Co na tom, jestli se věk člověka pohybuje kolem padesátky nebo jen velmi nízko nad nulou, některé vzpomínky dokáží provrtat srdce na hodně dlouhou dobu, a možná i navěky.

Když jsem se v nedávno skončeném roce vydala zase jednou na návštěvu do našich krásných Čech s dcerkou, jely jsme hlavně za babičkou, dědou, různými tetami, dětmi, Vánocemi a  sněhem! Slibovala jsem Taishe, bydlící odmala jen v teplém, tropickém počasí, že si postavíme přesně takového sněhuláčka, s jakým se kamarádí slavný dětský hrdina Krteček. Od prosincového měsíce jsem si přece jen nedovedla představit nic jiného než mráz, led, fujavec a sníh padající z oblohy.

Jenže se letos počasí děsně pobláznilo! Přivítalo nás perfektní jaro – zelená tráva měla pěkných pár centimetrů  na výšku, sedmikrásky se pyšnily svými květy a dokonce pučely stromy. Slibovaný sníh nikde a sněhulák jen perníkový z trhu. Inu, nějak jsem chtěla Taishe ten „omyl“ vynahradit, a tak koupila dvě vstupenky na „Vánoce s Dádou“, protože si zrovna tančila u diskotékových písniček z videokazety, smála se a vrhla se i na zpěv.   

Jenže mě sestra upozornila, že byla kdysi na Dádě, a že se jí to vůbec nelíbilo. Samozřejmě jsem si vzpomněla hned na nějakou tu slušnou porci článků z bulváru, kde Dádu Patrasovou propírali jen v tom špatném, a tak se v myšlení dostala až k článku pana Ondřeje Suchého, právě o Dádě Patrasové, a snad jediného pozitivního, na který jsem  narazila. Řekla jsem si, že bulvár nebudu poslouchat, a že prostě půjdeme, protože říkala  i kamarádka, že jde a vezme i své dvě holky, tak se dohromady určitě nudit nebudeme.

Sál Střelnice v Děčíne se zaplnil úplně dokonale. Vlastně on ne, ale okraje, protože židle postávaly kolem parketu, aby zůstal volný na předtančení dětí a také na potom, kdy se tedy děly věci! Rozezněla se hudba, přišla Dáda a po přivítání začala zpívat. Zpívala celý program, kromě přestávky, a dětské „Superstar“ a děti se vůbec ani trochu nedívaly, jestli je oblečena podle poslední módy, jestli má pár kilo navíc nebo napuchlý obličej. Ony zpívaly, tančily a doslova bláznily pod pódiem na tom uvolněném parketu a rodiče nezůstávali pozadu. Dáda to prostě pěkně rozjela!

Vůbec se nám nechtělo odcházet. Bezmála dvě hodinky utekly jako voda a každému snad bylo jen líto, že Dáda nepřidala nějakou tu písničku navíc. Jenže nedivte se, dva dny před Štědrým dnem má každý úplně jiné starosti.

Dcerka mi po pořadu brečela, volala že chce ještě Dádu a  snad by tam i týden bydlela, kdyby se naskytla možnost. Nyní si Dádu zařadila mezi své dětské favoritky: Barbie, Nastěnku, princeznu. Mít ji mezi favoritkami se projevuje tím, že prostě ráno vstane a řekne „Jsem  Dáda!“ Tady vidíte, že Dáda dosud opravdu frčí a ještě nějaký ten rok jistě v kurzu bude. Proto jestli chcete svoje děti pořádně rozparádit, tak neváhejte, stojí to za vidění!

A sníh? Nakonec potvora přece aspoň na dva dny napadl. Byl malý sněhuláček a i ty rozjařené dětské oči, které viděly, jak se snášejí bílé vločky z nebe. 

 OHLAS NA ČLÁNEK

Dáda není sama

Petra Nachtmanová ve svém článku Dáda stále frčí opět vrátila na stránky Pozitivních novin Dagmar Patrasovou, o níž sem nedávno psal i Ondřej Suchý, který jí složil hold coby nedoceněné a nedoceňované herečce.

Dagmar Patrasová vytvořila na naše poměry fenomén unikátní, stala se v podstatně modlou české drobotiny a jakýmsi měřítkem kvality dětské zábavy. V podstatě se zdá, jako by na našem trhu existovala právě pouze Dáda. Jediná opravdu není, jen ji lze považovat za nejznámější a komerčně asi nejúspěšnější.

Nebudu na tomto místě rozebírat otázky okolo původnosti nápadu organizovat televizní cvičení pro děti, jež vlastně stálo na začátku Dádiny kariéry, nebudu ani rozebírat Dádin přístup k dětem mimo kameru a mimo jeviště, o němž kolují takřka neuvěřitelné zkazky. Jednoduše řečeno – každý se něčím živit musí a jestli na Dagmar Patrasové můžeme něco obdivovat, tak její obchodní schopnosti, díky kterým vybudovala mocné impérium, na jehož konci čekají rozdychtěné dětské oči a otevřené peněženky rodičů.

Největším paradoxem pro mě zůstává, že na malém políčku České republiky najdeme desítky, ba stovky pestrých programů pro děti, které rozvíjí spíše umělecké cítění a zapojují dětskou fantazii. Jsem vděčná, že jsem se narodila v sedmdesátých letech, a proto se k mým prvotním uměleckým zážitkům řadí návštěvy loutkových divadel a ne v éře Dády, její tanečky v růžových šatečkách na pódiu. V rámci spravedlnosti ale uvádím, že netancuje sama. Druhá „Dáda“ blonďatá Inka Rybářová v podstatě předvádí dětem obdobné show jako Patrasová. K její cti ale dodávám, že písničky si skládá sama a děti miluje s naprosto odzbrojující naivitou, o čemž jsem se sama několikrát přesvědčila. Navíc se k nim dokáže chovat vstřícně za každých okolností - i v zákulisí. A o to si ji vážím více, protože s rozjívenými dětmi se komunikuje a spolupracuje občas obtížně, což tím pádem vyžaduje velkou trpělivost. Samozřejmě i Rybářovou tato činnost živí. Nicméně onen prvoplánový kšeft z toho nevyznívá tak okatě. Ovšem vedle Patrasové a Rybářové mohu ještě jmenovat nesmírně tvůrčího Michala Nesvadbu a nebo pak už zmíněné loutkové soubory, k jejichž vrcholům určitě patří Divadlo Spejbla a Hurvínka. Škoda, že oslavné ódy nevychází o Heleně Štáchové, která coby manažerka, autorka, „Mánička“, „Bábinka“ aj. se výrazně podílí dlouhá desetiletí na vývoji tvorby pro děti a to nejen u nás, nýbrž prakticky po celém světě.

Petra Nachtmanová chtěla zřejmě zaznamenat pouze nevšední zážitek své dcery, vždyť stejně nadšeně se vyjadřují o Dádě i jiní. Na tom nespatřuji ostatně nic špatného. Na druhou stranu těmito opěvujícími články všichni zúčastnění jen přisypávají (a na mínění čtenáře nechávám co asi) do impéria zvaného Dáda. Žádný monopol nevnímám za dobrý, a navíc si myslím, že by se mělo dostat stejně mediálního prostoru a reklamy i jiným kvalitním tvůrcům, protože naše děti si zaslouží i něco odlišného než Dádu. Tím netvrdím, že si ji nezaslouží. Ale neměli bychom je vychovávat už od malinka ke vzhlížení k jednotlivci, neboť v závěru tohoto řetězce pak narazíme na trvalého slavíka Gotta, Vondráčkovou a další ikony. Koncentrace na jednu věc či osobnost, kterou zbožňují všichni, nás nutí do organizované uniformity a v důsledku (podle mého názoru) potlačuje individualitu.

Martina Bittnerová
Webmagazín Rozhledna
www.webmagazin.cz
Občanské sdružení Neraweb
25.1.2007