělivě si s ním povídat tak dlouho, až pochopíš, že v sobě skrývá semínko radosti, kterou ztrácíš. Díky němu se k prožité radosti můžeš vrátit, stojí to tvé slzy, ale smutek tak může pomalu odeznít.
A zlost? Neboj se ji podpořit! Vůbec to ale neznamená, že ten, na koho se zlobíš je opravdu špatný. Ani ty nejsi špatná, jen jasně ukazuješ své hranice. Hněv tě také chrání a navíc tě i posiluje vědomí, že si dokážeš ubránit to své.
A ještě jednu věc mám. Jakkoli se cítíš, je to tak v pořádku.

To jsou věci! Jak tě tak poslouchám, tohle se nejde naučit hned nebo třeba do roka. Vidím to na hodně dlouho, abych tak řekla – napořád. Že? A když ze sebe sypeš tolik zajímavého, nemáš ještě něco v rukávu? Jen tak, co tě napadne jako první. Zdá se, že si začínám uvědomovat, že k tomu, abych se cítila v pohodě si můžu velkou měrou přispět sama!

Nedávno jsem kdesi narazila na myšlenku, která zní: „Ať člověk dělá, cítí, myslí nebo říká cokoliv, děje se tak především kvůli němu samotnému.“

No tohle! To je snad obyčejné sobectví, ne?

No, na první pohled se ti to tak může zdát. Ale, přemýšlej trochu! Když se setkáš třeba s opovržením. Pociťuješ to velmi nepříjemně a nejradši bys tomu člověku vyškrábala oči. Proč? Protože předpokládáš, že ten druhý tě chtěl ponížit a opravdu se mu to podařilo. Ale napadlo tě někdy, že ten druhý si takhle léčí svůj mindrák méněcennosti? Napadlo tě, že není třeba jeho opovržení brát osobně, neboť, i když ses zrovna stala objektem jeho zájmu, nejsi jediná? Napadlo tě, že kdyby ten druhý byl v pohodě a měl zdravé sebevědomí, nikdy by nikým neopovrhoval? Napadá tě, že člověk opovrhuje druhými tehdy, snaží-li si zahojit nějaké svoje bebínko, tedy chová se tak kvůli sobě???

Jasně, a okamžitě mě napadá, že když všechno to, co jsi řekla vím, nemůže mě ponížit! Tak teď mi spadla brada, ale je to tak. Nebrat si věci osobně a pokusit se za nimi vidět skutečného člověka s jeho strachem, zlostí nebo i radostí, která se momentálně dere ven je sice náročné, ale ono mi to dává nečekanou osobní svobodu!
Dík. Jsem ráda, že tě mám.

I já tobě děkuji, a to velmi. Děkuji ti jen tak…, že jsi.